Olga Sommerová: Smrt „Racka“
Olga Sommerová začala točit dokument Andělé tě hlídají těsně po smrti Petra Lébla. Česká televize jej nedávno znovu vysílala pár dní před jeho nedožitými padesátinami. Znovu se potvrdila neobyčejná síla filmu, který symbolicky začíná a končí křikem racka, jenž upomíná na jednu z jeho inscenací.
Pamatujete si na první dojem ze setkání s Petrem Léblem?
Krásný, neuchopitelný, křehký. Pozvala jsem ho coby vedoucí katedry dokumentu, aby naše studenty na FAMU učil práci s hercem. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad, protože v jisté době většinu hraných filmů točili absolventi dokumentu a scenáristiky.
V roce 1998 jste natáčela dokumentární film o historii Divadla Na zábradlí. Proč?
Chodila jsem tam už jako šestnáctiletá holka, zažila dobu jeho jedinečné slávy. To divadlo má vskutku genia loci, jednoho dne jsem se cestou na FAMU zastavila v divadelní kavárně, a v tu chvíli mě napadlo, že o něm natočím film. Shodou okolností to bylo v roce čtyřicátého výročí založení divadla. Během té práce jsme se s Petrem stali přáteli. Tehdy jsem natočila zkoušky a představení Strýčka Váni, byla to jeho poslední inscenace, a Petr to už tehdy věděl, když napsal: Ten zatrackanej Strýček Váňa – to je moje poslední režie. Vím to. Je jedno, jestli navenek udělám ještě jednu nebo dvacet dalších, z mého hlediska je poslední a přeju si, aby byla.
Máte v té inscenaci svá oblíbená místa?
Mrazí mě při finální nadějeplné, nebeské scéně, kdy Magdaléna Sidonová jako Soňa pronáší monolog: Uleví se nám! Ano, uleví se nám, ale až v okamžiku smrti. V to už Petr tehdy doufal.
Který z talentů Petra Lébla považujete za nejpodstatnější?
Petr byl posedlý láskou k mimozemšťanům. Jeho největším talentem bylo mimozemšťanství.
„Obsadila“ jste Lébla do svého dokumentu O čem sní muži, ale nakonec to nevyšlo. Proč?
Film o Zábradlí jsem natáčela paralelně s filmem O čem sní muži, to bylo pokračování filmu O čem sní ženy. Petra jsem oslovila, protože byl nablízku, a neodhadla jsem, že mluvit o osobních pocitech a vztazích pro něj není. Když mě pak doma navštívil, řekla jsem mu, že jeho výpovědi do filmu nedám. Překvapilo mě, že byl zklamaný. Později jsem si uvědomila, že už tehdy se loučil s tímto světem, a chtěl, aby jeho stopa byla co nejmohutnější. Tehdy jsem ještě netušila, že ten nepodařený rozhovor použiju do jeho portrétu s tragickým koncem.
Neřekl o sobě v těch „nepovedených“ záběrech vlastně mnohé?
Rozhovory nepoužitelné pro film O čem sní muži vypovídaly o jeho loučení se životem. Zeptala jsem se ho třeba – co si nejvíc přeješ? A on odpověděl: Nejvíc? Nejvíc nic. S natáčením filmu jsem začala podle mnohých nepietně, 20. prosince 1999 v den pohřbu. Bylo to brzy, ale ve filmu je ta první emoce přátel a kolegů, kteří byli šokováni a nešťastní.
Byla jste svědkem posledních Petrových měsíců. Dalo se rozpoznat, v jak špatném psychickém stavu je?
Těch náznaků bylo, zvlášť v posledních měsících hodně, ale nikoho nenapadlo, že smrt je tak blízko. V listopadu Petr hodně lidem psal a v dopisech jim rozdával úkoly, kdo má co zařídit, protože věděl, že odejde od rozdělané práce. Mně také poslal dopis, požádal mě, abych zařídila natočení Kočičí hry a Strýčka Váni v České televizi. V jeho posledním dopise ta blížící se smrt byla, ale já ji tam nepřečetla. Člověk to vidí až zpětně, i z natočeného materiálu, jak poznamenal můj střihač, je to vlastně taková smrt v přímém přenosu. Ale to jsme si nikdo do poslední chvíle nechtěli připustit.
Proč Petr Lébl vlastně „zinscenoval“ vlastní smrt?
Petr byl režisérem až do poslední vteřiny svého života. Sebevražda bylo jeho téma, o kterém mluvil v souvislosti s Čechovovými hrami. Ve třech z nich, které inscenoval na Zábradlí, jsou dvě dokonané a jeden pokus o sebevraždu. Ale my jsme nepochopili, že vlastně uvažuje o svém vlastním životě.
Milan Lukeš mluvil nad rakví o Petrově snaze uniknout do světa fantazie. Ale on byl tou „svobodou“ posedlý. Jak tomu rozumět?
Já si z té smuteční řeči pamatuju jen poslední větu: Show must go on.
Tím, že se Petr Lébl nikomu jasně nesvěřil s velikostí svého trápení, nedal nikomu šanci, aby mu pomohl?
Někdo říká, že to bylo předurčeno osudem, že směřoval svojí povahou a genialitou k tomuto konci, ale já si to nemyslím. Podle mě láska překoná i smrt. Kdyby k sobě někoho pustil, kdybychom měli odvahu opravdu ho milovat a rozumět mu, kdybychom nebyli zabednění a věděli, co je to deprese, tak bychom mu možná pomohli žít. I já jsem nepřečetla vzkaz v jeho dopise: Kdybys chtěla natočit film o člověku, který ví, že zešílí, jenom neví, jestli to bude dopoledne, nebo odpoledne, klidně řekni.
Jiří Hapala
(Kráceno, celý text na iDN)
Komentáře k článku: Olga Sommerová: Smrt „Racka“
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
