Oleg Tabakov: Od Chlestakova k Oblomovovi
Do celého světa se rozletěla smutná zpráva: zemřel herec, režisér, divadelní manažer a pedagog, jeden ze světově nejznámějších a nejuznávanějších ruských divadelníků Oleg Tabakov (17. 8. 1935 Saratov – 12. 3. 2018 Moskva).
Oleg Tabakov na jevišti svého moskevského divadla známého pod jménem Tabatěrka FOTO archiv
S Olegem Tabakovem jsem se seznámila počátkem šedesátých let v dramaturgické dílně moskevského divadla Sovremennik – Současník. Zavedl mě tam vedoucí Sovremenniku, vynikající herec a režisér Oleg Jefremov. Sovremennik založil spolu s kolegy Tabakovem, Volčekovou a Jevstignějevem v roce 1956 po absolutoriu Školy – Studia MCHATu (Moskevského uměleckého divadla) jako antipodu takzvaných kamenných divadel.
Sovremennik brzy získal obrovskou popularitu u moskevských diváků, zejména mladých. Nebál se uvádět hry mladých autorů, kteří přinášeli nová témata ze současného života. V dramaturgické dílně jim jeho členové pomáhali dotvářet jejich dramatické pokusy. Jedněmi z nejúspěšnějších byli Alexandr Vampilov a Michail Roščin. Kromě současné dramatiky, na kterou divadlo kladlo největší důraz, se na jeho scéně uváděly klasické hry a dramatizace próz.
Tehdy se v dramaturgické dílně pracovalo na dramatizaci Gončarovova románu Všední příběh, kde jednu z hlavních rolí mladého bouřliváka, který se postupně přizpůsobuje poměrům, ztvárnil právě Oleg Tabakov. Na první pohled působil sympaticky. Chlapecky bezprostřední, temperamentní, odmítající veškeré formality i falešný patos, s velkým smyslem pro humor. Leckteré vážné téma dovedl nadlehčit svým humorem. S inscenací Všedního příběhu brzy nato Sovremennik hostoval v Praze. A právě tehdy se zrodil vřelý vztah Tabakova k naší zemi, ve které našel řadu přátel. Později se svěřoval: Česko, vlastně Československo, bylo pro mě cosi jako první milenka. Byla to první zahraniční zem, kam jsem se dostal. A na první zamilování se nikdy nezapomíná.
Při našem tehdejším pražském setkání vzpomínal na svoje dětství a herecké začátky: Narodil jsem se v roce 1935 v Saratově. Můj otec a matka byli lékaři. Moje rané dětství bylo, řekl bych, slunečné. Ale udeřila první osudová rána – vypukla válka. Otec narukoval a nás evakuovali na Ural. Matka tam pracovala ve vojenském lazaretu a já jsem od osmi let za ní chodil a bavil jsem raněné pacienty. Po válce jsme se vrátili do Saratova. Ale brzy následovala další rána. Otec od nás odešel. Bolestně mě to zasáhlo, otec byl pro mě největší autorita. Polevil jsem ve škole, a dokonce jsem se chytil jedné chuligánské party. Zachránila mě babička – dovedla mě do saratovského dramatického kroužku, kde mě to bavilo. To bylo v roce 1950. Zůstal jsem tam až do roku 1953. Byly mi tam svěřovány mé první dětské herecké role. Po skončení saratovské školy jsem už věděl, co chci studovat dál – herectví. Měl jsem štěstí, přijali mě do Studia MCHATu v Moskvě. Mým vzácným učitelem byl slavný herec Toporkov, u něhož jsem mnoho získal. A pak přišel Sovremennik…
Jeho herecká popularita rok od roku rostla. Ohlásil se i film. Začal jít z role do role. Nakonec se ale dostavilo „přehřátí organismu“, jak tehdy svůj zdravotní kolaps nazval: v devětadvaceti letech dostal infarkt. Vyléčili ho a on ve své kariéře mohl pokračovat. Z filmových rolí té doby vynikl především jako Nikolaj Rostov v Bondarčukově čtyřdílné epopeji Vojna a mír (1966–1967).
V roce 1968 přišlo pozvání z pražského Činoherního klubu, aby se ujal role Chlestakova v Gogolově Revizorovi režiséra Jana Kačera. V této památné inscenaci, která sklidila enormní úspěch u pražského publika, se uplatnilo jeho moderně pojaté herectví, které tvůrčím způsobem navazovalo na odkaz Stanislavského. Jeho Chlestakov byl klukovsky šibalský podvodník, který si dovedl získat přízeň okolí, a vzápětí se nafoukl jako holub a dával najevo svou předstíranou důležitost. Nezapomenutelná byla scéna jeho milostných hrátek s hejtmankou, kterou hrála Helena Růžičková. Ukázalo se, že Tabakovovi je blízká i groteska, kterou později využil i ve filmu Antonína Moskalyka Kukačka v temném lese (1984) v roli nacistického pohlavára.
V roce 1970 odchází Oleg Jefremov do MCHATu jako umělecký vedoucí a Tabakov nastupuje v Sovremenniku na jeho místo. Po třinácti letech, v roce 1983, odchází i Tabakov… za Jefremovem do MCHATu. Jeho první rolí je Salieri v Shafferově Amadeovi. Zároveň zintenzivňuje svou pedagogickou činnost ve Škole – Studiu MCHATu, kde kdysi studoval. V roce 1984 se stává jejím rektorem a kromě toho řídí své studio složené z mladých herců, oficiálně nazvané Moskevské divadlo Olega Tabakova, kterému ale v Moskvě neřekne nikdo jinak než Tabatěrka. Založil je již v roce 1974 jako dětské divadelní studio, ale až v roce 1986 získalo status státního divadla. Je zván na přednášky i do zahraničí, přednáší v USA, Asii i v Evropě. Také na naší DAMU a JAMU. V roce 2000 se stává po předčasné smrti Olega Jefremova ředitelem MCHATu. Celkem vytvořil přes dvě stě divadelních, filmových, televizních a rozhlasových rolí a režíroval desítky divadelních inscenací. Získal řadu domácích i zahraničních cen. I naše DAMU mu v roce 2008 udělila čestný doktorát.
K jeho stěžejním filmovým rolím patří – vedle Rostova v Bondarčukově Vojně a míru – titulní role Oblomova ve vysoce ceněném snímku Nikity Michalkova (1979). Tabakov Oblomova ztvárnil jako přecitlivělého, jemného, stále o sobě pochybujícího dobrotivého člověka zmítaného v chaosu okolního světa.
Jeho politické postoje po rozpadu Sovětského svazu byly – aspoň pro mne – poněkud nepochopitelné. Stal se z něj silný nacionalista. Zatímco v roce 1968 odmítl významnou domácí cenu na protest proti okupaci Československa, v posledních letech schvaloval anexi Krymu a další problematické kroky Putinova režimu. V závěru minulého roku onemocněl těžkým zápalem plic, po němž mu byla provedena tracheostomie – od té doby jej lékaři udržovali v umělém spánku. Zemřel 12. března. Na ruském divadelním nebi pohasla jedna z nejzářivějších hvězd.
Komentáře k článku: Oleg Tabakov: Od Chlestakova k Oblomovovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
