Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 7)
V úterý se v divadelní sekci programu konečně objevila inscenace na motivy Ingmara Bergmana, k jehož legendárnímu filmu Šepoty a výkřiky odkazuje letošní festivalové motto: Persony Divadla Na zábradlí. Ještě předtím se však ve filmovém sále Konviktu promítal další z kultovních filmů švédského filmaře, Mlčení (1963) s Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom v hlavních rolích, tíživý snímek s dusnou atmosférou o lidském míjení, ženské tělesné touze, totální absenci komunikace mezi lidmi, kteří by si měli být blízcí, i sobeckosti tváří v tvář smrti. Inscenace Jana Mikuláška sice čerpá z jiných Bergmanových děl – Scén z manželského života, Hodiny vlků, Persony, Podzimní sonáty a Sedmé pečeti –, ale drásavá nenaplněnost vztahů a absolutní, zraňující neporozumění, jež ústí v totální samotu v hodině smrti, je i zde nejzásadnějším tématem.
Mikulášek Bergmanovy scénáře a filmové povídky zpracoval v duchu své groteskně-existenciální poetiky. V součinnosti se scénografem Markem Cpinem uzavřel postavy do dřevem obložené krychle: stísněnost skandinávsky strohého prostoru jako by vyprávěla o tom, že každý z hrdinů je vězněm své vlastní duše. Název Persony je v tomto smyslu velice trefný – pod upraveným povrchem (maskou) protagonistů zuří soukromé peklo, které každou chvíli vyhřezne na povrch v podobě vyšinutého šklebu a animálně zkrouceného těla. Lidé se pod nátlakem dlouho potlačovaných emocí mění v monstra. Takřka hororovou atmosféru těchto okamžiků Mikulášek podporuje hrou stínů a neklidnou, tíživou hudbou. Mnohem víc než Bergman pracuje s ironií (místy až drastickou, například v cíleně naivistických hudebních předělech, kdy si Smrťák Jana Vyorálka střihne hit bratří Nedvědů a jindy zazní i „Zagorka“).
Mikuláškovo pojetí je mnohem sterilnější, analytičtější než to Bergmanovo. Spolu s herci zkoumá prožívání postav spíše s odstupem (jako by pitval jejich nitro pod mikroskopem) a zvýrazňuje paradoxy v jejich jednání, které využívá jako zdroj komiky (ukázkově ve výstupech ze Scén z manželského života, v nichž se vášnivá chvilka rozvádějících se manželů mění v nenávistný, krvavý souboj, jenž nakonec vyústí v podpis rozvodových papírů a paradoxně i další milostné chvilky). Režisér samozřejmě nechtěl – a ani nemohl – vytvořit kopii Bergmanových filmů. Je vzrušující pozorovat naopak rozdíly a posuny ve výkladu jednotlivých příběhů a postav. V porovnání s niternými a nuancovanými, křehkými portréty lidské psychiky a interakcí, s nimiž se setkáváme u Bergmana, je nicméně Mikuláškovo řešení načrtnuto příliš hrubými tahy.
To potvrdila i následná středeční projekce filmu Persona, která umožnila obě verze bezprostředně srovnat. Magdalena Sidonová sice bez vyřčení jediného slova vyjádří veškerou rozporuplnost dobrovolně mlčící herečky Elisabeth Voglerové, s níž Jana Plodková jakožto ošetřovatelka Alma navazuje čím dál tím patologičtější vztah plný obdivu, závisti, náklonnosti i nenávisti. Ale téma relativity psychického zdraví a ženského egoismu Mikuláškova inscenace nedokáže rozvinout tak sugestivně a v takovém rozsahu jako Bergman. Kamerový detail je v případě této sondy do psychiky dvou žen zkrátka nezastupitelný. I přesto jsou ale Persony nejlepší inscenací, která v Divadle Na zábradlí v sezoně 2018/19 vznikla.
Za ještě větší událost však v úterý platila repríza Vraždy krále Gonzaga Dejvického divadla. Rozhodnutí nasadit na repertoár této scény politické divadlo považuji za velmi důmyslné – kde jinde by mělo sdělení o zodpovědnosti každého člověka za podobu společnosti, v níž žije, rezonovat lépe než v nejslavnějším a nejžádanějším divadle v republice, ve ztvárnění respektovaných hereckých osobností? Koncept režiséra Jiřího Havelky, zároveň spoluautora scénáře (napsal jej s Petrem Erbesem, mladým dramaturgem a režisérem z Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU), je velice chytrý.
