Divadelní noviny > Rozhovor

Ondřej Brousek: Zlaté portály mi nikdy nevadily

Je nejmladším příslušníkem herecké rodiny Brouskovy po otci a Mixovy po matce. Čas dělí mezi divadelní jeviště, kapelu Monkey Business, komponování hudby a rodinu. Tříletému Františkovi pouští Stravinského a Šostakoviče. V Divadle na Vinohradech má za sebou čtyři velké role, loni v listopadu mu rozhlasový orchestr uvedl jeho první symfonii. Působí jako stále pozitivně naladěný, dychtivý a vstřícný člověk.

Vaší poslední vinohradskou rolí je Mozart v Shafferově Amadeovi. O vašem výkonu a Jiřím Dvořákovi v roli Salieriho mluví celá Praha. Je Mozart vaší životní rolí?

Nevím, jestli životní, ale fakt je, že Mozartem pořád intenzivně žiju. Zrovna včera jsem brzo ráno jel kolem Bertramky, vystoupil jsem z auta (stejně měli ještě ve vile Duškových zavřeno) a cítil jsem, jo, tady je mi dobře. Mozarta miluju odmalička, jeho hudba je tak přirozená a dokonalá, jako by ji opravdu přijímal shora. Pravda, on začal se vším velmi brzo a dával najevo, co chce – v hudbě i v životě. Je třeba zajímavé, že jen pár z jeho padesáti symfonií je mollových. Ale Mozart by nám vystačil na celý rozhovor.

O Amadea jsem vždycky moc stál. Ale ještě než vyšlo obsazení, došlo mi, že byl drobounký, blonďatý, měl vysoký hlásek, tak jsem si říkal – jó, Lukáš Příkazký, to by byl Amadeus! Já mu přece vůbec nejsem podobný.

Zjevem možná ne, ale na jevišti máte jeho posedlost hudbou, schopnost uzavřít se do světa tónů a zapomenout na celý svět, včetně vlastní rodiny…

Hudba pro něho představuje nebe, do kterého vedou dlouhé schody, jak o tom mluvil na zkouškách režisér Martin Čičvák. Mozart po tom schodišti z reálného světa neustále uniká kamsi, odkud se jen těžko vrací. Tomu dobře rozumím, měl jsem to dřív taky, ale dneska už se snažím žít normálnějším životem, ve kterém má své místo rodina. Vždycky jsem rád psal v noci, protože všichni spí a nikdo vám nevolá a vy máte před sebou pár hodin, které patří jen vám a komponování. Jenže to jsem byl mladší a po takové probdělé noci jsem dokázal normálně fungovat. Teď už mi to tak dobře nejde a musím si čas plánovat tak, abych to zvládal na všech rovinách. Takže už po těch schodech tak často neunikám.

Je Amadeus ideálním prolnutím vašeho hudebního a hereckého směřování?

Určitě. Nejenomže ty skladby všechny dobře znám a dokážu je na jevišti zahrát, ale chápu, co se v něm při jejich komponování odehrávalo. Na jevišti se to projeví ve scéně, kdy už nemocný Mozart horečně píše Requiem a Salieri mu noty tak říkajíc bere od úst. Tahle scéna v Shafferově hře není, je až ve Formanově filmu. My jsme ji ale použili a ještě ji rozvedli. A já si ji fakt užívám, protože notu po notě vím, co v té partituře je, a společně napíšeme celou stránku tak, jak se Mozartovi rodila v hlavě. To jsou detaily posilující autenticitu postavy i příběhu, kdy mám pocit, že se ve mně prolnul herec s komponistou.

Asi by to nebylo tak působivé bez vašeho hereckého partnerství s Jiřím Dvořákem…

Jasně že ne, ta hra je o Salierim a o jejich vzájemném vztahu, který mimochodem nebyl ani zdaleka tak dramatický, jak to líčí Shaffer. On z něj udělal hajzla, tím Salieri nebyl. O našem vzájemném propojení s Jirkou Dvořákem svědčí jedna neuvěřitelná historka. Na jedné z repríz Amadea jsem mu říkal, že jsme s manželkou byli v Salcburku. A on zareagoval: Počkej, a kdy to bylo? – No teď, minulý víkend. – Ale my jsme tam byli taky! A vyšlo najevo, že aniž jsme se domluvili, tak jsme se ve stejný den procházeli historickým centrem Salcburku a navštívili Mozartův rodný domek. Kdybychom se tam byli potkali, tak asi oba omdlíme.

