Post-apokalyptické hledání Oidipa
Trosky zrezivělého sloupoví, roztrhaný igelit, povalující se odpadky, pošmourno a prach, místo královského paláce stěna, na níž jsou ve smyčce pouštěny černobílé záběry souložícího páru – zralé ženy a mladého muže. Na jevišti pomalu přechází ženy a muži v šedém, zaprášeném oblečení a provolávají (jednotlivě i společně) věty o moru, smrti, beznaději… Nastala doba temna.
Jihočeský Oidipús začíná pěkně zostra a hned od prvních okamžiků je patrné, co se rozhodl režisér Martin Glaser a dramaturgyně Olga Šubrtová akcentovat – vinu a zaslepenost vládců a z toho plynoucí katastrofu. Text (v nejnovějším překladu Martina Havrdy a Petra Borkovce) je seškrtán a zůstává především „detektivní zápletka“. Promluvy chóru (původně sboru starců) jsou rozděleny mezi bezejmenné jednotlivce. V inscenační úpravě je tvůrci označují jako Číslo 0–5 a každý z herců aspoň na chvíli představuje i tyto členy obce. Iokastou, Korintským poslem či věštcem Teiresiém se pak stávají přidáním jistého atributu – červenou šálou, pláštěm či čelenkou s ptačími péry, které se povalují na kraji jeviště. Tím ovšem matení diváků nekončí, jelikož dvěma hercům režisér předepsal ještě třetí proměnu, a tak se chladný Ondřej Volejník stává Korintským poslem a Číslem 2 i Kreónem, o poznání vášnivější Petr Šporcl pak představuje Teiresia, Číslo 3 a Láiova pastýře. Výpovědi se tak poněkud problematizují a divák musí být velice ostražitý. Navíc se při takovémto rozvržení velice těžko budují jakékoli výraznější vztahy, snad jen Oidipús s Iokasté se několikrát obejmou, nejsilnější a pro vyznění inscenace nejzásadnější je však „mocenská“ hádka mezi Oidipem a jeho švagrem (a budoucím králem) Kreónem. Avšak i ta těží především ze síly slov.
Glaser již minimálně jednou (v první části Arabské noci v olomouckém divadle) dokázal, že bezmezně věří textu a nepociťuje potřebu ho za každou cenu „fyzicky“ ilustrovat, jednoduše nechá herce stát a hovořit. Nechává však promlouvat silnou hudební a vizuální složku. Ty jsou nyní posíleny i o filmové dotáčky (Tomáš Luňák), jež děj předjímají, znásobují – na „plátně“ vidíme mnohem kontaktnější a hlavně se opakující Oidipův útok na věštce, či se pohybují v metaforické rovině – ukazují malého chlapce, jenž běhá v kruhu. V Moravském divadle měl ovšem tvárnější herce, v Jihočeském divadle je úspěch poloviční, a právě některé herecké výkony zrazují od bezvýhradného přijetí.
Jan Hušek jako Oidipús možná až příliš zdůrazňuje popudlivost a aroganci vládce, místy se dostává do příliš strojeného afektu. Postupem času však pravděpodobně najde účinnější zbraň (než je zvyšování hlasu a cukání) jak zdůraznit vypjaté momenty. Jeho žena (a matka) Iokasté (Věra Hlaváčková) a Kreón (Ondřej Volejník) volí tišší (a účinnější) polohu. Jejich až nordické vzezření, věcnost a sebekázeň vytváří směrodatný kontrast k tmavovlasému, divokému Oidipovi. Alespoň závan antiky přináší (možná až moc) patetické projevy věštce Teiresia (Petr Šporcl) a především v závěru Ženy z Oidipova domu (Bibiana Šimonová), jež líčí tragédii královského páru. Pavel Oubram jako Muž vedle Oidipa sice příliš nenadchne, ale na druhou stranu alespoň nestrhává pozornost a stává se tak spíše mluvící rekvizitou.
Inscenace začala apokalypsou společnosti a končí katastrofou vládce. Zkrvavený Oidipús, s černými kontaktními čočkami (které značí jeho oslepnutí) se snaží dostat skrze labyrint zrcadel, jenž se mezitím snesl shůry a uvěznil ho ve svých útrobách, aby „někdo nad ním“ naposledy vyzkoušel jeho sílu.
Jihočeské divadlo – Sofoklés: Oidipús. Překlad Matyáš Havrda, Petr Borkovec. Režie Martin Glaser, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna a kostýmy Nikola Tempír, filmové dotáčky Tomáš Luňák, světelný design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Naďa Kabelová. Premiéra 25. ledna 2013.
Hodnocení: 4
Viz také Oidipús v zrcadlovém bludišti (Michal Zahálka, 2,5)
Komentáře k článku: Post-apokalyptické hledání Oidipa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)