Divadelní noviny > Zahraničí

Olja Muchina: Všechno jsem ztratila

Olja Muchina (* 1. prosince 1970 v Moskvě) je prakticky jediná současná ruská dramatička, o níž má české divadlo povědomí. Hlavní zásluha patří Leoši Suchařípovi, který v Moskvě objevil její hru Táňa – Táňa, éterickou, smutně směšnou parafrázi Čechovova Racka, přeložil a předal J. A. Pitínskému, který ji v ještě „léblovském“ Zábradlí v roce 1997 v české premiéře uvedl. Muchina pak ještě napsala hru You a po sedmileté odmlce ruský „Trainspotting“ – Letí. Od té chvíle jako by se po Muchinové slehla zem. V září loňského roku jsme se potkaly v Moskvě na scénickém čtení její novinky Olympia inspirované olympiádou v Soči a hlavně historií posledních třiceti let Ruska.

U ní doma, v kuchyňském koutě, v mikrobytě panelákové zástavby nedaleko třídy Leninský prospekt a gigantické sochy revolucionáře, jsme si dlouhé hodiny povídaly o její kariéře dramatičky, o ideálech mládí, o mužích, o dětech a samozřejmě i o lásce. Slíbila jsem, že rozhovor pojmenuju Otrokyně lásky. Doufám, že se na mě Olja nebude zlobit, že jsem tak neučinila. Zvolila jsem, myslím, příznačnější. Od našeho podzimního setkání jsme se v Moskvě ještě párkrát potkaly, ale k titulku jsem se diplomaticky už nikdy nevracela. Ke ztrátám ale vždycky. Budiž to argumentem mého rozhodnutí.

Proč jste se rozhodla psát divadelní hry?

Chtěla jsem studovat filmovou scenáristiku a režii. Na přijímací zkoušky bylo třeba napsat mnoho různých prací, a tak jsem si sedla a psala a psala. Začala jsem dokonce malovat obrázky, což dělám dodnes, vkládám je do svých her. V tehdejší době (na počátku devadesátých let) se v Rusku dívka na takový obor téměř nemohla dostat a já jsem byla úplně obyčejná holka. Navíc se stylem psaní, který se nevešel do žádné kategorie. Nadto jsem nebyla dostatečně produktivní. Nejsem grafoman, psaní mě vysiluje.

Dokázala byste svůj styl psaní charakterizovat?

Využívám v něm své hudební nadání. Jako dítě jsem hrála na klavír, dokonce jsem měla a v podstatě stále mám k hudbě mnohem blíž než k divadlu. Díky absolutnímu sluchu slyším melodii slov. Zacházím s nimi, jako kdybych komponovala píseň. Mým ústředním a možná jediným tématem, i když je nahlížím v mnoha variacích, je malé dítě plné ideálů, snů a tužeb, které o všechno s postupujícími léty přichází. Je to hlavně mé osobní téma. Pořád se jen něčeho vzdávám. Hudby, snů, muže, komfortu, peněz. Všechno jsem ztratila, zůstalo mi jen pero a papír. I když mít málo není na škodu. Člověk toho nepotřebuje moc a v Rusku to ani jinak nejde. Člověk si tady musí vybrat mezi dvěma cestami – jít po vzoru Raskolnikova k cíli přes mrtvoly, nebo volit cestu poctivého, ale chudého nevolníka.

To nemůže být váš případ, vždyť po uvedení hry Táňa – Táňa se začalo mluvit o zrodu „Čechova v sukních“…

Označení „Čechov v sukních“ má na svědomí americký divadelní kritik a překladatel John Freedman, který žije trvale v Moskvě a zabývá se současným ruským dramatem a jeho popularizací v USA. Byla to marketingová nálepka, velmi účinná. A uvedení Táni – Táni? Tomu se říká zázrak. Do Divadla Petra Fomenka, kde hru poprvé uvedli, jsem se dostala naprostou náhodou. Čekala jsem před institutem na svoji kamarádku, která měla čtyři hodiny zpoždění. Minul mě jakýsi holohlavý muž s vousy a zeptal se, kde najde knihovnu. Ukázalo se, že píše divadelní hry jako já. Dali jsme se do řeči a on mě pozval na narozeniny svého přítele. Z jeho strany šlo pochopitelně jen o flirt. Tak jsem se ocitla v bytě Ivana Popovského, režiséra Divadla Petra Fomenka, který pořádal v kruhu svých přátel oslavu. Právě on předal moji hru Petru Fomenkovi a ten se ji rozhodl ve svém studiovém divadle inscenovat.

Kdy jste se s Fomenkem potkala poprvé?

Při první čtené Táni – Táni. Měla jsem před ním ohromný respekt, ale přesto jsem si dovolila říct, že hudba, pro kterou se v inscenaci rozhodl, se mi zdá příliš retro a že hra je současná. Sebral se, oblékl si kabát a měl se k odchodu. Běžela jsem za ním a dohonila ho až ve foyeru. Jediné, co tehdy řekl, bylo: Dejte mi pokoj, jsem starý a nemocný člověk. Úspěch, který poté inscenace měla, byl dán především jím. Do té doby neexistovalo, aby uvedl na prestižní scéně zavedený „národní“ umělec současnou hru. Sám, jak později přiznal, šlapal během zkoušek po scénáři a křičel: Ta autorka je grafomanka!!! Přesto vydržel. Současné hry byly tehdy něco nepřípustného, nikdo o ně neměl zájem, nikdo je ne­insce­noval. Tohle byl naprostý zlom, začátek nové etapy v ruském divadle.