Ptát se, je-li herecké partnerství na jevišti pro vás důležité, je skoro zby­tečné…

Strašně důležité! To je něco naprosto základního. Být na jevišti s hercem, s nímž si dokonale rozumíte, je živá voda. A to přitom jsou Jirka Dvořák a Ivana Uhlířová, která hraje Konstanci a předtím se mnou hrála už v Andoře, dva velice různé herecké světy, ale zároveň dvě strany téže mince. S oběma se mi hraje úžasně a vzájemně si dodáváme energii a inspiraci.

Zázračné dítě

Mozart začal komponovat jako „zázračné dítě“, kdy to chytlo vás?

Na klavír jsem začal hrát systematicky v sedmi letech, předtím mě něco málo na­učil táta, a skládat jsem začal asi v jedenácti. Ale naplno mě hudba chytla až v pubertě a hlavně na konzervatoři, kdy jsem tím neplnil žádné zadání, ale byla to jen a jen moje volba. Tehdy jsem si objevil hudbu 20. století, Šostakoviče, Prokofjeva, a úplně jsem tomu propadl.

Na jaké hudbě jste vyrůstal jako dítě?

Na Mozartových a Beethovenových klavírních koncertech, ty jsem si přezpívával v posteli, než jsem usnul, tak dobře jsem je v té době znal. Táta mi pouštěl Musorgského a Bacha, víc toho z klasiky asi nebylo. Ale myslím si, že kdyby mi táta nebo děda pouštěli Stravinského, byl bych asi už tehdy nadšený. Stejně jako můj tříletý syn František, kterému teď pouštím Svěcení jara, což on miluje díky filmové Fantazii, v níž v roce 1940 Walt Disney spojil animaci se symfonickou hudbou v nahrávkách Leopolda Stokowského. Po šedesáti letech vznikla animovaná Fantazie 2000, kde jsou vážné skladby opět propojené s příběhy, takže pro Františka je Svěcení jara vyhynutí dinosaurů a erupce sopek, ale přitom stráví a pozná Stravinského (sám skladatel označil Fantazii za infantilní blbost) i Šostakoviče. Když onehdy v Rádiu Classic hráli jeho klavírní koncert, tak jsem váhal, odkud tu hudbu znám, zatímco Fandík mě poučil, že to je přece ten cínový vojáček. Šostakovič! Pro děti je to úžasná cesta k hudbě.

Kromě klasiky mi táta pouštěl i Pražský výběr a podobnou muziku, takže tím pádem miluju hraní v kapele. Možná je dobře, že toho nebylo víc, i když já si teď čím dál tím víc uvědomuju, jak je dětský mozek schopný přijímat informace a dětská paměť naprosto neuvěřitelná. Mrzí mě, že už nikdy nezažiju pocit nepopsané mysli a ryzího naslouchání hudbě, protože už to mám poznamenané zvukovými i technickými nároky a představami. A dělají mi radost obě moje děti, Nelinka i Fanda, že jsou schopny v hudbě vnímat čiročiré nálady a emoce.

Jako dítě jste měl před sebou spíš hudební než hereckou kariéru. Nepodporovali to rodiče i ve snaze odvrátit vás od herectví k něčemu „pořádnějšímu“?

To ani ne, ale protože jim moje paní učitelka pořád dokola opakovala, že mám velký talent ke hře na klavír, tak se naši nechtěli provinit tím, že by ho ve mně nepěstovali. Fakt je, že ve třinácti jsem byl určitě lepší klavírista než herec. Co může třináctiletý kluk vědět o herectví? Zatímco když slyším ze záznamu své klavírní výkony, tak je to adekvátně věku docela slušné.

Znamená to, že jste na konzervatoř mířil jako nadějný klavírista?

To už právě ne. Skládal jsem sice zkoušky na klavír, ale v té době jsem už věděl, že budu na konzervatoři studovat herectví.

