Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 9)
Středeční představení Maloměšťáci brněnského HaDivadla vyvolávalo předem velkou zvědavost. Inscenace ruského realistického dramatu od Maxima Gorkého je zčásti inspirována Bergmanovým filmem Šepoty a výkřiky a zakončena výzvou k ekologické angažovanosti. Po čtvrtečním diskuzním panelu s tvůrci následovala filmová projekce výše zmíněného titulu.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=1&v=6Pw7FYex5pQ
Režisér Ivan Buraj s dramaturgem Matějem Nytrou posouvají poselství hry socialistického čítankového autora na globální úroveň. Maloměšťáci v jejich úpravě nestojí na prahu nové éry třídního boje, ale na prahu boje za holou existenci lidstva. V zatuchlém komfortu rudého interiéru, odkazujícího k Šepotům a výkřikům, čas stagnuje. Na seslích a sofa se čte pod staromódními lampami, u jídelního stolu se konají regulérní večeře. Herci v lenivém tempu a s obdivuhodnou nenuceností obydlují pokoj, rozčleněný na stylizovaná zákoutí. Geniální paralela ruské provinční rodiny se současnou konzumní společností a do sebe zacyklenými, citově vyprahlými jedinci, neustále vybízí k hledání styčných bodů. Zpočátku se jich nabízí dost. Cyril Drozda v roli otce Bezsemenova provokuje potomky se sebezničujícím zápalem, horlí proti sypkému cukru, proti židům a divadlu a podobným katastrofám, připraven utkat se s každým třeba na nože (jídelní). Gesta antických rozměrů se přitom sotva pozvednou z původní přízemnosti. Platí to i pro zpackanou sebevraždu Taťány (Táňa Malíková) a Petrovy (Jiří M. Valůšek) věčné studijní plány. Hon za smyslem života už neuspokojí ani zpovykaná společnost v pokoji nájemnice Jeleny.
Ze stále delších pauz se prostorem šíří téměř hmatatelné, zneklidňující napětí. Inscenátoři totiž pracují s formou a časem coby významotvornými složkami inscenace v míře současnému českému divadlu vzdálené. Do děje jako by vstoupilo cosi neživotného, co se v rytmu zatmívaček zjevuje a mizí. Fragmentární dialogy postrádají souvislosti a postavy začínají být téměř neuchopitelné. Divákovu pozornost si vynucuje herci opuštěná scénografie. V pátrání po smyslu tohoto znakového jazyka teprve začínáte přemýšlet o otravném zvuku kvílící meluzíny, jehož soustavnou přítomnost jste připisovali technické chybě. Záblesky světla za jediným oknem a prudký vítr mezitím gradují v ohlušujícím náporu bouřlivě dramatické Rachmaninovy hudby a vrcholí zjevením homole cukru na jídelním stole. Příroda se na scéně zhmotňuje výhradně skrze konzum. I pták v kleci se stává jen zbožím. S živou přírodou člověk zůstává v kontaktu pouze za účelem vlastního prospěchu, a obdiv Petra k ptáčníkově duši je tak vlastně obdivem k predátorovi. Než si uvědomíte, že zvukové a světelné efekty signalizovaly klimatické změny, vyšlou k vám tvůrci zprávu o tom, že na odvrácení katastrofy máme pouhých dvanáct let.
Inscenační postupy včetně posunu scénáře z Gorkého realismu k současnému tématu klimatických změn bych se nebála nazvat revolučním počinem. Na diskuzi s HaDivadlem se nás takových sešlo víc. Je to jakýsi realismus jako rakovina. Rakovina divadla, rakovina jako filozofie, řekl moderátor diskuze, divadelní publicista Martin Macháček, ke koncepci vizuálu. Pro HaDivadlo neobvyklá „kukátková“ scénografie má v blackboxu domácí scény evokovat pocit, že byla vyříznuta ze scény činohry Mahenova divadla. Prostorově se ale vešla pouze do Moravského divadla, a efekt kontrastu se tak mírně vytratil.
O vytváření prázdnoty, ve které se ztráceli i někteří diváci, se rozpovídal ředitel a režisér Ivan Buraj: Dramaturgicky mě nesmírně zajímá téma chybění, vyprazdňování prostoru, mizení. Žijeme v době, která je naopak strašně plná, nasycená a nejvíc je tím zatíženo právě umění. Než dělat opoziční divadlo v nějakém plném gestu vzdoru mi přišlo lepší vytvářet přerušení toku nebo prostory prázdna. Precizní práce s timingem je pro mne nejdůležitějším vyjadřovacím prostředkem divadla. Někdy je mi líto, že už si hodně lidí odvyklo číst dílo více do hloubky, přemýšlet o něm nějak vrstevnatěji.
Pochopitelně padl i dotaz na nápad s ekologickým apelem: Ekologický koncept vychází z toho, že jsem chtěl udělat konzistentní darkness. V dějinách byly tragické osudy jednotlivých národů a skupin (…), ale myslím si, že přichází nová doba a tu vymezila zpráva Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu. Máme dvanáct let na to, abychom explicitně změnili naše uvažování. Myslím, že ta základní změna je v opuštění identitářského uvažování (…). Musíme se naučit uvažovat univerzalisticky z perspektivy lidstva, protože jinak než z téhle perspektivy tyto problémy nevyřešíme. Proto jsem udělal Maloměšťáky – abychom si uvědomili to MY. Teprve potom mohou přijít nějaká environmentální a ekologická řešení. Pokud si neuvědomíme tohle MY, tak se ten problém vůbec nevyřeší.
Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky. Režie a scénář: Ingmar Bergman, kamera: Sven Nykvist, střih: Siv Lundgren. Hrají: Harriet Andersson, Kari Sylwan, Ingrid Thulin, Liv Ullmann, Erland Josephson ad. Premiéra 1972. Na festivalu Divadelní Flora 23. 5. 2019 v Konviktu – filmovém sále.
HaDivadlo, Brno – Maxim Gorkij: Maloměšťáci. Režie: Ivan Buraj, překlad: Bohumil Mathesius, scéna: Lenka Jabůrková, kostýmy: Kateřina Marai a Kateřina Kumhalová, dramaturgie: Matěj Nytra. Hrají: Táňa Malíková, Magdalena Straková, Jiří Miroslav Valůšek, Cyril Drozda, Simona Peková, Jan Lepšík, Jiří Svoboda, Mark Kristián Hochman, Anna Čonková, Karel Vondrášek a Taťána Janevová. Premiéra 13. 12. 2018. Na festivalu Divadelní Flora 22. 5. 2019 v Moravském divadle.
///
Více o inscenaci na i-DN:
Maloměšťáci umírají zaživa… a za okny mizí příroda
…
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Anna-Natalia Fajnorová
Dobrý den,
vloudila se chybička – roli Taťány neztvárnila Magdalena Straková, nýbrž Táňa Malíková.
27.05.2019 (10.17), Trvalý odkaz komentáře,
,Kateřina Kykalová
Dobrý den,
opravila jsem, děkuji za upozornění a omlouvám se!
27.05.2019 (11.51), Trvalý odkaz komentáře,
,