Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Omlazení duše (No. 1)
Letošní 14. ročník mezinárodního festivalu loutkového divadla, pořádaného ostravským Divadlem loutek, přinesl v prvních dnech (1. – 6. 10.) nejen osobnost legendárního slovinského loutkáře Matiji Solceho, ale i celé spektrum loutkářského tvarosloví. Vidět diváci mohli vše od kašpárků a sedmihlavých draků, přes tančící patizón a česnek. O čem se těžko mluví činohře, to prostě „plácne“ právě Kašpárek. Ať už jde o vztahy k seniorům, nebo k válečným uprchlíkům.
Foto: Roman Polášek
Roztančený česnek uvolňuje jevištní centimetry dvěma větším řepám, z míst, kde by na skutečném jevišti byla táhla se nad děním vznáší patizón, a do tónů Čajkovského Louskáčka ztišeně oddychují pod forbínou mrkve. Daria Gosteva a Anastázie Dobrodinská připravily pozoruhodný „předkrm“ loutkářského umu, při němž si vystačily s jevištěm zvíci otevřeného cestovního kufru a repertoárem zeleninové polévky. Nadšené publikum obestoupilo „arénu“ divadelního stánku tak hustě, že místy pozoruji spíše nadšené či pochybovačné výrazy v dětských tvářích, a místy doufám, že se dav rozestoupí v příští repríze. Foršpan Spectaculo Interesse v podobě „zeleninového baletu“ pro česnek, zázvor, lilek, šest vlašských ořechů a jednu krysu se totiž do oficiálního zahájení festivalu reprízoval během hodiny celkem třikrát.
Foto: Roman Polášek
Před ostravským Divadlem loutek procházeli kromě mnoha diváků a dětí také francouzští herci z divadla La Cie ECART v Nantes s pouliční hříčkou Homs Fums, Mr. Monsieur, jež navazuje na jejich starší projekt Monsieur Il (2012). Toto hravé, interaktivní představení trojčat v natolik výrazných kostýmech, že vznikal dojem craigovské nadloutky, umožňuje třem moderním klaunům vdechnout lidem, které míjejí, krátké okamžiky fascinace a radosti. La Cie ECART se již od devadesátých let zaměřuje zejména na pouliční divadlo, a nejinak tomu bylo i v ostravských ulicích, pro něž připravili specifické vystoupení.
Foto: Roman Polášek
Ouverturou letošního ročníku festivalu však bylo česko-slovenské objetí v podobě Kašpárka a zbojníka, spolupráce hradeckého Divadla Drak a Bratislavského bábkového divadla. Ľuboš Janák a Milan Hajn představili z forbíny společný československý projekt, jenž vznikl ze spolupráce hradeckého Divadla Drak a Bratislavského bábkového divadla ku příležitosti zapsání „našeho“ loutkářství na seznam světového dědictví UNESCO. Oba soubory se spojily ve vyprávění „našich“ mýtů: o českém Kašpárkovi a slovenském Jánošíkovi. Příběh traktovaný marionetami začíná opuštěným Kašpárkem, který se svými cestami probloudí až k Tatrám. Z neštěstí ho vysvobodí zbojník, Jánošík, k jehož partě se Kašpárek připojí. Podílí se na loupežích, dokud nejsou zatčeni „grófem Andrászim“ (Ľubomír Piktor). Kašpárek lstí pomůže oběma odsouzeným uniknout popravě, a putují s Jánošíkem do Čech. V Čechách se Jánošík rozhodne vysvobodit princeznu od úmyslů sedmihlavého draka, aby se na závěr obě herecké trupy rozpadly a rozdělily, tak jako před 34 lety Československo. Vynikající herectví a přesný temporytmus nenechal diváka v nejistotě či nudě, a zhuštěné hlášky zaznívaly z jeviště o to naléhavěji, že v den uvedení již byly známé výsledky slovenských voleb. Vlastenecké verše Orshágha Hviezdoslava z úst Frederiky Kašiarové vyznívaly jako něžný až melancholický statement.
Foto: Roman Polášek
Již během inscenace Kašpárka a zbojníka se na Masarykově náměstí vznášeli obří nafukovací barevní sloni a medvědi – v pouličním představení Oculus Cirkusu trochu jinak měla Ostrava možnost zažít dětsky intenzivní fascinaci kouzlem cirkusu i loutek, jejichž magnetismu se v ulicích se slovy ty vole, kámo, co to je?, oddávali i ti nejotrlejší.