Tak proč jste ty zkoušky dělal?

Protože profesor Emil Leichner měl pocit, že to už musíme dotáhnout až k těm zkouškám. A říkal, že musím zahrát pěkně a že se mi to tak jako tak bude v životě hodit. Což měl pravdu.

Proč jste vyměnil klavír za divadelní jeviště?

Možná z lenosti, možná z pocitu odpovědnosti. Jako klavírista bych musel cvičit pět, šest hodin denně a mě v té době už víc bavilo hrát s kapelou než sedět u piana a cvičit etudy.

Začal jste studovat herectví. Ale prý jste byl z konzervatoře vyhozen?

Ve druhém ročníku jsme – já na klavír a Honza Bárta na bicí – začali hrát v Žižkovském divadle Streetsongy, no a kvůli zkoušení jsme zanedbávali docházku a nabrali nějaké ty neomluvené hodiny. Jenže to nebyl žádný náš kšeft a my jsme nechápali, že kvůli inscenaci konzervatoře máme na té konzervatoři neomluvené hodiny. Ale už se to se mnou vezlo, a když jsem si ve třetím ročníku chtěl přibrat jako další obor pop skladbu, kterou začal vyučovat Michal Pavlíček a Michael Kocáb, tak mi to nepovolili, že nezvládám ani svůj hlavní obor. Oba Michalové po necelém roce z konzervatoře odešli, takže mě to nemuselo mrzet. Podařilo se mi prolézt maturitou a od nového školního roku jsem dostal nabídku na roli Kristiána v Cyranovi z Bergeracu z Divadla Na Fidlovačce, což se na konzervatoři, kde se razilo heslo: buď divadlo, nebo škola, nesetkalo s pochopením. Je jasné, co jsem si vybral. Školu jsem na rok přerušil. Jenže ten rok byl natolik rušný, že jsem na ni ani nevzdechl. Víte, co to je, když v osmnácti hrajete Kristiána, uděláte si řidičák, dostanete další nabídku na roli Billyho Bibbita v Přeletu nad kukaččím hnízdem, s kapelou točíte už druhou desku? Najednou tu byl říjen a s ním dopis, kde stálo: Bereme na vědomí, že jste ukončil studium na konzervatoři. Teprve pak mi došlo, že jsem na školu úplně zapomněl. Zůstal ze mě blbej středoškolák s maturitou.

Přesto – dala vám konzervatoř za ty čtyři roky něco do hereckého života?

Určitě ano, herectví nás učili Jaroslav Satoranský a Jana Preissová a naštěstí nám divadlo neznechutili, ale vštěpili nám, že k němu musíme za všech okolností přistupovat s radostí. A tím se řídím doteď. Nikdy jsem nechápal, proč bych měl kvůli divadlu pít nebo páchat sebevraždy. Chci dělat divadlo pro radost, ne pro utrpení anebo pro peníze. Jo, když člověk nemá na chleba, tak chápu, že vezme roli v sebehorším seriálu, ale sám to díky muzice nemám zaplaťpánbůh zapotřebí.

Ze školy jste odešel na Fidlovačku. Byla to pro vás léta učňovská a tovaryšská?

Kromě herectví jsem se tam začal věnovat i skládání scénické hudby a měl jsem jedinečnou možnost vyzkoušet si práci s orchestrem, aranžování cizí hudby a nejrůznější žánry. Začalo to muzikálem Malované na skle, pokračovalo hudební komedií Thyl Ulenspiegel, kde už jsem měl k dispozici symfoňák. Fakt dobrá škola.

Vinohradské zlaté portály

Co si myslíte o funkci scénické hudby?

Ideální inscenace je natolik herecky, režijně a scénograficky silná, že se obejde bez hudby. Totéž platí o filmu. Ale jsou inscenace, třeba režie Vladimíra Morávka, kde se s hudbou pracuje s velkým nasazením, bohužel i trýznivou silou, ne vždy přece zvukovou intenzitou naženete emoce. U scénické hudby se v první řadě řídím představou autora, snažím se ji respektovat. U Shafferova Amadea má dodržení mozartovské hudební dramaturgie velký význam. A i když režisér Čičvák má často tendenci hru překopat, tohle cítil přesně.

