Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí
Olivier Sylvestre: Můj úkol je hledat porozumění
Jak se zachází s dramatikou pro mladé publikum v Kanadě nebo jak vzniká inscenace s osmdesáti školáky ve Francouzské Guyaně? Pátý ročník festivalu Sněz tu žábu navštíví quebecký dramatik a spisovatel Olivier Sylvestre, jehož poprvé do češtiny přeložená hra Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí festival francouzského divadla uzavře.
Rok 1999, jen pár týdnů před očekávaným koncem světa, tři sedmnáctiletí kamarádi a začátek sexuálního života. So a Oli si slíbí, že se spolu poprvé vyspí, než nastane konec světa. Seznamují se však s Benem, který jejich vzájemnými vztahy nečekaně zamíchá. Mám erekci. Přestanu chcát. Líbáme se. Dlouho a hodně. Proti zdi. Hladí mě přes džíny. Sklouznu jí svou rukou pod sukni. Je celá vlhká. Je fakt, že prší.
Poetická retro komedie o třech teenagerech, komplikovaném hledání vlastní identity a blížícím se konci světa je prý hodně autobiografická, ale zároveň si také díky poetickému jazyku drží odstup od současné reality. Doufám, že to publiku napomáhá nevidět v tom příliš znepokojující ‚zrcadlo‘, že mu to umožňuje zasmát se a dojmout a moci nad tím přemýšlet později, o samotě, popisuje Sylvestre.
Olivier Sylvestre je autor a překladatel, který vystudoval kriminologii a psaní pro divadlo. Jeho první hra, La beauté du monde, získala cenu Gratien-Gélinas a byla nominována na literární Cenu generálního guvernéra. V nakladatelství Hamac (Québec) publikoval sbírku povídek Noms fictifs (nominována na québeckou cenu knihkupců v kategorii román a na literární Cenu generálního guvernéra, získala rovněž ocenění za první román v Chambéry) a monolog Le désert. Jeho hra La loi de la gravité (vyd. Passage(s), Francie) byla přeložena do angličtiny a němčiny a získala v Evropě mnoho cen. Vede workshopy psaní a působí rovněž jako dramaturg.
Když se podíváme na datum vašeho narození, tak na konci roku 1999, kdy se odehrává vaše hra Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí, vám bylo kolem osmnácti, stejně jako vašim hrdinům. Myslel jste si, že přijde konec světa?
Jak je asi jasné, děj hry je dosti autobiografický. Stejně jako Oli jsem byl lapený v tomto trojúhelníku tužeb, mezi těmito znepokojujícími otázkami, děsila mě představa překročení prahu dospělosti (18 let) i vykročení do nového tisíciletí, které bylo znamením obnovy, věci se měly změnit a já věděl, že budu muset definovat sebe sama. Stejně jako on si myslím, že by mi skutečný konec světa býval přišel celkem vhod… Jde hlavně o symboliku čísel: 18 let, rok 2000. Chvíle, kdy je třeba stát se dospělým a zodpovědným a definovat, kým jsme.
Píšete hodně pro mladé publikum – jak hledáte linii mezi tím, abyste předal nějaké „poselství“, ale nepoučoval? A jde vůbec v současné „facebookové době“ na mladé diváky zapůsobit divadlem?
Nikdy se nesnažím předat nějaké poselství, spíše otevřít dveře představivosti prostřednictvím dobrého příběhu a uvěřitelných postav, které se publika dotknou. Úplně stejně jako dospělí, mohou se i mladí určitě zajímat o divadlo, je akorát třeba být empatický a najít způsob, jak jim vyjít naproti. Má hra je záměrně „low-tech“. Odehrává se ještě před tím, než se cílové publikum vůbec narodilo. Nabízím jim tedy cestu do minulosti! I přes tento posun – nebo bych spíše řekl právě díky němu! – mi to umožňuje otevírat citlivá a univerzální témata, o nichž doufám, že je zasáhnou. Ale že zasáhnou i dospělé. Má hra se na několika úrovních úmyslně staví do jakési šedé zóny, zejména v otázce cílového publika.
Jak pracujete s jazykem vašich hrdinů? Snažíte se vyjadřování mladších generací někde odposlouchávat?
S pomocí vyprávění prostřednictvím postav a metafor se pokouším spíše o poetizaci všednodennosti než o jazyk, který by skutečně odpovídal tomu, jak mluví mladí. Jsme na divadle a víme o tom, nepředstíráme, že jsme jinde. Jazyk nabízí také posun vůči realitě a konkrétně v případě této hry se domnívám, že to publiku napomáhá nevidět v tom příliš znepokojující ‚zrcadlo‘, že mu to umožňuje zasmát se a dojmout a moci nad tím přemýšlet později, o samotě.
