Ohňostroje šílenství aneb Kam dnes v Paříži do divadla
Nabízím výběr ohlasů francouzského tisku z inscenací, o nichž se v poslední době ve Francii nejvíce psalo a diskutovalo. Jde vlastně o krátký přelet nad divadelními hnízdy současné Paříže, o divadla bulvární, postavená na hvězdách, ale i o zajímavé inscenace, jež lahodí oku a uchu náročnějších diváků. O dalších produkcích se budete moci dočítat v některých z příštích čísel DN, anebo na jejich internetových stránkách.
Filmová hvězda Pierre Arditi v bulvární komedii Sébastiena Thiéryho Comme s’il en pleuvait (Jako kdyby pršelo). FOTO EMMANUEL MURAT
Opice v zimě aneb Ohňostroj bez energie
Největší pozornost poutala na jaře inscenace, jež čerpá z proslulosti stejnojmenného filmu, v němž excelovali na počátku šedesátých let minulého století Jean Gabin a Jean-Paul Belmondo: Un singe en hiver (Opice v zimě, 1962). V soukromém Théâtre de Paris, jak už bývá zvykem, sázejí na známé předlohy, a tato inscenace k nim bezesporu patří. Aby se vůbec nějaký titul udržel celou sezonu, upozornil na počátku sezony v listu Le Monde předseda národních odborů soukromých divadel Bernard Murat, to už musí být opravdu „něco“. A tento titul takový zřejmě je. Velkou roli hraje i obsazení herce Eddyho Mitchella, známého u nás spíše jako interpreta rock’n’rollových a country písní. Na repertoáru jsou od začátku března nejméně do 21. června. V režii Stéphana Hillela, v adaptaci Stéphana Wojtowicze (s pomocí dialogisty Michela Audiarda). Jde o pokus dostat na jeviště téma přátelství dvou mužů, aniž bychom museli pouze škodolibě konstatovat, že hlavním hrdinou je vlastně alkohol. Neboť právě v něm se obě postavy značně utápějí. Divadelní inscenace těží jednak z literární předlohy Antoina Blondela, ale pochopitelně ještě více ze samotného filmu Henri Verneuila. Příběh přátelství dvou mužů se odehrává na konci padesátých let, v nichž jsou ještě znát ozvuky války. Měl by to být ale především „herecký ohňostroj“ – Mitchellovi v roli Quentina sekunduje Fred Testot jako Fouquet. Jak ale píše kritik deníku Le Figaro, nedá se říct, že by inscenace měla dostatek energie a humoru, včetně onoho „šílenství postav a jejich příběhu“. Podle hojně čteného Pariscopu je kvalita inscenace především ve výtečné práci scénografky Stéphane Hillelové. Kulisy se smýkají, vynořují, fázují scény jako kinematografické sekvence. (…) Ohňostroj je promítán na plátno a světla se odrážejí v kupoli divadla, píše nadšeně kritička Marie-Céline Nivièrová.
Peníze jsou všude! A je jich stále více…
Jiná hvězda, tentokrát více filmová – Pierre Arditi – hraje v bulvární komedii Sébastiena Thiéryho Comme s’il en pleuvait (Jako kdyby pršelo) v Théâtre Édouard VII, historicky spjatém s epochálním dramatikem a režisérem ruského původu Sachou Guitrym (1885–1957). Lístky nejsou právě levné (zato ve velkém rozpětí, od 10 eur pro studenty po 53 eur za první kategorii) a o penězích se také hraje. Představte si, že jednoho dne objevíte na stole 100 eur. Bude vám to divné, že? Kdo je přinesl? A proč? Tyto otázky si kladou Bruno a Laurence, zvlášť když se peníze začnou objevovat na různých místech a ve stále větších částkách. Peníze „jako kdyby pršely“. Kritička týdeníku L’Express míní, že potíže inscenace nespočívají ani tak v Arditiho alias Brunově komedii, ani u Evelyne Buyleové jakožto Laurence, ale především v režijním pojetí ředitele divadla Bernarda Murata. Ten se podle Laurence Libanové pohybuje ve výkladu zpočátku tak, jako by inscenoval Ionesca, než se s příchodem velmi nervózního psychopata rozpadne jeho styl do nicoty. Mezitím jsme se dobře nasmáli. Zprvu na vysoké úrovni, pak na nižší a na konci i na té nejnižší, soudí kritička. Komedie přesto patřila tuto sezonu k nejúspěšnějším, o čemž svědčí i velmi mondénní kronika pařížského života, jak ji zaznamenala v týdeníku Le Point novinářka Marie-Christine Morosiová: Osobností, co se přišly podívat na generální zkoušku, jako kdyby pršelo… Kdo by ale myslel, že jde o snobské a trochu perverzní představení pro nejbohatší pařížskou klientelu bydlící v proustovském čtyřúhelníku Opéra-Madeleine-Havre-Caumartin, bude možná překvapen. Jak napsala v týdeníku Journal du Dimanche kritička Annie Chenieuxová, inscenace se vysmívá pokrytectví těch, kteří chtějí budit dojem, že se jich peníze netýkají. Říká se jim gauche caviar (kaviárová levice).