U scénické hudby je důležitá nálada. Kvůli náladám jsem začal na konci základní školy sbírat filmové soundtracky. A tohle vnímání hudby mi pak pomohlo při skládání scénické hudby.

Pociťoval jste coby třetí herecký Brousek rodinné dědictví jako zatížení, nebo výhodu?

Je to výhoda. Odmalička jsem věděl, do čeho jdu. Doma jsem nezažil žádné vzrušené debaty, hádky, hlubokomyslné rozpravy o těžkém hereckém údělu. Vyrůstal jsem v kladenském divadle a miloval jsem jeho vůni klihu, kulis a prken. Do rekvizitárny se chodilo kouřit a pít turka ve sklenici, v divadle jsem byl pořád, pokud mě v kladenském paneláku nehlídal zase někdo z hereckých kolegů. Hamleta jsem poprvé viděl v pěti letech. Do divadla jsem se vždycky vracel jako domů.

Obvykle herci svým dětem herecké povolání rozmlouvají. U vás to nezkusili?

Vlastně ani moc ne. Ono je stejně marné, když vám rodiče vykládají, že jako herec třeba nebudete tak dobrý, jak si myslíte, anebo že nebudete mít štěstí na herecké příležitosti. Naši měli jen jednu zásadní otázku: Proč to chci dělat? Ale myslíte, že na ni třináctiletý kluk může nějak rozumně odpovědět? Já jsem v té době viděl na scéně Aleše Hámu, Jakuba Wehrenberga a mou pozdější ženu Adélu Gondíkovou ve studentském rozloučení se školou Konzervování a říkal jsem si: Páni, oni si užívají na scéně takovou legraci a přitom to zas tak moc práce nedá, jo, to bych chtěl dělat!

V Divadle na Vinohradech jste si zahrál Andriho v Andoře, Nicka v Posledním z Haussmanů, Leona v Rodu Glembayů a Amadea. Nezávidí vám kolegové?

Asi ano, ale já to nevnímám. Snažím se chovat pokorně a přátelsky ke všem, a protože jsem pozitivně naladěný, tak si negativní energie nepřipouštím. Ale zatím jsem nic podobného nezaznamenal. Mně je na Vinohradech úžasně dobře, cítím se svobodněji než kdykoli předtím. Do divadla se pokaždé těším, dneska jsem se těšil i na tenhle rozhovor, že tu budu dřív než obvykle, nepamatuju si, že bych jel do divadla s nechutí.

A nesetkal jste se s postojem – nejmladší Brousku, tak se předveď?

Možná ano, ale spíš v žertu než nějak ve zlém. To je v rovině přátelského šprajcování.

Má vinohradské divadlo „genia loci“?

Dozajista, vyzařuje to na mě zvláště na jevišti. Ve zkušebně je to ryze pracovní záležitost, kdy jde člověk vždycky od nuly, obnažený, bez jistoty, jak to dopadne. Podobně to mám i se skládáním hudby – vím, že nejsem po­každé úplně originální, ale už nechci dělat žádné šuplíky, konvenční věci, kde bych se opakoval, šel na jistotu. Vždycky to musí být nepopsaný papír, jako bych nic neznal, nic neuměl. Ale jakmile se ze zkušebny přesuneme na jeviště, tak už to jde jako na drátkách, a tuhle proměnu miluju, stejně jako vinohradské jeviště.

Pokud jdete do divadla jako divák, co od něho očekáváte?

Že s těmi na jevišti budu sympatizovat. Jenže já jsem jako divák hrozný trémista. Očekávám zážitek, na který nezapomenu. Něco nového, co jsem ještě neviděl, anebo si to ani nedovedl představit. Nebo se chci prostě JEN dobře pobavit. Mám sklon k pozitivnějšímu vidění světa, takže když jsem na Vinohradech viděl Vojcka, byl jsem trošku smutnej, trošku naštvanej, ale přesto jsem o něm celý týden přemýšlel. Cítil jsem, že to není marná inscenace, naopak, ale nehodí se do toho prostoru. Pro mě až příliš pohrdala zlatými portály.

