Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Zahraničí
OhnMoc/BezMacht 2019 (No. 2)
Mlha přede mnou, mlha za mnou, mlha na jevišti, mlha nad hledištěm. Mlhu, ve své proměnlivosti krásnou a pomíjivou jako život sám, zvolil režisér Thom Luz hlavním tématem své spektakulární inscenace Girl from the Fog Machine Factory. Po minimalistickém, stylově vybroušeném Misantropovi z Deutsches Theater, nám dramaturgie PDFNJ představila Luzovu hravou poetiku. Činoherně-hudební představení na pomezí výtvarné instalace uvedla curyšská nezávislá produkce Bernetta Theaterproduktionen v DOX+.
Atmosférický čaroděj. Kouzelník se světlem a dýmem. Vynálezce mlhového divadla. Všechna tato přízviska už zazněla na adresu švýcarského režiséra, divadelníka a hudebníka Thoma Luze. Divadelní mlha se stala charakteristickým znakem Luzova režijního rukopisu a Girl from the Fog Machine Factory ve své podstatě osobním vyznáním mlhostrojům. Luz balí příběh krachující továrny s pěti zaměstnanci do prchavých imaginativních obrazů, které skládá do jakési scénické symfonie. Člověku se mimoděk vybaví verše z textu švýcarské hymny o Bohu, který přichází po kobercích mlhy a sídlí v moři oblaků.
Scéna industriálně strohého sálu DOX+ se proměnila v malou fabriku. Pod továrními lampami se u zadní stěny kupí kartonové krabice, vzorně seřazené přístroje, stojací ventilátory, židle i štafle, vlevo stojí kancelářské vybavení z časů dávno minulých. Ze zákulisí sem doléhá gospelový chorál A long time ago, a very long time ago… a vy čekáte, kdy se objeví exekutoři. Namísto nich přicházejí zaměstnanci v modrých pracovních overalech. Obrovské stíny na zdi kynou jeden po druhém na pozdrav a prostor ožívá prvním bláznivým experimentem. Violoncellistka (Mara Miribung) zapne ventilátor a listy nechá vířit po strunách namísto smyčce. Kolegové se ochotně přidávají s houslemi a mlhostrojem. Se zanícením vynálezců hledají správný rytmus a nastavení, dokud se jim nepovede vytvořit mezi nástroji oblouk z bílé mlhy – zhmotnění melodie, mizející v éteru. Hudebník Mathias Weibel pak usedne za klávesy pomyslného orchestrionu. Předehra končí, příběh začíná.
V partě spiklenců je každý nový nápad okamžitě zrealizován. Foto archiv DOX+.
Dobrých 70 minut se bavíte zdánlivě nevyčerpatelnými nápady, které se dostavují v rytmu hudby a sborových zpěvů. Gospel, melodie jako z flašinetu či jedna ze Schubertových písní nastolují nostalgickou atmosféru zašlých časů, kdy kouzelnické triky ještě braly obecenstvu dech. I Luz si za podpory Weibelovy hudby počíná jako velký iluzionista. Doslova všemi prostředky křísí v divákovi dětskou zvědavost a fantazii. Dívka (Fhunyue Gao) v červených šatech a s bagančaty na nohou, která se v továrně objeví, ztělesňuje obojí. Zaměstnanci se předhánějí v tom, aby jí předvedli potenciál veškerého sortimentu včetně titulkovacího zařízení. Samozřejmě, že mlhostroje hrají hlavní roli. Bílý dým se prochází po červeném běhounu, nahradí welcome drink ve sklenkách na sekt, nebo – nahuštěný v igelitu – vytvoří oblačné lůžko, v němž Samuel Streiff s andělským výrazem ve tváři usíná.
V partě spiklenců je každý nový nápad okamžitě zrealizován. Luz narežíroval mlhu do rytmu melodií a prostřednictvím reflektorů ji před divákem modeluje. Zřejmě nejmagičtější okamžiky zažívalo publikum ve výstupu, kdy Sigurður A. Jónsson flirtuje s dívkou za pomoci ventilačního potrubí. Obdobně jako se to dělává s cigaretovým kouřem: vypouštějí proti sobě obrovské kroužky a nechají je putovat těsně nad hledištěm. Teprve dotekem se přesvědčíte, že jde o nehmotný jev. Vdechovat mlhu není nebezpečné. Vydechovat mlhu je smrtelné, dozvíte se před krátkou přenáškou o historii divadelního dýmu, jehož složení ovšem smrtelné bývalo.
Scéna industriálně strohého sálu DOX+ se proměnila v malou fabriku. Foto archiv DOX+.
Gejzíry hravé fantazie, provázené tu melancholií, jinde zase laskavým humorem, narušuje jen občasné zazvonění telefonu. Tušené stížnosti dodavatelů jsou předzvěstí krachu, ale kdo by si ho připouštěl, když vás hypnotizuje psychedelická hudba a z obrovské igelitové ošatky se k vám pomalu plazí hadovité prameny páry. Stále opulentnější snové výjevy ve stále přízračnější atmosféře spějí do bouřlivého finále, hodného operní tragédie. Na krabicích ve skladu se demonstruje zánik továrny. Weibel diriguje kouř, který se valí střídavě z kartonových tubusů jako z píšťal varhan. V industriálním chrámu, ozářeném oranžovým světlem, stojí pět budoucích přízraků. Ale jak známo, duch vítězí nad hmotou. Má podobu dívky, která nad apokalyptickou scénou stane v pozici sochy Svobody. Pochopitelně s příručním mlhostrojem ve zdvižené ruce. A pak zůstane už jen obláček dýmu.
///
Další díly seriálu o PDFNJ naleznete zde.
Komentáře k článku: OhnMoc/BezMacht 2019 (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
