Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 8)

    Po vyřešení komplikací s autorskými právy slaví na Divadelní Floře jakousi obnovenou premiéru inscenace Persony. Po středeční besedě se zástupci Divadla Na zábradlí a následné projekci Bergmanova snímku Persona mohl divák dokonce porovnat tvůrčí záměry divadelníků s filmovým dílem, k jehož titulu se odvolávají.

    Marek Cpin vytvořil scénu v podobě otevřeného wooden boxu pro živé loutky a jejich významotvorné stíny. Foto DNz

    Licenci na uvádění Person získalo Divadlo Na zábradlí od příslušné zahraniční agentury těsně před zahájením Divadelní Flory. Ředitel festivalu Petr Nerušil v roli moderátora odpolední besedy proto na úvod otevřel problematiku autorskoprávních vztahů. Vyplynulo z ní, že na rozdíl od pevného textu je licencování adaptací cizích děl prostřednictvím českých agentur stále poněkud problematické. Práva k Bergmanovým dílům jsou navíc převedena do nadací, což možná nakonec ovlivnilo původní verzi Mikuláškovy textové koláže. Současná podoba inscenace vychází primárně ze čtyř scénářů a odkazuje k několika dalším. Znalec předlohy se tak pochopitelně nevyhne srovnávání. Můj plán osvěžit si paměť domácím DVD-maratonem sice nevyšel, ale s tím jsem se během vyprávění Petry Bučkové a Jakuba Žáčka ráda smířila. Herečtí představitelé manželů Marianne a Johana se oprašování filmového zdroje inspirace vyhnuli záměrně. Během zkoušení znovuobjevovali Bergmana skrze jeho texty, stejně jako ho divák může znovuobjevovat skrze Mikuláškovu svébytnou adaptaci (řečeno Žáčkovými slovy) a režii.

    Od úvahy nad nízkou kvalitou jiných podobných počinů na komerčních scénách se zabrousilo až k zásadní otázce, kam spěje české divadlo. Odpověď pochopitelně nepadla, zato padl dotaz na skrečovanou premiéru inscenace DNz Děvčátka, na slovíčko. Důvodem byla nízká umělecká úroveň… To se bohužel může stát, i když jsme se tomu snažili předcházet a do poslední chvíle to nějakým způsobem korigovat, uvedl ředitel Petr Štědroň s tím, že sebereflexní krok sice bolí, ale pomůže udržet uměleckou laťku divadla co nejvýše.

    Představitelé manželů Marianne a Johana Petra Bučková a Jakub Žáček se oprašování filmového zdroje inspirace záměrně vyhnuli. Foto DNz

    Atmosféra festivalových představení Divadla Na zábradlí je specifickou záležitostí. Předem očekávaná zavedená forma se vytržením z domácího prostředí stává jedinečnou a uvedení Person v S-klubu to opět potvrdilo. O psychologickém efektu nekompromisně vyostřených obrazů se vzrušeně diskutovalo už o pauze. Bezmála tříhodinová škála trýznivých situací jako by se odehrávala v hodině vlků mezi půlnocí a svítáním, kdy se nejčastěji umírá a rodí. Nemusí se přitom nutně jednat o fyzickou existenci. Iniciační sny přinášejí náhlá fatální prozření, ať už člověk pohlédne na dno propasti, nebo do nebeského království. Z takových momentů sestává Mikuláškova koláž.

    Marek Cpin vytvořil scénu v podobě otevřeného wooden boxu pro živé loutky a jejich významotvorné stíny. První sem nakráčí mladý muž, aby sehrál šachovou partii s akurátním „smrťákem“ Jiřího Vyorálka. Tváří v tvář starší autoritě předvede Vojtěch Vondráček všechny fáze panické hrůzy od rozklepaných rukou po grimasu němého křiku z obrazu Edwarda Muncha. Nakonec si sám vleze do lepenkové rakve a přitáhne víko. Pantomimická citace filmu Sedmá pečeť tak nabízí ještě jiný výklad, související s otázkou rodičovské dominance.

    Tvář a mimika Jany Plodkové svou podobou přímo odkazují k filmové Almě Bibi Anderssonové. Foto DNz

    Persony, maskované kostýmy v odstínech tělky, zkrátka rozrážejí dveře třináctých komnat včetně té Bergmanovy. Zdánlivě nesouvisející úryvky z filmových scénářů jsou na pozadí provázané příčinami a následky skrytých traumat. Absence bezpodmínečné mateřské lásky v dialozích z filmu Podzimní sonáta rezonuje ještě ve scéně z Persony a ozvěnou se vrací v partnerských krutostech Scén z manželského života. Mikuláškova zkratka prezentuje Bergmana v celé šíři díla i osobnosti. Démoničnost smrti graduje na jevišti až ke grotesknosti zombického šklebu a tragédii doprovází melodicky pokřivený banální pop. Když ale subtilní Barbora Bočková v roli citově strádající Evy zareaguje na alibismy Dity Kaplanové přepáleným mercuryovským mamá, naskočí vám husí kůže.

    Odkazy k Bergmanovu filmovému vidění lze vyčíst i z detailů, jakými jsou právě Bočkové začervenalé kostnaté ruce, trčící do prostoru jako neodbytné pařátky. A samozřejmě tvář a mimika Jany Plodkové, podobná filmové Almě Bibi Anderssonové. Komplexní pohled na jednu z nejzásadnějších postav evropské kultury 20. století je sice trochu chaotický, ale minimálně ty filmy si po zhlédnutí inscenace Persony určitě pustíte.

    Divadlo Na zábradlí, Praha – Ingmar Bergman, Jan Mikulášek: Persony. Režie a výběr hudby: Jan Mikulášek, překlad: Zbyněk Černík a Dagmar Hartlová, dramaturgie: Dora Viceníková, scéna a kostýmy: Marek Cpin. Hrají: Dita Kaplanová, Magdaléna Sidonová, Jana Plodková, Petra Bučková, Barbora Bočková, Jiří Vyorálek, Jakub Žáček a Vojtěch Vondráček. Premiéra 6. 12. 2018. Na festivalu Divadelní Flora 22. 5. 2019 v S-klubu.

    ///

    Více o festivalu na i-DN:

    Divadelní Flora


    Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,