Kostlivec ve skříni předsudků
A u výrazných herců, opět komediálního ražení, ještě zůstaneme. Nejméně do konce této sezony je v pařížském Théâtre des Nouveautés uváděna inscenace Le Placard (Skříň), v níž diváky nezklame Élie Semoun. Herec marockého původu dříve vystupoval ve dvojici Dieudonném M’bala M’balou jako Élie a Dieudonné a společně bořili mnohá tabu: terčem jejich zájmu byly zejména mýty a stereotypy identit (sexuální, rasové, třídní). Komedie napsaná a režírovaná Francisem Veberem, známým převážně z filmového světa, ať už jako scenáristy – za všechny připomeňme Le Grand Blond avec une chaussure noire (Velký blondýn s černou botou, 1972) a L’Emmerdeur (Vopruzák, 1973), nebo režiséra – Le Dîner des cons (Blbec k večeři, 1998), má ambice být pařížským divadelním trhákem. Sází opět na jistotu. V roce 2001 byla hra zfilmována s Danielem Auteuilem v hlavní roli. Film měl obrovský úspěch: do kin přišlo na pět milionů diváků a snímek jen v USA vydělal desítky milionů dolarů. U nás měl distribuční název KOndoMEDIE, odvozený od továrny, v níž hlavní postava pracuje. Někdy se také uváděl s titulem S barvou ven. Kombinace výrazného herce i titulu sklízí úspěch „na všech frontách“. Týdeník Le Point ovšem míní, že inscenaci zachraňuje pouze hlavní představitel, neboť jinak jde o hru plnou klišé a předsudků. Kritik Gilles Costaz dokonce zvolil titulek La comédie qu‘attendaient les anti-mariage pour tous (Komedie, kterou čekali odpůrci sňatku pro všechny). Společenské reformy francouzského prezidenta Françoise Hollanda totiž velmi citlivě zasahují konzervativní část společnosti, jež se již mnohokrát vydala do ulic protestovat proti zrovnoprávnění sňatků homosexuálních párů s heterosexuálními. Costaz se domnívá, že se Veberovi podařilo obdařit diváka plným balíkem žertů o gayích. Bezpochyby to napsal, aby se vysmál všem předsudkům. Ale stalo se přesně to opačné: publikum se baví především těmi klišé… Publikum složené převážně z odpůrců sňatků pro všechny má podle něj důvod jít do divadla, a (opět) tak manifestovat svou nespokojenost. Veber si myslel, že píše kritiku mravů, ale místo toho pouze podpořil nízké instinkty, míní Costaz. A co na to konzervativní Le Figaro? Zabývá se především hlavním hercem: Herecký kapitál, který vlastní Élie Semoun, je doslova hmatatelný, píše Armelle Héliotová. Jeho Françoise Pignon je křehký a lehký jako Harlekýn. Máme pocit, že se v něm ukrývá veškerá laskavost, jemnost, ale i škodolibost a skromnost skutečných kočovných herců…
Komentáře k článku: Ohňostroje šílenství aneb Kam dnes v Paříži do divadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
