Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 10)
Divadelní Flora spěje pomalu, ale jistě do finiše. Ve čtvrtek jsme v Soukromých rozhovorech Divadelního spolku Jedl mohli poprvé vidět naživo kuklu s okrouhlými perlovými rty, která němě křičí z letošního vizuálu. V pátek se činohra Moravského divadla loučila s inscenací Nebezpečné známosti a těsně před půlnocí nás herec Franz Pätzold v podkroví Konviktu zahrnul Šepoty a výkřiky z produkce německé nezávislé umělecké skupiny Fritz Cavallo München.
Odešel na chodbu, já šla za ním a vrazila jsem mu tužku do břicha a otáčela s ní. Pak jsem šla zpátky do ložnice a on přišel za mnou a beze slov mi ukazoval tu díru v břiše. Těmito větami vítá hlas Lucie Trmíkové diváky na každé festivalové produkci. Úryvek (stejně jako zmíněná kukla od kostýmní výtvarnice Petry Vlachynské) pochází z komorní inscenace Soukromé rozhovory, třetího z projektů spolku Jedl, uváděných na letošní Floře. Background Bergmanovské variace pro tři hlasy a trubku na téma manželství tvoří stejnojmenná novela Ingmara Bergmana v úpravě dvojice Trmíková – Nebeský. Chirurgicky přesná pitva partnerské krize začíná u dilematu, zda zachováním věrnosti sobě zrazuji Boha, nebo naopak. Duchovně-filozofická linka je však od počátku silně ironizována. Emancipovaná hrdinka Anna v outfitu módní ikony rychle ztrácí esprit, když se v rozhovoru se strýcem knězem (Aloise Švehlíka alternoval Zdeněk Maryška) mění v bezmála živoucí důkaz známého klišé, že žena neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane. Annino vykročení k „bohulibému“ životu v pravdě pak paradoxně odstartuje putování očistcem k nejprimitivnější pudové podstatě.
Lucie Trmíková a její herecký partner Martin Pechlát v roli směšně-trapného manžela jsou pro tragikomické polohy dokonale herecky vybaveni. Na pomyslném manželském kolbišti si uštědřují zraňující slovní bodyčeky, ale kdykoli režie zavelí, plynule se odpíchnou k zcizovacímu absurdnímu gestu. Ať jde o kostýmní metaforu spráskaného psa, nebo o bizarní masku červotoče, do formátu inscenace se vejde obojí. Bez Nebeského výstředních režijních vybočení by se dialogy na téměř holé scéně se dvěma křesílky snadno proměnily v inscenovaná psychoterapeutická sezení. Partnerský život podle Bergmana z produkce spolku Jedl lze přirovnat k testování elektrického křesla. Ne nadarmo oblékla Vlachynská Trmíkovou na závěr do modelu s těsně upnutými koženými pásky.
Na scéně stylizované do podoby luxusního wellness centra ztvárňuje subtilní paní Tourvelovou Natálie Tichánková a jejího svůdce Valmonta Petr Kubes. Foto Jan Procházka
Na rozdíl od ostatních titulů mi Nebezpečné známosti do dramaturgické koncepce festivalu nepasují, byť se na jevišti Moravského divadla vykřikovalo do mikrofonu a šeptalo v prosklených boxech scény, stylizované do podoby luxusního wellness centra. Režisér a autor dramatizace David Šiktanc překlopil příběh z doby francouzského osvícenství do současnosti a obohatil ho o více či méně zdařilé aktualizace. Záměr ale nedotáhl do konce. Zápletka, která připouští, že žádanou devizou začínající pubertální pop-rockové hvězdičky Cecilie je její panenství, zpochybňuje celou koncepci, do které diváka uvede moderátor Valmont v černých džínách a dlouhém kabátě. Duel Petra Kubese s Vladimírou Včelnou (paní de Merteuil) o právo komentovat děj funguje jen v první polovině, která je celkově zdařilejší.
