Divadelní noviny > Festivaly

Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 11)

Festival Divadelní Flora se v posledních čtyřech letech cíleně orientuje na německé divadlo, a pro letošní ročník se jeho pořadatelům dokonce podařilo získat německé tvůrce pro dvě světové premiéry. A to tvůrce ne jen tak ledajaké: se svými týmy zde v průběhu festivalu zkoušely přední herecké osobnosti, známé mimo jiné spoluprací s Frankem Castorfem: Franz Pätzold (který se na Floře představil již před dvěma lety v inscenaci Olivera Frljiće Balkan macht frei) a Aurel Manthei.

Je logické, že po úspěchu z předloňské Flory oslovili pořadatelé zrovna Franze Pätzolda a jeho příslib účasti vzbudil zákonitě nemalé očekávání. Se svou nezávislou uměleckou skupinou Fritz Cavallo München nazkoušel v průběhu festivalu inscenaci s erbovním názvem letošního ročníku Šepoty a výkřiky. Premiéru měla v pátek před půlnocí v podkrovním sále Konviktu (pro čím dál vyčerpanější festivalové publikum skoro až v bergmanovské hodině vlků), což se projevilo i na jejím formátu, blízkém performance. Sál, postupně se plnící diváky, byl rozdělen na dvě části plátnem, na němž jsme mohli sledovat živý přenos toho, jak se na představení připravují herci v zákulisí, tedy za projekční plochou (a několik diváků sedících po stranách jeviště se mohlo zabavit i sledováním porna na několika televizních obrazovkách oddělujících jeviště a hlediště a otočených na scénu). A příprava to byla bezpochyby důkladná, během zkoušení prý padlo 28 lahví vína, jejichž pozůstatky jsme na konferenčním stolku mezi gauči a křesílky mohli také vidět.

Ačkoli byl bergmanovský název tvůrcům předem zadán pořadateli festivalu a výsledný tvar inscenace byl do poslední chvíle nejistý, nakonec se k ní překvapivě hodil. Dualita prostoru se totiž promítla i do samotného tématu, v němž tvůrci propojili poezii dopisů vojáků z první světové války, které četl Pätzold před plátnem za doprovodu dobových černobílých záběrů z filmu Dzigy Vertova jako obraz krásy a velké lásky k životu, s estetikou hnusu v performance probíhající v zákulisí. Pätzold totiž v určitý moment zanechal četby a odešel na toaletu, kam ho provázela kamera. Mezi dveřmi se stihl omluvit, že musí vykonat velkou potřebu, což ho ovšem zřejmě zdrželo, a vzápětí se tak se slovy I’ve shit myself pomazal hnědou hmotou. Tu poté rozpatlal ve sprše a po nahé zadnici kameramana v pánských tangách, o níž prohlásil, že je vrcholem krásy tohoto světa. A než se vrátil zpět do sálu, stihl se ještě do umyvadla několikrát pozvracet, přičemž veškeré toto vyměšování i přesto, že měl na umyvadle připravenou lahvičku s danou tekutinou, vypadalo díky detailním záběrům kamery poměrně realisticky. Nakonec se herec usadil zpět před plátnem, na němž spolu s námi sledoval jednání svých dvou hereckých kolegů u stolku za ním a přes mikrofon jej režíroval. Plešatý muž (Roland Bersch) měl na jeho příkaz vyznat lásku potetované, černovlasé, korpulentní dámě a po sérii několika menších akcí (jako třeba drcení oříšků mezi zuby se slovy I’m a bad nutty squirrel) nakonec zemřít.

Význam si měl divák najít sám, pakliže tam nějaký byl. Tvůrci naznačili, že jde o pokus vytrhnout naši společnost z letargie konzumního způsobu života v míru, kterého si přestáváme vážit, zatímco všude v Evropě roste vliv pravicových hnutí: snad proto dali do kontrastu obraz dekadentní zahálky a zvrhlosti se slovy vojáků, kteří měli při setkání se smrtí tváří v tvář o to silnější touhu žít. V inscenaci Šepoty a výkřiky je smrt naopak hrou, ještě k tomu zprostředkovanou skrze live cinema tak, aby se nás nedotýkala. Stejně tak performance v zákulisí působila vinou této zprostředkovanosti a použitím divadelních prostředků, které samotný princip performance popřely (vše bylo jen „jako“), odtažitě. Estetikou hnusu jsme dnes navíc atakováni celkem pravidelně, takže přestává být šokující. Co mě naopak šokovalo, byl fakt, že tvůrci zcela v rozporu se snahou apelovat proti konzumu týden v sále evidentně propili a představili tuhle odpornou hereckou exhibici s absencí režie i dramaturgie.

