Ohrožený talent dramatika
Novou hru Petra Zelenky Ohrožené druhy otevírá scéna evokující dojem, že půjde o kriminální drama: vysloužilý rebel, slavný fotograf utrpení ve všech koutech světa Jeremy se dozvídá, že obdržel Nobelovu cenu míru a hned nato je zastřelen svou milenkou. Vzápětí se ale ukáže, že je to jen Jeremyho sen. V průběhu děje se pak dočkáme ještě dvou efektních ozvláštnění: Jeremyho protihráč, úspěšný byznysman Jan uschová v ledničce jako relikvii mrtvolku mloka, kterého „zaživa“ sponzoroval v zoologické zahradě. A jeho homosexuální přítel Hanka se převléká za Martu Kubišovou, zpívá její písně, strašně rád by tak jako ona podepsal Chartu, jenže v dnešní době není co podepsat.
Jiří Štěpnička (Jeremy) a Igor Bareš (Jan) FOTO HYNEK GLOS
Žel jen tyto tři „excentrické“ situace povyšují jinak dost lineárně zpracovaný příběh, který jakoby realisticky popisuje zlořády kapitalismu našich dnů: morální nestoudnost reklamního průmyslu, bezohlednost velkých korporací, jež kvůli zisku hazardují s lidskými životy, a nemohoucnost lidí na okraji protestujících proti kapitalistické zvůli, neboť i oni se nakonec nechají korumpovat a podléhají moci peněz.
Nemá smysl prozrazovat tu konkrétní obsah nové Zelenkovy hry ani její – vlastně očekávanou – pointu, v níž bílý se stane černým, a naopak. Není ani na místě kritizovat autorův úmysl. Jen způsob, jak dramatik se svým záměrem naloží, vždy rozhodne o úspěchu, či propadu díla. Jak tedy? Obávám se, že Petr Zelenka se svým novým tématem nakládá hluboko pod možnostmi svého nevšedního talentu. Ohrožené druhy se až nepříjemně podobají „televizní hře ze současnosti“, kterou jsme vídávali na obrazovkách koncem osmdesátých let minulého století. Jako kdyby ji nenapsal autor hry roku 2001, nejednoznačných, fantazijně rozmáchnutých Příběhů obyčejného šílenství, či bizarního Teremina, nýbrž Jiří Hubač „střihnutý“ Janem Jílkem.
Jistou sílu má Zelenkova hra v osobní rovině, v líčení „rodinného“ napětí Jeremyho a jeho přítelkyně Jany, konfliktu byvších gymnaziálních spolužáků Jeremyho a Jana, obchodně-sexuálního poměru reklamních zoufalců Pavla a Michaely a koneckonců i oboustranného smutku, v nějž vyústí přátelství Jana a Hanky, která dává nahlédnout do nepořádku v současných mezilidských vztazích. Jenže i toto osobní podloží autorovi slouží hlavně k demonstraci ideologických floskulí. Jeremy: Když jsme vyrůstali, tvrdili nám ve škole, že kapitalismus je prohnilej. A my jsme se tomu smáli, protože jsme věděli svoje. Prohnilej znamenalo nádhernej. A pak, když jsme zjistili, že kapitalismus skutečně je prohnilej, už nám nezbylo žádný slovo, kterými bysme to mohli popsat.
Při této a jiných podobných hubačovsko-jílkovských replikách (je jich v Ohrožených druzích celá plejáda) jsem se sám sebe ptal, jak je to možné, že vzešly z pera z nejtalentovanějšího dramatika polistopadových let? Odpověď mi poskytl rozhovor Petra Zelenky s Karlem Králem zařazený na závěr knižní publikace jeho nové hry. Jen dva citáty. První: Všechny postavy hry jsou ze střední třídy. A to jsou ty ohrožené druhy. Existenčně ohrožené současným fundamentalistickým kapitalismem. Druhý: Dělnická třída je…v menšině. To ale neznamená, že bychom měli rezignovat na popis společnosti jako třídního systému. Marx s Leninem se v hrobě mohou potrhat smíchy.
Nu ano, Petr Zelenka je rozezlen stavem naší současné západní civilizace a má pro to jistě dobré důvody. Jenže hněv není pro umělce dobrý rádce. Když básníka „převálcuje“ ideolog, nevznikne obraz, ale pouze plakát. Také stalinističtí dramatici padesátých let psali svá dramata upřímně, ze srdce – a jaká je jejich umělecká hodnota?
I z problematického textu dokáže vynalézavý režisér někdy vykřesat inscenační zázrak. Na Nové scéně Národního divadla se ale zázrak nekonal. Petr Zelenka, snad v zajetí „televizní formy své hry“, ji inscenuje podobně jako televizní inscenaci. Vše je přehledné, jednoduché, zařaditelné, každý má na jevišti své určené místo a roli. Scéna je rozdělena na dva prostory – Jeremyho byt a kancelář reklamní agentury, posléze kabaret a příbytek Jana – v nichž se postavy mechanicky pohybují dle inscenačního plánu. Herci Igor Bareš (Jan), Miluše Šplechtová (Jana), Sabina Králová (Michaela) a Jan Dolanský (Pavel) v řádu televizního realismu psychologicky věrohodně zpodobňují své role. Hrají dobře, vytknout jim vlastně nelze nic, jen absenci autenticity. Hlavní postavě, Jiřímu Štěpničkovi v roli Jeremyho, naštěstí autentičnost nechybí. Svou poněkud schematicky napsanou figuru svým osobnostním vkladem přesahuje, psychologicky se do ní nevtěluje, „jen“ jako Jeremy a Štěpnička v jedné osobě na jevišti je, existuje – a to je vždycky nejpůsobivější. Na divadle i v životě.
Národní divadlo – Nová scéna – Petr Zelenka: Ohrožené druhy. Režie Petr Zelenka, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Lenka Fominová, hudba Michal Novinski. Premiéra 24. 11. 2011.
Komentáře k článku: Ohrožený talent dramatika
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Rudo Leška
Ja mám skôr než zo Zelenkovho textu dojem 80. rokov z tejto ideologicky poňatej recenzie. Zelenka nám podľa nej predložil vo svojom marxisticko-leninsko-stalinistickom zatmení (všetky tri mená v recenzii padnú) obraz sveta, ktorý je celkom klamlivý. Veľké korporácie sú ohľaduplné, priepasť medzi vysoko- a nízkopríjmovými skupinami sa nerozrastá, stredná trieda nie je ohrozená, ba naopak, veľmi dobre sa jej darí, o čom svedčia napríklad majetkové pomery divadelníkov.
Myslím si, že Zelenka napísal dobrý text, ktorý je veľmi živý, s dobre napísanými dialógmi, vtipný a zároveň spoločensky kritický, keď hľadá systémové problémy dnešného usporiadania. Nekritizuje ale len „pravicu“ a „korporácie“, ako ho „ideologicky“ číta kritik, ale práve aj ten ľavicový idealizmus.
11.01.2012 (20.42), , Trvalý odkaz komentáře,