Olomoucká zeď (No. 1)
Festival o lidech, co si nemohou pomoct
Aktuálne vydanie Divadelní Flory opäť korunuje programové motto, ktoré divákov pozýva na asociatívnu cestu vlastnými myšlienkami. Z tohtoročného hesla “Proti zdi” pritom cítiť razanciu, nekompromisnosť a odhodlanosť. Tieto vlastnosti neraz vyžarujú i z riaditeľa festivalu Divadelní Flora a vášnivého čitateľa Thomasa Bernarda, Petra Nerušila. Rozhovor sme venovali nonkonformným hrdinom z tohtoročného programu, v ktorých Petr vidí viac ako len rebelské črty. Reč prišla samozrejme i na Bernharda.
Floru netradične otvoril miesto divadla film. Vo Filmovej sále Konviktu ste premietli nemeckú snímku Proti zdi, z ktorej názvu si si prepožičal motto pre tohtoročnú Divadelní Floru. Hlavný hrdina v otváracej sekvencii narazí autom v obrovskej rýchlosti do steny. Je to silný obraz rezignácie a sebadeštrukcie. Ako sa tento pocit spája s 22. Divadelnou Florou?
Tak zrovna tahle konkrétní scéna je nejvyhrocenější a doslovnou formou naplnění letošního leitmotivu. Na pár představeních se, doufám, diváci taky občas zasmějí.
Režisér filmu Fatih Akin sa v jednom z interview priznal k fascinácii buričmi ako napríklad Curt Cobain alebo Marlon Brando. Na jednu stranu sú extrémne talentovaní a na druhú stranu, alebo práve preto, inklinujú k sebazničovaniu. Aj v tohtoročnom programe vidíme archetypálnych či ikonických rebelov – Antigonu, Filoktéta, Jánošíka, Noru. Prečo si myslíš, že funguje táto fascinácia rebelskými individualitami?
Jednoduše proto, že extrémní poloha jejich příběhů je zajímavější než životy těch, kteří vedou fádní, ač třeba hodnotnou a lidsky slušnou existenci. Spousta diváků a čtenářů hledá ve filmu, na divadle nebo v knížkách dobrodružství a únik ze zaběhlého stereotypu. Navíc odvrácená strana lidské psychiky má v sobě odjakživa přitažlivé kouzlo a zrovna Brando s Cobainem taky značný sex appeal. Billy Wilder dal kdysi k lepšímu bonmot stran problémové spolupráce s nevyzpytatelnou Marilyn Monroe, když uznal, že se svou dochvilnou a zodpovědnou tetičkou by si sice během natáčení ušetřil dost nervů, ale nikdo by na ni do kina nepřišel.
A čo zvyšok?
Filoktéta nebo Noru bych zrovna mezi ikonické rebely nezařadil. Osud Antigony a Jánošíka v sobě nese jednoznačný etický rozměr, s nímž se ovšem snáz identifikujeme v hledišti, na jeho praktickou aplikaci má jen málokdo odvahu. Což je ale normální – většina z nás by jistě, minimálně v dospělém věku, byla raději v kůži Marlona Branda nebo právě té Marilyn než Jury Jánošíka či Antigony…
I pamätné minuloročné predstavenie Balkan macht frei bolo jedným z rebelských. Mladý nemecký herec Franz Pätzold v ňom najskôr rozzúrene chrlí výčitky divákom priamo do tváre a neskôr sa pred ich očami dokonca necháva topiť. V olomouckom publiku to vlani vyvolalo veľmi silné reakcie. Ako si prežíval Franzovo výstupenie v Moravskom divadle?
Inscenaci jsem samozřejmě dobře znal, i když jsem ji neviděl tolikrát jako ty, a s Franzem jsme se o ní hodně bavili. Takže jsem si ty vypjaté scény – snad to nevyzní cynicky, koneckonců on se k nim staví podobně – docela užíval a byl jsem rád, že evidentně fungovaly, protože nejsou ani nadbytečné, ani laciné. Právě kvůli nim jsme Residenztheater do Olomouce pozvali.
Ako do obrazu rebelstva zapadá tohtoročná tvár festivalu – krehký herec Miloslav König?