Foto: Roman Polášek
Pokud by mne někdo zpovídal do rubriky DN o mém iniciačním divadelním zážitku, patřila by za 17 let mého aktivního diváctví mezi horké favority inscenace slovinského Lutkovno Gledališčie Lubljana, v jehož fabuli byl kdesi schován příběh Andersenova Cínového vojáčka. Inscenace nevypráví divácky poddajným jazykem. Její jazyk se prvoplánovému porozumění brání, vzpírá se lineární naraci, a i v rámci „divadelního dialektu“ jako by v něm zaznívaly zvuky z jiného vesmíru. Inscenace, kterou lze jen stěží popsat slovy, živá animace materiálů, rytmický text, expresivní hudební pasáže, tolik typické pro hravého Matiju Solce, o němž Jiří Jelínek v diskuzi prohlásil, že je bytostným loutkářem, kterého když necháte v prázdném prostoru, tak pořád bude loutkář. A taková byla i jeho inscenace: i dech se stával loutkou, každé gesto významem, a přece působivé pouhou fenomenální přítomností na scéně. Jako Andersenův cínový vojáček, i Solceho hrdina je vystavován různým příkořím a živlům, ale ve fotografickém ateliéru, v temné komoře. Prvotní rytmus inscenace je určen vojenským drilem: vstupujeme do malého sálu (kam se, jak poznamenal kolega Ladislav Vrchovský, nemůžeme vejít), a odevzdáváme kovové lžičky, které jsme obdrželi při kontrole vstupenek. Asja Kahrimanović Babnik bere každou z nich do ruky, a oznámí náš status v rámci inscenace: „ballett dancer“, „soldier“, atp., s nimž usedáme do hlediště. V úvodu Filip Šebšajevič všechny lžičky vysype na fotografický papír, na okamžik je vystaví světlu na jevišti, čímž vznikne kontaktní otisk, který postupně ponoří do lázně vývojky, přerušovače a ustalovače – již za rudého světla. Výslednou fotografii zavěsí kolíčky do pravé části jeviště. Za tónů elektrické kytary, fascinujíce scénografické řešení obřím fotoaparátem, jenž je současně temnou komorou. Tři dřevěné rámy zaplňující jeviště představují útroby archaického fotoaparátu, v jehož středu však sídlí skutečná žárovka, a forbíně dominuje velká dvouvrstvá skleněná čočka, naplněná čirou kapalinou. Jako by celá scéna byla zvětšeným Voigtländerem, fotografickým aparátem ze 40. let 19. století. Míjející se obrazy jeko by na škále porozumění byly posunuty o jeden dva stupně. S vědomím tohoto sémantického posunu musíme důvěřovat, že zvuky, jež slyšíme, by mohly být divadelním jazykem. Snad právě z tohoto napětí, interpretační nouze plynulo největší divácké potěšení.
Foto: Roman Polášek
Druhý den pro mne začal ranním ptačím probuzením s polskou inscenací Zobáky sobě (Dziób w dziób) v režii Adrianny Maliszewské z Akademie dramatického umění v Krakově. Studenti druhého ročníku loutkoherectví adaptovali polský legendární text Maliny Prześlugy jak v maňáskovém, tak v činoherním provedení. Adaptace textu z roku 2013 rozšiřuje původní počet postav a ozvláštňuje příběh druhým plánem. Příběh vypráví o partě holubů, kteří bojují s kočkou Dolores, která na jejich dvoře působí spoušť. Banda holubů podezírá Dolores, že snědla jejich kamaráda Janusze. Jednoho dne potkají vrabce Przemka, který by se rád přidal k partě a stal se jedním z holubů. Na skládce, kde holubí letka tráví nejvíce času, se odehrávají veselá a poučná dobrodružství. Příběh o přátelství a odvaze nedá nevzpomenout na námětově podobný příběh polského autora Jerzy Kosińského.
Foto: Roman Polášek
Inscenace Umíš pískat, Joanno? je jevištní adaptací knihy Ulfa Starka. Z iniciativy dvou herců Loutkového divadla Guliwer, Anny Przygody a Tomasze Kowola, byl příběh jednoho z nejuznávanějších švédských autorů dětské literatury přenesen na jeviště. Bertil by si moc přál mít dědečka. Ulf zná místo, kde se to dědečky a babičkami jen hemží. Vezme Bertila do domova důchodců, kde Bertil potká starého pána – tak začíná příběh mezigeneračního přátelství mezi velkým a malým mužem v inscenaci Umíš pískat, Joanno?. V komorním představení pro dva herce sledujeme příběh o setkání, které se změní v dobrodružné přátelství. Umíš pískat, Joanno? je příběh o potřebě blízkosti, stáří, radosti ze života, ale i smutném, ale krásném loučení. V tomto jedinečném příběhu obyčejné chvíle radosti a skromné pošetilosti zpestřují svět kolem postav, a když přijde čas rozloučení, vzpomínky zůstanou. Vzpomínky na to, jak bylo zábavné společně pouštět draky, učit se pískat, lézt po stromech a trhat třešně. Vzpomínky na to, když odejde někdo blízký natolik, že to byl právě on, komu jste chtěli ukázat, že jste se naučili pískat. Vzpomínky na to, že už si vaše pískání nemůže poslechnout. Ale i na to, že mu můžete pískat, i když už vás neslyší. A pouštět draka, a trhat třešně …
Scénář pracuje s představivostí a vytváří mnoho světů pomocí jednoduchých, ale velmi nápaditých prvků. V představení herci používají tři typy loutek: maňásky, rukavice a tintamaresku. Tintamareska je loutka, která umí mluvit, vypláznout jazyk, vycenit zuby a udělat jakýkoli obličej – jde o unikátní loutkářskou techniku, která kombinuje obličej herce s torzem loutky.
V inscenaci Boxlife Divadelní akademie Dimitri ve švýcarském Vescio se setkáváme se třemi smutnými postavami, naivními i prolhanými zároveň. Klaunské postavy této černé komedie společně bojují někdy mezi sebou, jindy proti sobě se svou vnitřní prázdnotou. V inscenaci vyvolávají zvláštní nové světy, nechávají předměty ožít a zaplňují prázdnotu překvapivým kouzlem. Ve svém představení nás Velká královská stolní divadelní společnost Jejich nepřekonatelných Veličenstev (Their Unparalleled Majesties’ Grand Royal Tabletop Theatre Company) zve na bizarní cestu mezi životem a smrtí. Beze slov, pouze svou poetickou přítomností a dokonale načasovanou komikou se jim daří vytvořit dojemné vyprávění o ztrátě a smutku.
Představení Bezejmenný/Neznámý (Bezimienny/Nieznany) v režii Łukasze Batka a v podání umělců z nadace Gra/nice bylo inspirováno seriálem Války dospělých, příběhy dětí, grafickým románem Příjezd od Shauna Tana, grafickým románem The Wandering
Nabu Jaroslawa Mikołajewského, reportáží Děti z brestského nádraží Mariny Huly a Moniky Głuska – Durenkamp a vzpomínkami válečných uprchlíků. Jde o formu společné cesty s divákem, během níž se na světlo světa dostávají postupné příběhy migrantů zavřených v kufrech, vyprávěné beze slov, doprovázené zvuky a živou hudbou. Projekt na pomezí loutkového divadla, výtvarného divadla, fyzického divadla a tance ve vzduchu.
///
Louskáček: Zeleninový balet, KALD DAMU, Daria Gosteva a Anastázie Dobrodinská, Ostrava, 1. 10.
Homs Fums, Mr. Monsieur, La Cie ECART, Nantes, Francie, výtvarné řešení: Maya Eneva
hrají: Gilles Ménard, Anne Clouet, Marc Têtedoie / Sylvain Drouet / Soazig Ségalou, Ostrava, 1. 10.
Kašpárek a zbojník, Divadlo Drak a Bratislavské bábkové divadlo, scénář, dramaturgie: Peter Galdík, Tomáš Jarkovský, režie: Šimon Spišák a Jakub Vašíček, scéna: Karel Czech, kostýmy: Tereza Vašíčková, hudba: Daniel Čámský, produkce: Barbora Kalinová, hrají: Šimon Dohnálek, Milan Hajn, Pavla Luskyová, Ľuboš Janák, Frederika Kašiarová, Ľubomír Piktor, Ostrava, 1. 10.
Oculus, Cirkus trochu jinak, námět a výtvarné návrhy: M. Peterková, malba a výtvarné zpracování: J. Fiala, R. Adamíček, Ostrava, 1. 10.
Temná komora, př.: Hans Ch. Andersen, r.: Matija Solce, dram.: Jelena Sitar, Benjamin Zajc, h.: Filip Šebšajevič, light design: Kristjan Vidner, Ostrava, 1. 10.
Zobáky sobě, Akademie dramatického umění v Krakově, r. M. Przesluga, hrají: Kajetan Bartosik, Vasylisa Martseniuk, Natalia Podyma, Maria Głubisz, Marcin Nowicki, Tomasz Żurek, Natalia Dudziak, Magdalena Cygan, Jagoda Zimała. Výprava: Karol Walasiak, Kostýmy: Nikola Łada, Loutky: Emilia Paszkiewicz, Zofia Grużlewska, Vodiči: Nikola Łada, Emilia Paszkiewicz, Zofia Grużlewska, Karol Walasiak Ostrava, 2. 10.
Umíš pískat, Joanno?, Teatr lalek Guliwer, r. A. Przygoda, sc.: A. Starzyńska, Ostrava, 2. 10.
Boxlife, režie, koncept, scénografie, hrají: Matilda Fatur, Nikolas Stocker, Nicholas Strubbe Divadelní akademie Dimitri, Vescio, Švýcarsko, Ostrava, 2. 10.
Bezejmenný/Neznámý, Fundacja Gr/nica, Lodž, r. L. Batko, Ostrava, 2. 10.
Komentáře k článku: Omlazení duše (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
