Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 12)
Nedělní program představoval výstižnou tečku za dvěma nejvýznamnějšími dramaturgickými liniemi letošní Divadelní Flory i za celým festivalem. Bergmanovská přehlídka Šepoty a výkřiky, podpořená několika filmy švédského režisérského mistra, vyústila v promítání dokumentu Hledání Ingmara Bergmana (2018) německé režisérky Margarethe von Trotta. Německá linka Schreie und Flüstern, ale i celý festival pak večer vyvrcholily netrpělivě očekávanou inscenací Grassova Plechového bubínku slavné „brechtovské“ scény Berliner Ensemble. (Režisér Oliver Reese ji ovšem původně vytvořil pro Schauspiel Frankfurt, Berliner Ensemble inscenaci převzal v roce 2017, když se tam stal Reese intendantem.)
V (zatím) nejnovějším dokumentu o Ingmaru Bergmanovi, který byl v Čechách uveden loni na karlovarském festivalu, ale do běžných kin se dosud nedostal, se držitelka benátského Zlatého lva za film Olověná doba pokouší nahlédnout do nitra režisérského velikána, jenž proslul barvitými filmovými sondami do psychiky druhých. Co Bergmana podněcovalo k tvorbě? Vkládal do protagonistů svých děl pokaždé kus sebe sama? Jaký byl otec a manžel? Jak jednal s herci? Na tyto otázky se Margarethe von Trotta snaží odpovědět prostřednictvím rozhovorů s Bergmanovými spolupracovníky, odborníky na jeho dílo, s filmaři, kteří se jeho estetikou inspirují, nebo se proti ní naopak vymezují, ale i s jeho dětmi.
Z dokumentu postupně vyvstává portrét komplikované osobnosti, která musela každý den bojovat s osobními démony a často zklamávala své nejbližší – podobně jako hrdinové Bergmanových filmů. Daň za genialitu? Zřejmě. Nejpalčivěji si to lze uvědomit během rozhovoru režisérky s Bergmanovým synem Danielem, který sice podle vzpomínek svého otce na dětství natočil film Nedělňátka, ale zklamání z nenaplněného vztahu se svým rodičem dokázal v rozhovoru jen těžko skrýt; vlastně se o to – soudě podle některých velice odsuzovačných výroků – ani nesnažil. Tyto „osobní“ sekvence možná až příliš zaváněly bulvární senzací, jinak ovšem von Trotta do dokumentu vložila akurátní dávku hloubavosti, fundovanosti i empatie, a návštěvníkům se tak poslední den festivalu naskytla výjimečná možnost potkat (alespoň zprostředkovaně) muže, který se před nimi dosud ukrýval za kamerou, ačkoliv jim na Divadelní Floře připravil nejeden silný divácký zážitek.
Von Trotta je mimochodem manželkou a spolupracovnicí Volkera Schlöndorffa, autora filmové verze Plechového bubínku – a oslí můstek k závěrečnému bodu programu je na světě. Inscenace Olivera Reeseho se s rozsáhlou prvotinou Güntera Grasse popasovala, co se scénáře týče, podobně jako Schlöndorffův oscarový snímek z roku 1979. Zahrnuje skoro stejné pasáže, něco sice zamlčuje (pravděpodobné utonutí Oskarova dědečka, románek s liliputkou Roswithou, pobyt v ústavu), něco oproti filmu přidává (příběh trumpetisty Meyna a jeho koček), ale především ve shodě s ním vynechává poslední třetinu knihy: končí pohřbem Oskarova otce (či spíše otčíma) Matzeratha a Oskarovým rozhodnutím vyrůst. A skutečně, jakékoliv další rozvíjení příběhu by bylo zbytečné, neboť právě v tomto Oskarově razantním gestu tkví ústřední myšlenka díla, totiž že odpovědnosti za svůj život a za svá rozhodnutí se nelze vyhýbat donekonečna. Schopnost převzít odpovědnost je znakem dospělosti, a co víc, s převzetím odpovědnosti člověk roste jako osobnost. Značně symbolicky přitom vyznívá fakt, že Oskar k tomuto prozření dojde až po konci druhé světové války – jako by se v tomto zdánlivě zaostalém a autistickém, ve skutečnosti však prorocky jasnozřivém, a přesto tak tragicky zaslepeném liliputím dítku zrcadlila sama Evropa se všemi svými rozpory.
