Olomoucká zeď (No. 7)
Tereza Dočkalová patrí k jedným z najväčších hereckých talentov svojej generácie. Čerstvá tridsiatnička má na konte dve Ceny Thálie – tú poslednú práve za stvárnenie Nory v rovnomennej inscenácii Jana Nebeského z Divadla pod Palmovkou. Nora na konci Ibsenovej hry opustí manžela, čo v čase jej prvého uvedenia v roku 1879 vyvolalo veľký škandál. Odvtedy sa text preslávil ako hra o ženskej emancipácii.
Tereza Dočkalová jako zelená vdova v inscenaci Nora FOTO MARTIN ŠPELDA
Ako ste sa s ženskou otázkou vyrovnali v inscenácii?
Hledali jsme paralelu v současnosti. Nejvíc nám Noru připomínala takzvaná „zelená vdova“, holka, která je celé dny sama doma, má spoustu peněz a čeká, až se manžel vrátí domů. V naší verzi navíc Nora v závěru manžela neopouští a nikam nejde. Po všem, co se jí s ním přihodilo, ani nemá sil někam jít. Diváci to ale mnohokrát přehlížejí.
Je rola Nory pre herečku atraktívna?
Jasně. Minimálně ve spolupráci s režisérem Janem Nebeským. Způsob, jakým to začal skládat, mě hrozně bavil. Časem jsem zjistila, že spousta z těch situací může být lehká, vtipná a hodně stylizovaná. Tím pádem má herec „hřiště sedm“ místo jeviště.
To ti muselo veľmi sedieť. Sama si veľmi fyzická herečka a často pracuješ so štylizovaným pohybom.
Michal Lang, nynější umělecký šéf Divadla pod Palmovkou, na to vždy kladl velký důraz. Já jsem také pochopila, že tělo vypovídá hrozně moc. Na českých divadelních školách se na to ale často zapomíná. Dokonce i hodně dobří herci častokrát tělo nepoužívají, protože se to tady zkrátka nenosí. Všude v zahraničí je to přesně naopak a to se mi hodně líbí.
Ty tomu výraznému pohybu navyše dodávaš veľkú dávku komickosti.
Ta se dá zvládnout právě pohybem. Všechno je to psychologický gesto, Čechovovská příručka, která je stará jako svět.
Máš nejaké herecké vzory?
Jistě, většinou jsou to ale lidi ze zahraničí. Hodně se mi líbí Elisabeth Moss, která hraje v seriálech Příběh služebnice nebo Na jezeře. Dokáže být škaredá i pěkná a já mám moc ráda, když se herečka umí shodit. Myslím, že je to na místě.
V tejto sezóne si mala možnosť spolupracovať s poľským režisérom Janom Klatom na inscenácii Něco za něco. Už počas debaty po predstavení si naznačila, že ti táto spolupráca veľmi vyhovovala. Když už jsme mluvili o pohybu – Klata spolupracoval na Něco za něco se svým dvorním choreografem Maćkem Prusakem.
Ten tam nebyl od toho, aby vymýšlel tanečky, ale společně s Klatou pro herce hledali psychologický gesta. Celkově to ale byla skvělá spolupráce. Jan Klata je velká bedna a pankáč srdcem. V hlavě má strašně moc informací, umí si je hledat a zároveň je politicky velmi aktivní. To v Polsku asi ani jinak nejde, když jsou na tom ještě o trochu hůř než my. V Klatovi je navíc esence kosmopolity, co se sebou přináší velkou svobodu. Má ale taky strašně moc energie a netoleruje polovičatost. Konečně! V tomhle mi to přijde skvělý. Najednou od vás někdo vyžaduje, aby jste byli připraveni, zapnuti na sto procent a soustředěni.
Komentáře k článku: Olomoucká zeď (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