Na to si jistě odpoví divák, který zajde na Mílovu skvělou inscenaci Deník zloděje. Mně se ale, promiň, nelíbí to neustálé nadužívání slova „rebel“. Dramaturgie, vytyčená letošním mottem, zahrnuje celou škálu gest, která jsou metaforicky namířena takzvaně proti zdi – ze strany hrdinů, kteří si prostě nemohou pomoct. Jejich motivace je různá a míra odvahy a razance taky, ale vždycky jde o lidi, kteří jdou zkrátka svou cestou, bez ohledu na následky. Jednoduše řečeno se od svého okolí liší a z mantinelů konvenčního chování, který většinová společnost preferuje a uznává, na mnoho způsobů vybočují. Někdy se vymezují programově, ale často i intuitivně, někdy z konkrétních důvodů, mnohdy je k tomu ovšem předurčuje přímo jejich povaha.
Petr Nerušil s letošní „tváří festivalu“ Miloslavem Königem FOTO ARCHIV FESTIVALU
Vedel by si uviesť nejaký príklad?
Pro mě je prototypem takového hrdiny McMurphy Jacka Nicholsona z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. I když se mu nepovede pohnout s tím koupelnovým monstrem ani o píď, snaží se marně a v očích ostatních se i trochu znemožní, musíme ocenit všechnu tu autentickou snahu a nasazení a chápeme jeho finální komentář „aspoň jsem to zkusil“. Prostě si jen nemohl pomoct…
V programe sa osobnosti, ktoré si nevedeli pomôcť, nájdu nielen medzi postavami ale i medzi autormi. Jedným z nich je napríklad Thomas Bernhard, ktorý patrí aj k tvojim obľúbeným spisovateľom. S adaptáciou jeho románu Mýcení sa na festival vracia Divadlo Na zábradlí a režisér Jan Mikulášek. Čím ťa oslovuje Bernhardovský vzdor?
Bernhard byl sice tvrdošíjný kritik spousty nešvarů a charakterových pokřivení a dost lidí ho za to fyzicky nenávidělo, ovšem mé sympatie nevyplývají z posedlosti jeho vzdorem, ostatně on uměl být taky nesnesitelně malicherný a docela přízemně hašteřivý. Mně se prostě líbí jeho styl psaní, schopnost neuvěřitelně trefné nadsázky, smysl pro humor a fakt, že byl nepoddajný a zarputilý autor, který si moc nelámal hlavu tím, jestli někoho urazí, anebo se mu zalíbí. Najde se mnoho těch, kteří mu vyčítají, že jde ve svých invektivách dost za hranu, ale když si přečteš jeho autobiografii, to jak nesmírně těžký život jej determinoval, pak vlastně oceníš, že řadu lidí, s nimiž měl spor, pozurážel jen ve svých románech a dramatech, místo aby je třeba zastřelil…
Tento rok ubehne päťdesiat rokov od roku protestov v šesťdeiatom ôsmom. Myslel si na to pri koncipovaní tohtoročného programu?
Po loňské explicitně politické Floře mě to vůbec nelákalo. Problém zároveň je, že pokud vzniknou zajímavé reflexe osmašedesátého – teď se o ni čerstvě pokusili třeba v HaDivadle – pak jsou datovány právě k tomu kulatému výročí a my zkrátka festivalový program uzavíráme víceméně na přelomu roku.
Franzove výkriky v Balkan macht frei boli už minulý rok reakciou na otupenosť spoločnosti, s ktorou už nič nezamáva a nič nepohne. Potrebujeme nových Jánošíkov a nové Antigony?
Tohle je hodně citlivé téma na samostatný rozhovor. Zrovna na Slovensku se teď obrovské množství lidí z letargie probralo, strašné samozřejmě je, jaké okolnosti je k tomu nasměrovaly. Určitě ale potřebujeme tvorbu, která reaguje na aktuální společenské problémy. Mnoho lidí z mého okolí, a tím pádem i z divadelní branže, se momentálně taky víc občansky angažuje. Intenzivněji totiž pociťují, že současná naprosto bezskrupulózní politická garnitura je schopna s námi zamést dřív, než si to vůbec stihneme uvědomit.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Olomoucká zeď (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