Jak je to s čechovovskými vlivy a aluzemi, které kritika v Táně – Táně nachází?

To nedokážu posoudit. Když jsem hru psala, byla jsem zamilovaná do ženatého muže s příjmením Ivanov. Opustil mě a odjel do Spojených států. Hrozně jsem se trápila a psala mu dlouhé dopisy. Svůj vztah k němu jsem vložila do té hry.

Vkládáte často své sny do her, které píšete?

Dnes už ne. Ale tehdy jsem si přála, aby se Ivanov rozvedl, vrátil se a vzal si mě. Jeho žena se, mimochodem, jmenovala jako já, Olga.

Přesto si následující otázku nemohu odpustit, dávám ji totiž všem současným ruským dramatikům. Jaký máte vztah k A. P. Čechovovi?

Miluji ho, stejně jako další naše skvělé autory. Mám v srdci mnoho lásky, ale mě nikdo nemiluje. Někdy si připadám jako otrokyně lásky. Čechov mluví o obyčejném člověku, jako jsem já. Dává mi odpovědi na veškeré podstatné otázky, které si v životě kladu. Věřím, že například skrze umění může člověk nalézt cestu k Bohu. Skrze katarzi, kterou prožije, se očistí. Slzy jsou lázeň duše. Životní cesta člověka je klopýtání od hříchu k hříchu. Během revoluce v roce 1917 naše země popřela Boha. Francouzská revoluce a osvícenství udělaly totéž. Více než 2000 let má lidstvo konflikt s Bohem a pochopitelně se to týká i spisovatelů.

Jaký máte k Bohu vztah vy?

Přímý. Mám zpovědníka, chodím k němu každou neděli. Snažím se vyrovnat sama se sebou. Zkusila jsem všechno: buddhismus, šintoismus, tarotové karty. Jako spisovatel musí člověk hledat pravdu. Je věčným pozorovatelem. Nyní mám pocit, že smyslem mého života je dialog s Bohem. Vzdala jsem se ega a podřídila svou vůli víře.

Má víra nějaký vliv na vaši tvorbu?

Především chci odevzdávat dobrou práci. Současní lidé jsou zklamaní, utahaní, popletení. Netvrdím, že jsem jiná. Chci jen lidem předat část sebe sama. Samozřejmě je nemohu spasit. Spasit můžeš jen sám sebe. Prací se svým egem… To je má víra.

Táňa – Táňa měla ohromný úspěch. Další hra musela vzbuzovat velká očekávání…

Táňa – Táňa se všem líbila, ale já nechci psát hry jednoho typu. Nemůžu být pořád na místě, musím se rozvíjet. Lehce jsem proto zaexperimentovala v další hře You a experimentovala i dál. Teď se ale k Táně vrátím, dostala jsem totiž objednávku na její pokračování. Bude se jmenovat Táňa – Táňa – Táňa, chci připsat ještě třetí jmenovkyni.

Proč jste se tedy k psaní vrátila? Mám na mysli hru Letí…

Vdala jsem se za filmového režiséra a čekala, kdy natočí nějaký můj námět. Jednou mi muž řekl: Napiš ruský Train­spot­ting. Ještě jsem ani nezačala a on volal, že už stojí kamery pod okny. Typická vlastnost filmových režisérů. Často nemají ani námět, ale jsou připraveni z minuty na minutu natáčet. Právě pro něho jsem psala Letí. Kdyby počkal a natočil je, žili bychom úplně jinak. Ale my se rozvedli.

Přesto jste napsala po delší pauze novou hru – Olympia.

Chtěla jsem se psaní úplně vzdát, nedaří se mi dokončit ani román, ani léta chystané drama Lva, ani scénář pro film, o němž sním. Musím se smířit se svou situací. Mám tři děti, mým osudem je být doma a mýt nádobí. Jsem skutečná Popelka. Je mi přes čtyřicet a princ nikde. Všeho jsem se zřekla. V tu chvíli zazvonil Kamenkovič s nabídkou: Chci, abys napsala hru pro velkou scénu. O snowboardistech. Mým druhým manželem byl totiž snowboardista. To jsou novodobí hrdinové. Vysocí, krásní chlapci, ohromně přitažliví – fyzická krása těla na pozadí hor. Tak vznikla Olympia.

Hru loni uvedlo Divadlo Petra Fomenka. A měla úspěch…

Spisovatel by měl psát tak, aby změnil život druhým. Tahle hra změnila ale především můj život. Chci tím textem promluvit za svoji a o své generaci. Popisuju svým dětem okamžiky devadesátých let, vojenský převrat, rozpad SSSR a nástup západní civilizace. Napsala jsem jej maximálně jednoduše a přímo, jelikož v jednoduchosti a přímosti je krása. Zároveň ale i tak, aby tu hru Putin nezakázal. Jelikož Rusko není západní svět.

Umíte si představit, že byste žila v jiné zemi?

Ne. I když v USA jsem měla nabídku k sňat­ku a bylo mi tam krásně. Svítí tam slunce, člověk tam má ohromný pocit svobody. New age, LSD, marihuana… Když se vrátíte a vystoupíte z letadla na Šeremetěvu, jako by se zavřela železná opona. Stojíte tam bez práce, nebe je bez slunce, vy jste bez peněz a navíc těhotná… Přesto Moskvu miluju a jinde žít nedokážu. Narodila jsem se tu. Věřím, že člověk je povinen zakončit svou životní pouť tam, kde ji začal. Já tedy v Rusku.

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 18. února 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Olja Muchina: Všechno jsem ztratila

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