Tematicky se věnujete třeba i hledání sexuální identity, otázkám transgenderu… Jak moc dnešní děti a dospívající tyto věci trápí? V Česku by vám spousta lidí řekla, že je to móda a neomarxistická propaganda…
‘Móda‘, ‚propaganda‘! A jéje… Ti, kteří tohle tvrdí, buď mají politickou agendu, nebo zásadním způsobem postrádají empatii. Je jednoduché něco odsoudit, když se nás to nedotýká osobně… dokud se to nedotkne někoho, koho máme rádi… nebo nás samých, jen tajně! Ale ano, tyto otázky jsou palčivé, aktuálnější než kdy dřív, a to nejenom pro dospívající, i když to je věk, kdy jsou tyto otázky nejnaléhavější a nejvíce nás zasahují. Ve 14, 15, 16, 17 letech začne být naléhavé muset se vymezit na všech rovinách: sexuálně, genderově, romanticky, profesně… Ty otázky přicházejí mnohem dříve, ale v této době dosahují svého vrcholu a mohou způsobit hodně utrpení. Jestli mohou mé hry pomoct tomu, aby se uvažování nenápadně posunulo více směrem k porozumění a otevřenosti, jestli mohou pomoci byť jen jedinému člověku, který všechno toto prožívá jako drama – například 50 procent trans osob se už pokusilo o sebevraždu, neznám statistiky pro LGBT, ale určitě je to také stále ještě příliš mnoho, zvlášť v homofobních a tradičních kulturách – tak bude můj úkol splněn. Pozvěme ty, kdo věří na neomarxistické spiknutí, na čtení mé hry, jsem připravený s nimi o tom debatovat!
Část minulého roku jste strávil ve Francouzské Guyaně, kde jste byl součástí divadelního projektu na střední škole. Mohl byste nám stručně popsat, o co šlo a jaký byl výsledek?
Ten pobyt byl naprosto báječný – a velmi náročný. Přivedl jsem dav osmdesáti dospívajících k tomu, aby psali a podíleli se na režii; pocházeli z velmi odlišných prostředí a měli celkem vzato dosti omezené prostředky. V Guyaně není žádná divadelní infrastruktura. Je to francouzská kolonie, která byla dlouhou dobu nechaná napospas, státní investice tam neodpovídají nárůstu populace. Nabídnout jim v tomto kontextu divadelní projekt takového rozsahu pro ně bylo magické. Umožnilo jim to seznámit se s jevištěm, opustit své zaběhnuté pořádky, často poznamenané chudobou. Mnoho z nich žije v silně věřících, striktních rodinách. Uvažování se mění pomalu. Pokud jde o texty, které napsali, byli jsme svědky malých zázraků. Několik z nich se odvážilo jít do té inscenace se srdcem na dlani. Pokud jde o mě, ta zkušenost mě také proměnila: naučil jsem se pracovat v obtížném prostředí, improvizovat různá cvičení za pochodu, pracovat s různými konflikty a s různými osobnostmi.
V čem byla práce s dětmi a mladými lidmi z tak odlišného prostředí specifická a jak byste porovnal jejich životní postoje, touhy a zkušenosti s kanadskými či obecněji „západními“ dospívajícími?
V Montréalu pravidelně pořádám přednášky a dílny pro dospívající a také se ocitám v etnicky velmi různorodém prostředí. Nacházíme se však v ‚chladné zemi‘, takže náš vztah k prostředí, k druhým i k našemu vlastnímu tělu je velmi odlišný od Guyanců, kteří mají v tomto směru mnohem méně komplexů. Myslím, že na severu považujeme mnoho věcí za jisté a neumíme se tolik nadchnout pro to, čeho se nám dostává.
Máte nějaké informace o současném českém divadle či umění obecně? A jak se těšíte do Prahy?
Tady musím přiznat svou naprostou neznalost českého divadla! Bude to můj první pobyt u vás a samozřejmě se těším na setkání s umělci, autory a autorkami, režiséry a režisérkami. Rád bych ostatně vyzdvihnul vaši krásnou otevřenost vůči francouzskému psaní – a v mém případě i québeckému psaní! Je to opravdu obdivuhodné. Moc se těším!
Překlad: Jacques Joseph.
///
Olivier Sylvestre: Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí
Režie: Jiří Hajdyla, hrají: Gabriela Pyšná, Martin Dusbaba, Václav Rašilov, překlad: Jacques Joseph.
Na festivalu Sněz tu žábu 12. 5. 2019 od 20:00. Vstupenky za 100 / 150 Kč jsou v prodeji na GoOut.
Komentáře k článku: Olivier Sylvestre: Můj úkol je hledat porozumění
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)