Monology herců Dejvického divadla připravují živnou půdu pro druhou část, v níž rozehrají slavnou mediální a politickou kauzu vraždy Alexandra Litviněnka. Foto Hynek Glos
V první části herci Simona Babčáková, Klára Melíšková, Zdeňka Žádníková, Martin Myšička, Ivan Trojan a Tomáš Jeřábek jeden po druhém postupně předstupují před diváky s osobním monologem. Hovoří o svých začátcích v Dejvickém, o svém vztahu k divadlu a herectví obecně, ale velice civilním, neagitačním způsobem do hry vnášejí i otázku politické zodpovědnosti a povinnosti řešit aktuální celospolečenské problémy. Do jakoby improvizovaných výstupů se zdánlivě privátním sdělením navíc zcela samozřejmě pronikají promluvy postav, jež daný herec v Dejvickém divadle ztvárnil. Vztah herec-role tak v kontextu úvah o politické odpovědnosti získává společenský rozměr a zviditelňuje se i fakt, že rozhodně nepůjde o pouhé „svěřovací okénko“.
Monology totiž připravují živnou půdu pro druhou část, v níž dejvičtí rozehrají slavnou mediální a politickou kauzu vraždy Alexandra Litviněnka: stimulují divácké vědomí k zaujetí společenského postoje a vymaňují herce z pozice „pouhých“ představitelů postav – Trojan a spol. zde vystupují především jako angažované osobnosti, které chtějí upozornit na kolosální akt bezpráví. Mnohovrstevnaté dílo navíc využívá paralelu se Shakespearovým Hamletem (název kusu odkazuje ke slavné scéně divadla na divadle), což zvýrazňuje tragické podtóny Litviněnkova osudu. V druhé části se stačí už jen držet faktů a v drobných náznacích příběh přehrát tak, jak jej popsaly zúčastněné osoby u výslechu. A politické divadlo par excellence, které je schopno vyvolat i dojetí, je na světě.
Stačí se jen držet faktů a v drobných náznacích přehrát příběh tak, jak jej popsaly zúčastněné osoby u výslechu. A politické divadlo par excellence, které je schopno vyvolat i dojetí, je na světě. Foto Hynek Glos
Ingmar Bergman: Mlčení. Režie a scénář: Ingmar Bergman, kamera: Sven Nykvist, střih: Ulla Ryghe. Hrají: Ingrid Thulin, Gunnel Lindblom, Jörgen Lindström ad. Premiéra 1963. Na festivalu Divadelní Flora 21. 5. 2019 v Konviktu – filmovém sále.
Ingmar Bergman: Persona. Režie a scénář: Ingmar Bergman, kamera: Sven Nykvist, střih: Ulla Ryghe. Hrají: Bibi Andersson, Liv Ullmann, Gunnar Björnstrand, Margaretha Krook a Jörgen Lindström. Premiéra 1966. Na festivalu Divadelní Flora 22. 5. 2019 v Konviktu – filmovém sále.
Divadlo Na zábradlí, Praha – Ingmar Bergman, Jan Mikulášek: Persony. Režie a výběr hudby: Jan Mikulášek, překlad: Zbyněk Černík a Dagmar Hartlová, dramaturgie: Dora Viceníková, scéna a kostýmy: Marek Cpin. Hrají: Dita Kaplanová, Magdaléna Sidonová, Jana Plodková, Petra Bučková, Barbora Bočková, Jiří Vyorálek, Jakub Žáček a Vojtěch Vondráček. Premiéra 6. 12. 2018. Na festivalu Divadelní Flora 21. 5. 2019 v S-klubu.
Dejvické divadlo, Praha – Jiří Havelka & DD: Vražda krále Gonzaga. Režie: Jiří Havelka, spolupráce na scénáři: Petr Erbes, dramaturgie: Eva Suková, překlad odborných materiálů: Ján Dvořák, scéna: Dáda Němeček, kostýmy: Adriana Černá, pohybová spolupráce: Tomsa Legierski. Hrají: Simona Babčáková, Klára Melíšková, Zdeňka Žádníková Volencová, Tomáš Jeřábek, Martin Myšička a Ivan Trojan. Premiéra 19. 12. 2017. Na festivalu Divadelní Flora 21. 5. 2019 v Moravském divadle.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