Oskarův jekot, záchvaty vzteku i radosti a další dětinskosti prezentuje Holonics s ironickým odstupem. Foto Birgit Hupfeld
Schlöndorffův film od Oskarovy pokroucené, mnohdy až pitvorné či morbidní verze reality často odbíhal do profánního světa dospělých zobrazeného „objektivním“ okem kamery, takže se stal spíše obecnějším svědectvím o době a lidských malostech a slabostech. Ambiciózní rozhodnutí režiséra Olivera Reeseho vytvořit ve spolupráci s hercem Nicem Holonicsem monodrama se ovšem ukázalo jako velmi šťastné. To, že jsou všechny události zobrazeny Oskarovýma očima (skrze jeho subjektivní vyprávění), umožnilo téma cesty k dospělosti vyjádřit v přímo krystalické formě. Holonics promyšleně kombinuje dětské vystupování s uvažováním dospělého muže. Oskarův jekot (který je schopen rozbíjet sklo), záchvaty vzteku i radosti a další dětinskosti prezentuje s ironickým odstupem, čímž dokládá, že chlapec je už od narození zdatným manipulátorem. Výstižně tak na jevišti zhmotňuje dvojakost postavy, načrtnutou už Grassovou originální vypravěčskou figurou: střídáním Ich-formy a Er-formy často v rámci jedné věty. Z diváků pak Holonicsův Oskar činí své partnery a zpovědníky. Vysmívá se spolu s nimi přízemnosti dospělých, dává jim ochutnat šumák, s jehož pomocí svede svou lásku (zároveň otčímovu milenku) Marii, bere do hry titulky a laškuje s několika českými slovíčky – zkrátka probouzí jejich sympatie. A skutečně, tohoto Oskara není lehké odsoudit jakožto vypočítavého sociopata, a to zejména proto, že v něm až do finálního rozhodnutí vyrůst zůstává jakási dětská křehkost a hravost. A naddimenzovaná židle na hlínou posypané scéně se postará o to, že mu i tu výšku tříletého dítěte (94 centimetrů) uvěříme.
Naddimenzovaná židle na hlínou posypané scéně se postará o to, že Holonicsovi uvěříme i výšku tříletého dítěte. Foto Birgit Hupfeld
V dokumentu o Bergmanovi padl názor, že němčina je oproti švédštině mnohem jednotvárnějším jazykem, zejména co se týče jejích intonačních možností. Holonics dokazuje opak, pohrává si s intenzitou a barvou hlasu i s intonací a dělá velkou čest festivalovému mottu Šepoty a výkřiky. Různorodě strukturovaným slovním proudem i nevyzpytatelnými pohybovými vzorci dokáže skoro na dvě hodiny (!) bez pomoci dalších režijních a scénografických „vycpávek“ (až na přibližně tucet červenobílých bubínků, které postupně demoluje) zaplnit scénu Moravského divadla. A to bez sebemenší stopy hereckého exhibicionismu – po celou dobu zůstává Oskarem, jde o totální přeměnu. O to silnější je pak závěrečné přijetí dospělosti, které získává až katarzní rozměr. Jenže pak Holonics-Oskar změní intonaci ještě jednou, v úplně posledním vyřčeném slově. Ze zvolání je nejistá otázka, skoro povzdech. Do jakého světa a v jakého člověka to vlastně dospěl? Snad nikdy jsem na jevišti neslyšela slovo obdařené takovou významovou hloubkou. Velice důstojné zakončení nejambicióznějšího českého festivalu.
Margarethe von Trotta: Hledání Ingmara Bergmana. Režie a scénář: Margarethe von Trotta, spolupráce na scénáři: Felix Moeller, kamera: Börres Weiffenbach, střih: Bettina Böhler. Účinkují: Liv Ullmann, Ruben Östlund, Mia Hansen-Løve, Carlos Saura, Gaby Dohm, Gunnel Lindblom, Daniel Bergman, Olivier Assayas, Stig Björkman, Katinka Faragó, Jean-Claude Carrière, Rita Russek, Julia Dufvenius aj. Premiéra 12. 7. 2018. Na festivalu Divadelní Flora 26. 5. 2019 v Konviktu – filmovém sále.
Berliner Ensemble – Günter Grass: Die Blechtrommel (Plechový bubínek). Režie: Oliver Reese, výprava: Daniel Wollenzin, kostýmy: Laura Krack, hudba: Jörg Gollasch, světla: Steffen Heinke, dramaturg: Sibylle Baschung. Hraje: Nico Holonics. Premiéra 30. 9. 2017. Na festivalu Divadelní Flora 26. 5. 2019 v Moravském divadle.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 12)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