Vy jste nikdy, ani v rebelantském věku, nepohrdal zlatými portály?

Ne, já jsem tohle fakt nikdy neměl. Já uznávám všechno, za čím je vidět práce, co má nějakou výpověď, co člověka zaujme, pobaví, co je myšleno upřímně. Ať už je to La Putyka nebo Národní. A je mi jedno, jakými prostředky se toho dosahuje. Jenže dneska pořád slyším: Já jsem vystudoval alternu! Co to znamená? Že dotyčný není herec? Nebo je nějaký jiný herec? Ale potom jaký? Že nezahraje klasickou roli, ale jen autorský text? A je to potom ještě herec? To je stejně nesmyslné jako dělení hudby na populární a klasickou. Nechápu to, možná i proto, že dělám do všeho a připadá mi to naprosto normální. Vyzkoušet si všechno a zjistit, co mě naplňuje, co ne, kterým směrem se chci ubírat. Na Vinohradech nemám žádnou vysloveně komediální roli, zatímco na Fidlovačce hraju s mojí drahou ženou Annou v komedii Jen žádný sex, která není nic jiného než situační sranda, ale přesto nás to baví. A diváky taky. Zrovna včera po osmdesáté páté. Nijak tím nepohrdám a mám po představení stejně skvělý pocit jako po Amadeovi. Koneckonců jsem po obou stejně vyždímaný.

Proč ne, když se to dělá naplno…

Jasně, jinak to nejde. Kdybych hrál s lehce pohrdavým pocitem, že to zvládnu levou zadní, diváci to přece poznají. Na jeviště se nechodí jako do fabriky. Samozřejmě, že se to děje, ale já se toho nechci účastnit.

Stoprocentní Brousek

Dá se srovnat způsob, jakým vás nabije koncert Monkey Business, s prožitkem z Glembayů nebo Amadea?

Vlastně dá. V obou případech zažívám velkou energii i chvíle, kdy mám pocit, že ať se snažím sebevíc, tak to není ono. A v obou případech to publikum pozná.

Kde zažíváte větší odezvu?

Samozřejmě při koncertu, tam lidi své pocity dávají najevo bez­prost­ředněji, rukama, nohama, a po koncertu se s námi dělí o svůj prožitek. To se v divadle běžně nestává, ale o to větší radost to udělá. Onehdy za mnou přišla starší paní, že sleduje můj růst a má z něj radost. A od jiné jsem dostal krásný dopis, že chodila od šedesátých let na herecké bardy a teď že chodí na Vinohrady, protože tu hrají herci, jako jsem já. A končilo to: Tak jenom nezpychněte, držím vám palce. To je krásné i zavazující.

Vinohrady jsou pro mě úžasné i hereckými osobnostmi, se kterými se tu potkávám. Když staří bardi vyprávějí, jak se jako mladí chodili dívat na své idoly, tak já jsem se s kolegy na Fidlovačce chodil do portálu dívat na Viktora Preisse, když hrál Muže z La Manchy. I teď se hrozně rád chodím dívat na kolegy a nejen při představení, ale i během zkoušení.

Když už jsme u těch hereckých bardů, chodil jste se dívat na dědečka Otakara Brouska?

Bohužel ne, když jsem na Vinohrady přišel, on už moc nehrál, prošvihl jsem i Zkoušku orchestru, a on zase neviděl na vinohradském jevišti nikdy hrát mě. Když jsme začali zkoušet Andorru, šel na operaci a těšil se, že přijde v září, jenže pak už to nestihl. Vlastně jsme se ve vinohradském angažmá vyměnili. Kdosi mi z legrace říkal, že v Amadeovi by to mělo být tak, že já bych hrál Mozarta, táta mladého Salieriho a starého Salieriho děda. Ale to už by bylo přebrouskováno.

Ale na Fidlovačku na vás děda Brousek chodil?

To ano, tam mě viděl několikrát a snad byl i spokojený.

Co jako herec očekáváte od režiséra?

