Óňa Šulc píše z Přeletu (No. 1)
Na vědomost se dává, že opět po roce je zde přelet nad loutkářským hnízdem! Uvidíte co jste ještě neviděli! Uvidíte to nejzajímavější co jsme mohli sehnat na našich věčných lovištích! Všem příznivcům divadla oznamujeme, že letos se Přelet nekryje s festivalem německého jazyka, takže nemáte výmluvu, abyste se na něj nedostavili.
Současné české loutkové divadlo v evropském kontextu (aneb konference)
Přelet začal v pátek po desáté ráno. Měl sice začít v deset hodin přesně, ale jak správně uvedla Nina Malíková „ona to není ani tak konference, jako setkání“ a při takovém setkání, je potřeba se potkat. Během dne se pak na Přeletu objevily všechny tři žijící generace tvůrců a osobností loutkového divadla.
Ráno začalo setkáním té nejstarší a pokud ne nejstarší, tak nejpoučenější (mám na mysli tvůrce, kteří už dnes netvoří, ale stále žijí loutkovým divadlem: Vladimíra Predmerského, který byl jeden z prvních absolventů KLD nebo Karla Makonje, který dokončil DAMU o generaci později). V komorním prostředí byla uctěna památka zesnulého Jiřího Středy (zemřel 27. října). Tady bylo nejvíce vidět, jak je česká loutkářská společnost malá a bohužel už se celá schází jen na vlastních pohřbech.
Potom setkání na téma: „Současné české loutkové divadlo v evropském kontextu“ pokračovalo uvolněně a veseleji a to nejen díky všudypřítomnému humoru Karla Makonje. Zdeněk A. Tichý se zamyslel nad „Novými možnostmi loutkového divadla a nad paralelami s českou pantomimou“. Svou pozitivní vizi dalšího vývoje nejen loutkářství ale hlavně katedry alternativního a loutkového divadla uzavřel slovy: „KALD jen ukazuje dveře a její předností je, že ukazuje i dveře loutkového divadla.“ Karel Makonj naopak naváděl, aby tvůrci zapomněli na loutkové divadlo, vykašlali se na něj a pracovali jen s tím, co je inspiruje. Pokud je inspiruje loutka, aby pracovali s loutkou. Loutkové divadlo je podle něj neinspirující nebo alespoň méně inspirující.
Příspěvek Luďka Richtera byl oproti ostatním naprosto vyčerpávající. Zaměřil se na nedostatky českého loutkového divadla a vyjmenoval je naprosto přesně i s příklady. Sám přiznává, že má povědomí především o českém amatérském loutkářství a velkou část příspěvku věnoval právě nešvarům v něm. Dotkl se ale znovu citlivého bodu, na který narazil ve své řeči už Zdeněk A Tichý – problému KALD. Mladí herci, kteří absolvovali v posledních letech – Richter je nazývá „ti mladí herci“ neumí s loutkami hrát. Neznají řemeslo. Nemají techniku. A tady se dostáváme k poslednímu příspěvku české části setkání. Kateřina Lešková Dolenská tvrdila, že slovo loutka je možná příliš staromódní a neatraktivní pro mladé. Je loutka opravdu tak neatraktivní, že už se ani na KALD nedá vyučovat?
Druhá část věnovaná zahraničním příspěvkům se více soustředila na popis tendencí loutkového divadla v daných zemích, vystoupili mimo jiné Henryk Jurkowský (Polsko), Ida Hledíková ze Slovenska, Livija Kroflin z Chorvatska a Géza Balogh z Maďarska (všechny příspěvky vyjdou v Loutkáři).
Archetypy nepatří do starého železa
Dvě hry českých lidových loutkářů uvedla na malé scéně Minoru plzeňská Alfa. Don Šajn a Johanes doktor Faust je inscenace, která nepostrádá vtip a patří do klasické linie tvorby Tomáše Dvořáka (spolu s libereckým Bezhlavým rytířem nebo Třemi mušketýry z Alfy). Inscenace jednoznačně potěší kvalitou odvedené práce. Loutky stvořené ze „starého železa“ se dětem nijak nepodbízí, jsou syrové a vzbuzují představivost. Mefisto ve Faustovi má tělo vytvořené ze starého koženého bicyklového sedla, na které si Faust sedá, když na Mefistovi odlétá. Ten samý Mefisto má navíc hlavu z kopyta (toho ševcovského) což zaručeně potěší hledače detailů.
Obdivuhodné je i množství trikových loutek. Téměř každá loutka má alespoň jednu funkci navíc. V mé oblíbené scéně pidluke a padluke vystupují čert mixer a čert hoblík s vyplazujícím jazykem. Ryby v podvodním světě jsou kapitolou samy pro sebe a to nemluvím o Donu Šajnovi, kde nevěsta místo ťapání zvedá střídavě jeden a druhý košíček podprsenky a tak dál. Technologie v inscenaci jednoznačně vítězí nad ovladatelností loutky – ovšem tím nelze říct, že by nebyly loutky skvěle voděné, spíš naopak. Inscenace se však nespokojí jen s humorem loutek samotných. Na vartovačku například kašpárek zavolá bratry, „jsou to f(F)ormani, Petr a Matěj“. Třetím druhem humoru v inscenaci je ten, který vzniká na úrovni samotných herců, nebo herců ve vztahu k loutce. Ve Faustovi je to královská dvojice voděná sice dvěma, ale mluvená jedním hercem, hádka tak dostává další rozměr. Navíc díky živé hudbě nejsou herci ve stresu během přestaveb a nebojí se komunikovat s diváky, pokud se jim nevede výměna velkých železných mříží za dřevěné paravany nebo pokud se jim loutka zamotá. Hudebníci prostě hrají o něco déle a herci se mezi sebou hecují. V Donu Šajnovi (který je zařazen jako druhý) se už nepokrytě navzájem brzdí, aby při nadšení, s kterým vodí šermující loutky něco nepoškodili.