Silnější dramaturgický potenciál měla sobotní premiéra inscenace Manfreda Riedela Donald Trump: The Art of the Deal. Jde o dramatizaci této knižní příručky, jak vydělat peníze a dosáhnout úspěchu, z pera současného amerického prezidenta, v jehož roli se představil herecký lídr mnichovského Residenztheateru Aurel Manthei. Tvůrci chtěli ukázat absurditu skutečnosti, že největší světové velmoci vládne tato bezskrupulózní osobnost, ačkoli si tento bestseller, který je dokladem jeho charakteru, mohli lidé přečíst dávno před jeho zvolením, neboť vyšel již v roce 1987. Titul však prý zvolili dříve, než si knihu stačili přečíst, a až poté zjistili, že její obsah zdaleka tak bombastický jako její název není. Přesto se rozhodli nechat text tak, jak je, aby absurditu rozkryl divák v její obnaženosti sám. Pouze jej seškrtali, některé motivy zacyklili a propojili je s literárními odkazy k Arthuru Rimbaudovi či Heineru Müllerovi a velké náloži pop-kultury. Ta se ovšem o slovo hlásí především skrze scénografii, již tvoří kromě Trumpova pracovního stolu stěna ze starých televizních obrazovek, na nichž se po celé představení promítá koláž z porna (opět), animovaných a akčních filmů, boxerských zápasů či archivních záznamů Hitlerových projevů, které spolu s těmi Trumpovými vytvářejí obraz nebezpečné, narcistní osobnosti.

Na důkaz Trumpovy dětinskosti a hulvátství přichází Aurel Manthei na scénu s obří hlavovou maskou dítěte a v červených zvonáčích s kšandami a opakovaně si polévá břicho pivem z lahváče, protože maska samozřejmě neumí pít. Připomíná zároveň loutku, což také dokládá následující prosbou, aby mu diváci vybrali kostým: na výběr jsou třpytivá saka všech barev i zlato-černo-červená tepláková souprava. Po těsném souboji dvou modelů nakonec obléká zlatě zdobený tyrkysový oblek a dává se do čtení. Podobně jako Franz Pätzold totiž celý text čte, což značně znesnadňuje diváckou koncentraci, stejně jako – nám neněmčinářům – místy chybějící titulky. Od Trumpova denního rozvrhu se postupně dostává k jednotlivým radám úspěšným podnikatelům a inscenace pomalu ztrácí tempo. Je totiž zcela nedivadelní: jedinou hereckou akcí, která čas od času přeruší četbu, je Trumpova opakovaná žádost o ruku manželky Melanie (jako by ve své sebestřednosti zapomněl, že nějakou ženu má) či pojídání hamburgerů od McDonald’s, kterými ho samozvaná skvělá kuchařka Melania krmí. Herečka Eva-Maria Kapser v blyštivě stříbrných minišatech a se zlatými lodičkami na vysokých podpatcích po zbytek času pouze bloumá po scéně a hraje si s rolí zlaté fólie či se synem (anonymní němý herec se zmíněnou maskou dítěte), jehož prezident stejně jako svou ženu ignoruje. Jejich nečinnost, neužitečnost a neschopnost se pohybovat v Trumpově světě (spolu s prezidentovou nelidskostí) jsou jedním z témat inscenátorů, divadelně je však jejich ztvárnění nevděčné. Divákovi tak nezbývá než podlehnout svodům televizních obrazovek a sytit svou pozornost neustálým těkáním mezi snahou utvářet si názor na Trumpovy myšlenky a pouhou konzumací pokleslé televizní produkce. Varování před Trumpem totiž tvůrci cíleně utápějí v tomto každodenním, všeobjímajícím informačním šumu.