U náročných věcí, jako jsou Glem­bayové, doufám, že mě povede a nenechá mě se topit. Ale tohle jsem si uvědomil už na Fidlovačce při inscenaci Sidonovy hry Shapira s Jurajem Deákem, kdy jsem po přečtení textu moc nevěděl, proč a jak mám co říkat. Potřeboval jsem vedení, můj herecký mozek na to nestačil. U Amadea jsme si třeba nemuseli prakticky nic říkat, s Martinem Čičvákem jsme si padli do noty už při zkoušení Andorry. Pro mě to bylo jedno z životních setkání. Rozumím i Martinovu označení Amadea jako „progresivního mainstreamu“. Pro mě to znamená, že si stojíme za uměleckou výpovědí té inscenace, a přitom na ni chodí masy diváků. Což je dneska pokládáno za téměř trestné. Ale proč se tedy divadlo dělá, když ne pro diváky? Já proti mainstreamu nic nemám. Když se povede, je to v umění možná ta nejvyšší meta. Chaplinovým filmům rozumí vysokoškolský profesor i dělník, mají životní a společenskou výpověď a je tam všechno, smutek i sranda… a to veliká.

Na začátku příští sezony nás s Martinem čeká už třetí práce na Camusově Caligulovi a já se na ni moc těším, i když vím, že to rozhodně nebude snadné.

A co vaše hudební kariéra?

Loni v listopadu uvedl SOČR moji první symfonii, toužil jsem po kritickém ohlasu a rozboru, ale neobjevil se ani řádek. Snad proto, že si herec, který neabsolvoval žádné odborné kompoziční školení, dovolil tu drzost napsat symfonii. Ale já to nedělal s úmyslem se prezentovat, chtěl jsem si to vyzkoušet, a že ji uvedl SOČR, byla náhoda. Při kompozici symfonie jsem hodně myslel na dědu Brouska, který hrával na housle v orchestru a vystupoval moc rád s orchestry jako recitátor. O vážné hudbě měl obrovský přehled. Symfonii jsem dopsal třináctého března a čtrnáctého děda umřel. Mrzí mě, že ji už neslyšel. Určitě by mu to udělalo radost.

Ke klávesám se vracíte už jen v kapele Monkey Business.

Baví mě hraní v kapele, to je kolektivní věc, stejně jako divadlo, vládne tam kamarádský duch, pocit společenství, což je nádhera.

Kde se vzal Ondra Brousek

Když jsme uprostřed ruin nuselského divadla v mrazu zkoušeli a pak v únoru 1998 pro pár nadšenců uvedli Tylovu Fidlovačku, přizvali jsme k tomu celý herecký ročník konzervatoře. A mezi nimi pobíhal takový rozcuchaný kluk, který jakmile narazil na piano, hned na něj brnkal. Byl to Ondra Brousek, který hrál ve sboru sluhů a lidiček pro všechno.

Pak dostal Kristiána v Cyranovi, Billyho Bibbita v Přeletu nad kukaččím hnízdem, Čapkova Loupežníka, Shapiru, Thyla Ulenspiegla, ale také Zajíčka v Lucerně, bláznivého pianistu v Paní Savageové, role v Cooneyho komedii a jiných fraškách a já nevím, v čem ještě dalším, prostě hrál dvě velké role ročně.

Trošku mě mrzí, když lidi, kteří divadlo sledují, najednou vykřikují nadšením z toho, kde se tu vzal ten Ondřej Brousek a jak báječně hraje. On se tu nevzal, on si to poctivě čtrnáct let na Fidlovačce odpracoval. A všechno, co se naučil, dneska na vinohradském jevišti zúročuje. Mladí herci na tak velkém jevišti většinou postrádají jistotu, sebedůvěru, hlasový fond, instinkt. On to všecko má a nezískal to mávnutím proutku ani božím dopuštěním. Ondra je talent, který na sobě čtrnáct let tvrdě pracoval. A to, že se celý život pohybuje mezi muzikou a herectvím, mu dodává další rozměr a na jevišti ho to úžasně osvobozuje, protože na herectví nelpí jako na jediné možné profesní cestě k úspěchu i neúspěchu. Kromě toho, že se v něm sakra dobře zkřížily geny obou hereckých rodin.

Tomáš Töpfer

• Autor: Radmila Hrdinová
• Publikováno: 27. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ondřej Brousek: Zlaté portály mi nikdy nevadily

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