Olomoucké šepoty a výkřiky
Olomoucká Divadelní Flora patří k dramaturgicky nejpromyšlenějším festivalům v zemi. Hlavně proto, že jejím cílem není pouze dovézt to (prý) nejlepší a přihodit pár zahraničních senzací, jež dodají punc světovosti. Hned čtyři programové linie 23. ročníku Flory byly prostoupeny letošním festivalovým mottem Šepoty a výkřiky odvozeným z díla loňského jubilanta Ingmara Bergmana. Ne vždy šlo o přímou inspiraci, někdy se motto vyjevilo v expresivním tvaru, jindy v tématu, případně bylo patrné v osobní angažovanosti tvůrců. Díky dramaturgickému zacílení vstupovaly inscenace soustředěné do tří „národnostně“ definovaných linií do vzájemného dialogu, ať už pocházely z Čech, Jižní Koreje, nebo Německa. Čtvrtá filmová sekce nabídla šest Bergmanových snímků a dokument Hledání Ingmara Bergmana německé filmařky Margarethe von Trotta.
Oskar Matzerath z Grassova Plechového bubínku je jednou z životních rolí Nica Holonisce FOTO ONDŘEJ HRUŠKA
Výprava za exotikou?
Za šepoty a výkřiky vyjádřenými tělem se Flora vydala (poprvé) mimo Evropu, konkrétně do zóny jihokorejského současného tance. Zní to exoticky, ale všechny čtyři inscenace se od evropské produkce příliš nelišily. Nejvíc projekt Complement, zkoumající, kterak lze využít kamerové dotáčky na dvou obrazovkách k rozvíjení a doplnění (odtud název) lidského pohybu. Nepatrné nuance ve třech simultánně se odvíjejících choreografiích vyžadovaly schopnost vnímat drobné detaily – takové autistické vědecké divadlo. A že dokázalo nadchnout! Nejzávažnější téma měla choreografie A Silver Knife, v níž se kvarteto performerek vyjadřuje ke stigmatizaci vdov a obecně k pokřivenému vnímání žen v korejské rigidními tradicemi svázané společnosti. Závěrečný obraz, v němž se jedna z dívek přeměnila v automat na mléko, mi v hlavě zůstane ještě dlouho. Nejvýpravnější byla velkorysá mozaika obrazů na téma žárlivosti Green Eye. Oproti A Silver Knife však působila poněkud sterilně, stejně jako technicky dokonalá choreografie Two, jež však utonula v přílišné obecnosti: dva jako dvojice, jako konec samoty, ale i úplné svobody. I když téma to bylo nefalšovaně bergmanovské…
Divadelní bergmanovština
Bergmanovskou látku přímo zpracovaly Persony Divadla Na zábradlí a Soukromé rozhovory Divadelního spolku Jedl. Prvně jmenovaná jevištní fúze několika scénářů nachází v Bergmanovi groteskní potenciál v momentech excesivního, skoro animálního jednání postav. Groteskně-existenciální poloha je ostatně pro kmenového režiséra Zábradlí Jana Mikuláška typická a tamní herci jsou v ní mistři. Ale v tomto případě se s bergmanovským bolestným tápáním člověka ve vztazích i vlastním nitru na cestě za smrtí spíše míjejí. Bylo tam příliš sterilního, místy až výsměšného odstupu, příliš vyumělkovanosti, kdežto v Soukromých rozhovorech se režisér Jan Nebeský a scenáristka a představitelka nevěrné tápající Anny Lucie Trmíková soustředili hlavně na niterné herectví. Pocity přerůstají v drobná gesta a ve vrcholných scénách ústí v expresivní škleb, též groteskní, ale zdůvodněný cestou od vnitřního prožitku, nikoli dodaný zvnějšku.
Inspiraci filmem Šepoty a výkřiky nezapřeli Maloměšťáci podle Gorkého z brněnského HaDivadla nejen ve scénografii (hraje se v realistickém modelu rudě vytapetovaného měšťanského pokoje), ale především v nakládání s náladou a temporytmem situací: nesměle se vynořují ze tmy spolu s šepotem postav, jež, neschopny jednat, stagnují v přítomném okamžiku – jako by se čas zastavil a ony vrůstaly do nábytku. V klidu (před bouří?) je cosi mrtvolného, co zadusí všechny vzruchy a jakýkoli záchvěv vášně změní v trapný výlev. Hercům se z postav stigmatizovaných interpretací Gorkého v duchu socialistického realismu daří vykřesat jiskru života, aby mohla zase postupně zhasínat: maloměšťáci podle režiséra Ivana Buraje umírají zaživa a vše okolo je jim lhostejné, včetně hrozící ekologické katastrofy, před níž varují závěrečné titulky. Ve spojení se zobrazeným lidským tlením je v tom cosi prorockého.
Síla hereckých osobností… a politika
Alternativnímu divadlu na Floře vévodila rozkošně postdramatická Pustina podle T. S. Eliota (opět od DS Jedl), kontemplativní Gesamtkunstwerk režiséra Jana Nebeského o přijetí svého okolí i sebe sama. A také o hledání víry, jež může být útočištěm v dnešním zmateném světě. Scénář zase od Lucie Trmíkové, která se stala tváří letošní Flory zcela oprávněně – fascinuje kombinací vytříbeného osobnostního herectví a autorského talentu. Na Floře se představila ještě ve třetím titulu DS Jedl, který se prezentoval jako výjimečná nezávislá scéna s nezaměnitelnou poetikou, v jejíž tvorbě se prolínají témata víry a pochyb, pekla partnerských vztahů a bolestného smiřování s vlastním nitrem. Reynek / Slova a obrazy z Petrkova je jemně scénovanou recitační seancí, v níž znovu vynikl niterný projev Trmíkové odstiňující ty nejdrobnější emocionální nuance za slovy.