Abychom se tu ale jen neplácali po ramenou. Inscenace sestává ze dvou her lidových loutkářů, ale kromě tří nebo čtyř replik, materiálu a Kašpárka je nespojuje nic. Není tu nic co by je spojovalo vnitřně. Když ďábel odnese Fausta, Kašpárek řekne, že by si měl hledat jiného pána a po krátké přestávce slouží donu Šajnovi. Druhým pro mě zásadním problémem je volba materiálu. Kromě názvu tohoto článku mě nenapadá jiné vysvětlení a z představení jsem si neodnesl žádný další výklad. Je to škoda, zvlášť kvůli propracovanosti loutek.
Nevím jestli bude kašpárek z vidliček a Faust s nosem z vývrtky u dětí oblíbenější než postavičky z animovaných filmů, ale určitě vybudí jejich představivost. Už jenom kvůli hravosti, s kterou jsou vyrobené. A celá inscenace patří k „poučenému“ loutkovému divadlu.
Průzračná čistota vidění kněžny Libuše
Posledním příspěvkem pátečního večera a dne byla inscenace Neklan.cz . Příslušníci nejmladší loutkářské generace, Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským, tu relativizují pravdu. Ruší Jiráska, ruší učitelku, ruší autority. Nastolují vlastní řád, zřízený počítačovým virem, který chce opravit chyby ve výuce. Vir hlásí čas a místo jako v JAGu a tím šetří čas přesunů a přestaveb. Počítač jednoduše nahlásí tu a tu situaci, v tom čase, na tom místě.
Kostýmy jsou (až na kněžnu Libuši) jednotné – kapsáče, kanady a hrudní chránič. Vtipné je využití mečů jako jednoduchého rozlišovacího znaku mezi Lučany a Čechy: jsem Čech, dioda svítí červeně, jsem Lučan, dioda svítí modře. Meče mají kromě toho na jílci místo jablka umístěnou stejnobarevně svítící mumifikovanou hlavu předka, která působí směšně; nevím, do jaké míry to byl záměr nebo jestli je směšnost jen nahodilá. Hlavy nijak neruší ale na druhou stranu nejsou ani nutné.
Univerzální šikma s polohovatelnými částmi se jednoduše a velmi rychle může stát vším, co režisér potřebuje k bližšímu určení prostředí. Na jejím vrcholu je napnuté plátno ve tvaru české republiky, na které jsou promítány nejen taktické přesuny vojáků, ale objeví se tam i srdíčko z dveří kadibudky, kde musí Neklan dělat rajony.
Sympatická je snaha nezůstat u jediné pověsti. Díky scénám hodin dějepravy a válečné taktiky dostaneme ve zjednodušené verzi ještě pověst o Přemyslu oráčovi i o Bivojovi. Jarkovský s Vašíčkem sice seberou dětem úctu k autoritě, ale na oplátku jim podsouvají hodnoty věrného přátelství mezi Neklanem a Čestmírem A možná i trochu lásku k vlasti, jejíž parodickou podobu je schopný rozlišit až zkušenější divák (i když, co já vím). Díky černobílému nebo lépe řečeno červenomodrému rozdělení postav ( „oni jsou červený, my jsme modrý“) je svět hry velmi čistý. Zahrávání si se zlými postavami Lučana Vlastislava a jeho syna v jakýchsi forbínách bez opony je jedním z dobrých důsledků tohoto rozdělení. Místo aby si řekli, že se mají rádi, tak si nadávají. Jednoduché, prosté.
I když si na základě textu režisér krásně pohrává s vážením si a znevažováním národa a národní hrdosti, nemohu se zbavit dojmu, že text za myšlenkou zaostává. Je jednoduchý, je prostý. Lehko srozumitelný. Využívá jednoduché prostředky, jednoduché situace. Místy jakoby se vyhýbal čemukoliv složitému. Jakoby text hřešil na to, že to tak stačí.
Poslední otázkou je herectví. Přesně kopíruje záměry textu, je jednoduché, nesnaží se o zbytečnou psychologizaci a nebojí se jít do patosu, který je v některých pasážích třeba. Autoři si zkrátka dělají legraci z bájných postav našich pověstí, aby mohli vážně ukázat, že nesmíme hned každého odsuzovat podle toho, co nám o něm řekne někdo jiný, ať už je to Jirásek nebo učitelka.
Andrzej Lalka a Óňa
Komentáře k článku: Óňa Šulc píše z Přeletu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