Herečky, čekající na výstup, se povalují v odpočinkové zóně na forbíně a režie vás stále atakuje novými nápady. Na scénu přivede rockového kytaristu, subtilní paní Tourvelovou s bílými kvítky v účesu posílá rozjímat do sauny, Valmonta nechá takřka jedním gestem na schodišti pod reflektorem naaranžovat nostalgickou podzimní scénu. Nicméně nadsázka často sklouzne k rozpačité trapnosti a po přestávce se vytrácí úplně. Úsporná scéna strohé venkovní kuřárny jen umocňuje nepatřičnost vyčpělého obsahu, který se nedaří ani parodizovat, ani důvěryhodně ztvárnit. Podivnou tečku za jinak zajímavým režijním záměrem učiní na konci zpráva o strašlivých neštovicích, bezpochyby božím trestu, seslaném na intrikánku de Merteuil.
Podkrovní sál Konviktu byl rozdělen na hlediště a jeviště promítacím plátnem, které se stalo jediným prostředníkem pro sledování herecké akce v zadní polovině. Foto Ondřej Hruška a Lukáš Horký
Noční premiéra mnichovské inscenace „pro dospělé“ Šepoty a výkřiky (Schreie und Flüstern) začala v intimním podkroví Konviktu před jedenáctou. Protagonista Franz Pätzold se na Floře poprvé představil před dvěma lety inscenací Balkan macht frei. I tentokrát šokoval odvahou překročit ve svém exhibicionismu hranici tabu. Sál byl rozdělen na hlediště a jeviště promítacím plátnem, které se stalo jediným prostředníkem pro sledování herecké akce v zadní polovině. Sled slibovaných asociativních obrazů zahájil Pätzold na pozadí černobílého filmu Člověk z cyklu Kino-pravda ruského režiséra Dzigy Vertova. Proud záběrů, pozorujících lidské konání a dílo, konfrontoval herec v apelativním přednesu s korespondencí konkrétních mladých vojáků, padlých v první světové válce. Následující přímý přenos z toalety za plátnem se dá poměřovat asi pouze Vertovým výrokem, že ukázat skutečnost není vůbec jednoduché, i když sama o sobě jednoduchá je. Oko přenosné kamery v Pätzoldově režii odhalovalo zradu tělesných funkcí až k freudovskému výkladu a pokračovalo záběrem do ložnice okultního guru. Přiznám se ale, že během čekání na Baala s jeho legiemi démonů jsem přes veškerou snahu už jen stěží udržovala pozornost, natož abych usledovala duchovní rovinu úvah nad současným stavem Evropy ve spojitosti s její moderní historií.
Sled slibovaných asociativních obrazů zahájil Pätzold na pozadí černobílého filmu Člověk z cyklu Kino-pravda ruského režiséra Dzigy Vertova. Foto Ondřej Hruška a Lukáš Horký
Divadelní spolek Jedl, Praha – Ingmar Bergman, Lucie Trmíková, Jan Nebeský: Soukromé rozhovory. Režie a scéna: Jan Nebeský, scénář (na motivy textů Ingmara Bergmana v překladu Zbyňka Černíka): Lucie Trmíková, hudba: Ladislav Kozderka, kostýmy: Petra Vlachynská. Hrají: Lucie Trmíková, Martin Pechlát a Zdeněk Maryška (místo Aloise Švehlíka. Premiéra 28. 11. 2018 v DUP39. Na festivalu Divadelní Flora 23. 5. 2019 v Divadle hudby.
Moravské divadlo Olomouc – Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti. Režie: David Šiktanc, překlad: Dagmar Steinová, dramaturgie: Michaela Doleželová, dramatizace: David Šiktanc, scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Petra Krčmářová, hudba: Ondřej Švandrlík, inspicient: Ilona Bláhová. Hrají: Vladimíra Včelná, Petr Kubes, Natálie Tichánková, Daniela Krahulcová, Vlasta Hartlová, Naděžda Chroboková-Tomicová a Marek Pešl. Premiéra 16. 3. 2018. Na festivalu Divadelní Flora 24. 5. 2019.
Fritz Cavallo München – R. Bersch, J. Motzet, F. Pätzold a J. Zezula: Schreie und Flüstern (Šepoty a výkřiky). Tvůrčí tým: Roland Bersch, Josef Motzet, Franz Pätzold a Jaromir Zezula. Hrají: Fritz Cavallo. Světová premiéra 24. 5. 2019 v Konviktu – Divadle K3 v rámci Divadelní Flory.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