Na poli nezávislých scén se Jedl stává podobnou ikonou, jako je mezi činoherními domy Dejvické divadlo, které se představilo s Vraždou krále Gonzaga. A dokázalo, že umí i politické divadlo, které působí i autoritou hereckých osobností, jako je Ivan Trojan, Martin Myšička či Klára Melíšková. Ty dalším dvěma politickým inscenacím, zatím „jen“ studentským (obojí KALD DAMU), přirozeně chyběly. Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla o hercích vstupujících do složitého společensko-politického diskursu a Press Paradox o manipulovatelnosti mediálních obrazů byly přesto velmi přesvědčivé. Potvrdily, že se rodí nová generace talentovaných angažovaných tvůrců a festivalu patří dík, že jim dal možnost prezentovat se mimo školu v trochu jiné divácké bublině. Linku českých politických šepotů a výkřiků zkompletoval divoký politický kabaret One Night Stand/Up! režisérky Lucie Ferenzové s jedinou vystupující, tvárnou Markétou Dvořákovou. Vyšel z autentické zkušenosti scénografky Andrijany Trpković s jugoslávskou válkou a následnou emigrací do Čech.
Zase ti Němci!
Politické divadlo je nicméně čím dál silněji vnímáno jako specialita německého divadla. Potvrdil to i olomoucký festival, který letos dokonce inicioval vznik dvou angažovaných inscenací spřátelených mnichovských tvůrců. V provokativních Schreie und Flüstern (v překladu přímo Šepoty a výkřiky) hvězdný herecký výrostek Franz Pätzold kombinoval přednes poezie a korespondence německých vojáků z front první světové války s nechutnými oplzlými obrazy detailně snímanými videokamerou ze zákulisí. Došlo na šňupání koksu, záchodovou epizodu s exkrementem rozmatlaným po rukou i na oblizování kameramanova holého zadku. Kontrast mezi procítěnou poezií dotýkající se základních existenciálních otázek a Pätzoldovým obrazoboreckým blbnutím měl zřejmě zvýraznit marnotratnost a vyprázdněnost dnešní doby postrádající jakékoli hodnoty. Pro mě osobně však bylo velice těžké vidět v tomto zjevně velmi zběžně nazkoušeném kusu cokoli hlubšího než habaďůru vymyšlenou bandou ovíněných hlav. Až jsem měla chuť dát tomu přidrzlému suverénovi na jevišti pár facek, že takto šlape po odkazu padlých vojáků. Kdo ví: možná že přesně o to mu šlo.
I performanci Donald Trump: The Art of the Deal jsem ochotná vnímat spíše jako work-in-progress. V porovnání se Schreie und Flüstern šlo o podstatně krotší demaskování pokrytectví a velikášství současného amerického prezidenta. Metoda byla jednoduchá: dvorní herec mnichovského Residenztheateru Aurel Manthei předčítal vybrané pasáže z The Art of the Deal, Trumpova knižního bestselleru na téma „jak se stát úspěšným byznysmenem“. Krátkozrakost miliardářových myšlenek se měla vyjevit jaksi samospádně, podpořena Mantheiovým projevem. Herec však esenci Trumpovy zpupnosti lépe demonstroval v improvizovaných pasážích interakce s publikem.
Přesto považuji zavedení mezinárodních rezidencí za další podstatné vykročení Flory mezi evropskou konkurenci. Už teď připomíná menší Wiener Festwochen nejen štědrým časovým rozpětím či přesahy do jiných umění, ale také fundovanými diskusemi a nyní i iniciací projektů vytvořených přímo pro festival.
A konečně: německému divadlu patřil začátek i epilog festivalu. V úvodu převyprávěl drážďanský Schauspielhaus značně konvenčně, ačkoli jevištně poměrně zábavně (Moritz Kienemann dokáže být stejně podmanivě démonický jako legendární Lars Eidinger!) příběh drogově závislého herce podle autobiografického románu Erica Stehfesta 9 Tage wach. Drogovou epopej ale ve finále festivalu zcela zastínila adaptace Grassova Plechového bubínku z Berliner Ensemble v podobě monodramatu. Nico Holonics v roli Oskara Matzeratha, zarytě odmítajícího vyrůst, docílil totální přeměny ve zručného autistického manipulátora v dětském těle (o tento dojem se postará naddimenzovaná židle na scéně). Z diváků činí své zpovědníky, svůj jekot (který je schopen rozbíjet sklo), záchvaty vzteku i radosti a další dětinskosti prezentuje s ironickým odstupem, jako pouhý nástroj, jak si obmotat dospělé kolem prstu. A přesto není lehké tohoto chlapce až dojemně lpícího na svém bubínku odsoudit jako vypočítavého sociopata, neboť je i dětsky křehký a hravý… A hlavně má stále naději: Oskarovo závěrečné rozhodnutí vyrůst je aktem přijetí občanské zodpovědnosti a získává až katarzní rozměr. A ten fenomenální záchvěv pochyb vyjádřený drobnou změnou intonace v samém závěru! Dál zbývá už jen ticho…
Došeptáno a dokřičeno jest.
Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