I tato inscenace vznikala narychlo přímo pro festival, tentokrát dokonce s jedinou (!) zkouškou, čímž chtěli tvůrci poukázat na nehoráznost Trumpova sebevědomí. Výsledný tvar je však i přes herecký výkon Aurela Mantheie nezajímavý, a především nekomunikativní, což je zcela v rozporu s účelem politického divadla. Obě německé produkce na mě působily dojmem jakéhosi hipsterského setkání pro zasvěcené, čemuž jistě napomohla i jazyková bariéra – ale proč tedy tvůrci založili inscenace, vznikající pro české publikum, (přes veškerou koketerii s prvky performance) v tak velké míře na textu? To vše pouze potvrzuje problém, s nímž se politické divadlo neustále potýká – jak ho dostat mimo sociální bublinu úzkého okruhu intelektuálů. Skvělá byla z tohoto hlediska inscenace Davida Zábranského a Kamily Polívkové, s níž do Olomouce před dvěma lety zavítal Stanislav Majer: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, která se namísto rozdělování společnosti podívala na podobný problém – v tomto případě našeho prezidenta Zemana – optikou opačného tábora a Studio Hrdinů s ní hostovalo po celé republice. A v rámci letošní Flory v tomto ohledu nejlépe rezonovala inscenace Vražda krále Gonzaga o politické vraždě bývalého agenta KGB a kritika Vladimira Putina Alexandra Litviněnka, kterou nazkoušel Jiří Havelka s herci Dejvického divadla – tedy divadla, které i díky svým mimodivadelním, televizním aktivitám okruh divadelních diváků markantně rozšiřuje. Dokladem byly dlouhotrvající standing ovation i hlasitým aplausem provázené prohlášení představitele hlavní role Martina Myšičky, že pokud by právě nehráli v Olomouci, účastnili by se demonstrace proti premiéru Babišovi na Václavském náměstí.

Němečtí tvůrci se ke svým produkcím vyjádřili naopak výroky: Nejde o to, jestli tomu bude publikum rozumět. Důležitý je jen tenhle večer (Franz Pätzold), Zkrátka děláme, na co máme chuť (Roland Bersch) a Při zkoušení jsme se chtěli bavit (Aurel Manthei). Mou nedělní depresi z nevydařených premiér, danou pocitem nespravedlnosti vůči jinak velmi vyrovnanému a dramaturgicky precizně tematizovanému festivalovému programu, však naštěstí rozehnal vynikající Nico Holonics jako Oskar Matzerath a jeho Plechový bubínek. Na první pohled nenápadný, ale nesmírně sympatický herec předvedl strhující sólo ve dvouhodinové inscenaci uměleckého šéfa Berliner Ensemblu Olivera Reeseho. Aniž by inscenaci označili nálepkou politické divadlo, zprostředkovali v ní tvůrci silné téma člověka, který odmítá dospět a podílet se na společenském životě – a to navzdory době, kdy německou společnost ovládl Hitler. A docílili toho jednoduše tím, že se vedle fenomenálního hereckého výkonu opřeli o kvalitní předlohu Güntera Grasse a Reeseho citlivou dramatizaci.

Fritz Cavallo München – R. Bersch, J. Motzet, F. Pätzold a J. Zezula: Schreie und Flüstern (Šepoty a výkřiky). Tvůrčí tým: Roland Bersch, Josef Motzet, Franz Pätzold a Jaromir Zezula. Hrají: Fritz Cavallo. Světová premiéra 24. 5. 2019 v Konviktu – Divadle K3 v rámci Divadelní Flory.

R. Bersch, U. Demling, N. Mitra, M. Riedel a J. Zezula: Donald Trump: The Art of the Deal. Režie: Manfred Riedel, dramaturgie: Roland Bersch a Ursula Demling, hudba: Niel Mitra, video: Jaromir Zezula. Hrají: Aurel Manthei a Eva-Maria Kapser. Světová premiéra 25. 5. 2019 v S-klubu v rámci Divadelní Flory.

///

Více o festivalu na i-DN:

Divadelní Flora

…

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 28. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 11)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