Olomoucké Labutí jezero riskuje i sází na jistotu
K velké baletní klasice se u nás v minulosti obracely nejen velké divadelní domy, které k tomu měly příslušně vybavené soubory, ale i ty střední a menší, které lákaly na atraktivní tituly, pro jejichž uvedení ovšem musely přistoupit k řadě kompromisů. Kvalita drtivé většiny českých baletních souborů ale raketově roste a nějaké úlevy – ať v technické náročnosti, nebo ve velikosti obsazení – se dnes už alespoň ve středně velkých ansámblech nenosí. Příkladem je i nejnovější Labutí jezero v Olomouci.
Mezi představiteli ústředních partů Sawou Shiratsuki (Odetta/Odilie) a Sergiem Méndezem Romerem (Siegfried) je cítit vzájemné napojení FOTO SERGHEI GHERCIU
Olomoucký balet si nic neulehčil, když zvolil konzervativnější inscenaci a hlavní pozornost soustředil na kvality svých tanečníků. Přizval kanadského choreografa Paula Chalmera, soudě podle jeho předchozích inscenací uvedených v Ostravě (Popelka, Tři mušketýři) a Olomouci (Obraz Doriana Graye) tvůrce, který nepřekvapuje výraznými inovacemi a vychází z akademického baletního tvarosloví.
Chalmer se inspiroval různými verzemi Labutího jezera. Respektuje hudební dramaturgii díla a především ve druhém a čtvrtém dějství navazuje na původní odkaz choreografa Lva Ivanova. Netypický je ale samotný úvod při předehře, který je věnován pohřbu krále. Jeho syn, princ Siegfried, musí přijmout odpovědnost, připravit se na vládnutí a… oženit se. Dalším méně obvyklým řešením se vyznačuje až samotný závěr. Konce Labutího jezera by vydaly na obsáhlou studii a pohybují se na pestré škále od těch šťastných (Rothbart je přemožen, kletba zrušena a pozemská láska Siegfrieda s Odettou zachráněna) přes napůl šťastné a napůl tragické (Siegfried umírá, ale jeho láska k Odettě zlomí prokletí; případně Siegfried s Odettou umírají, aby se setkali v jiném životě) až po ty vyloženě tragické. Čajkovského hudba – ve finále velmi dramatická s několika výraznými zvraty – si zásadně neprotiřečí s žádným z těchto možných rozuzlení. Paul Chalmer se přiklonil k fatálnímu závěru: Siegfriedovu nechtěnou zradu nelze odčinit. Ani jeho čistá láska k Odettě nic nezmůže proti kouzlu Rothbarta. Princ umírá a Odetta zůstává navždy v moci čaroděje. Žel toto rozuzlení – zejména princovo utonutí v jezeře – je znázorněno dosti nešikovně a pro diváky neznalé příběhu nesrozumitelně.
Chalmerova choreografie dobře souzní s Čajkovského hudbou. Její ladnost ale místy komplikuje přesycenost náročnými prvky nebo nadužívání některých řešení, jako je časté vedení tance v kruhu prostřednictvím velkých skoků. Pěkně je postavena většina sborových scén – ať už jde o úvodní valčík, pestře a s jistou ornamentálností rozvíjený v celém prostoru jeviště, nebo o tance národů ve třetím dějství.
Postromantické vyznění Labutího jezera často svádí k bohaté výpravě a různým efektům. Olomoucká verze jde jiným směrem. Scéna je většinou prázdná, lemovaná pouze pruhy bílé látky, které slouží jako projekční plocha pro dosti nevýrazné naznačení měnících se prostředí. V prvním a třetím dějství dotvářejí scénu už jen minimalistické objekty. Trůn je evokován jednoduchou kovovou konstrukcí; jakýmsi příznačným motivem jsou drobné krychle a kvádry se sotva znatelným mramorovým dekorem. Čistě působící prostředí dává vyniknout kostýmům Domenica Franchiho, které jsou sladěné v jednom elegantním stylu do pastelových barev. Vymyká se pouze kovově se lesknoucí Siegfriedova vesta, která může připomenout středověké brnění. S takto oděnými postavami ze zámku kontrastují bílé sukně labutí a černý oděv Rothbarta a Odilie.
Olomoucké Labutí jezero sází hlavně na kvalitu taneční interpretace a nutno říct, že tento risk se přes drobná zaváhání vyplácí. Pravda, budeme-li aplikovat přísná měřítka a srovnávat s kvalitou mnohem větších a prestižnějších souborů, pak balerínou, která svůj part zvládá na vynikající úrovni, je pouze Sawa Shiratsuki tančící Odettu a Odilii v prvním obsazení. Nejen že nemá problémy s technickou stránkou svých rolí a i náročné prvky tančí s lehkostí, ale především jde o herecky silný a do detailů vystavěný výkon. Odettino první setkání s princem Siegfriedem je malou psychologickou studií. V jejím projevu cítíme smutek z toho, že uvízla v čarodějově moci, i obavy ze setkání s neznámým člověkem, který se původně vydal na lov a ona mohla být jeho první obětí. Postupně se osměluje, strach z jakéhokoli fyzického kontaktu mizí, ale pořád jde o vnitřní souboj mezi obavami a nervozitou zračícími se v zakrývané tváři a probouzejícím se milostným citem a touhou blíže poznat Siegfrieda. Důležitou roli tady hraje fakt, že Shiratsuki tančí se Sergiem Méndezem Romerem, který je zároveň jejím partnerem v osobním životě. Je cítit vzájemné napojení. Romero věrohodně postihuje vývoj složité postavy Siegfrieda, s technickými nástrahami role se ale vypořádává s kolísavým úspěchem a jeho výkon občas provází nejistota.
Pár tančící druhou premiéru se výrazně odlišuje. Vyšší Aurélien Jeandot lépe typově odpovídá princi Siegfriedovi, v technickém provedení je jistější a zejména upoutává lehkými vysokými skoky. Jenže v jeho pojetí jde o postavu nevýraznou, jakoby svázanou přemírou koncentrace. Rozporuplné bylo také vystoupení hostující Ksenie Ovsyanick, emeritní první sólistky Státního baletu v Berlíně, v dvojroli Odetty/Odilie. Tanečnice vládne suverénní technikou – lehkým skokem a jistými rotacemi –, jenže především v lyrické Odettě jí chybí jemnost projevu, herecká drobnokresba, která by její postavu udělala uvěřitelnou.
V dobrém světle se ukázal celý olomoucký soubor, ať už šlo o obsazení menších sólových rolí, nebo o dobře nazkoušené a jednotné sbory. Z představitelů významnějších postav zmíním alespoň Ondřeje Králíčka, jednoho z mála Čechů v souboru, který v roli princova přítele Benna poutá přirozeným a na svůj nízký věk sebejistým projevem.
V olomouckém Labutím jezeře vsadili na jistotu tradičního výkladu a riskantně na taneční sílu svého souboru. Výsledek? Řečeno floskulí: se ctí.
Moravské divadlo Olomouc – Labutí jezero. Hudba Petr Iljič Čajkovskij, choreografie a režie Paul Chalmer podle Maria Petipy a Lva Ivanova, scéna a kostýmy Domenico Franchi, dirigent Tomáš Hanák. Psáno z premiér 18. a 19. října 2024.
Komentáře k článku: Olomoucké Labutí jezero riskuje i sází na jistotu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
