Ondřej Pavelka: Ta věčná žvanírna mě nebaví
Herce Národního divadla Ondřeje Pavelku můžete zastihnout v divadelních prostorách, které vyvažují operní budovu Zlaté kapličky ve smyslu chytáku: co je těžší – kilo peří, nebo kilo železa? Poletuje mezi NoDem v Dlouhé, Rock Café na Národní, Novou scénou ND, holešovickou La Fabrikou, Diskem v Karlovce, Kladnem a Rubínem na Malostranském náměstí. Všude tam hraje a režíruje (naposledy kladenského Othella a Steigerwaldovu hru Marta Peschek jde do nebe v Rubínu). Zažil jsem jej 14. listopadu v Divadle Komedie při veřejné diskusi o výběrovém řízení. V jednu chvíli se rozkřikl na sebestředně tlachajícího zastupitele: Nevyhrožujte a neraďte nám, že máme spolupracovat! My spolupracujem! Dobré rozpoložení pro rozhovor a kde jinde, než v Astudiu Rubín.
Kdy jste naposledy šel sem do Rubínu přes Karlův most?
Přesně nevím. Dřív, než jsem před rokem a půl přestal učit na DAMU, tak třeba i třikrát denně. S mou existencí tady v Praze se postupně rodila ona trasa Rubín, Zábradlí, pak Stavovské divadlo, případně Národní, ta se teď přerušila.
Ptám se proto, že mi ti prodejci a baviči na mostě přišli jako taková metafora pražské divadelní kultury: je jí trochu moc a bojuje mezi sebou o zájem…
Jistě, kamkoliv zajdete poblíž téhle mé bývalé trasy do hospody, všude sedí divadelníci, herci, režiséři, výtvarníci, a dost jich pracuje i za barem. Neumím říct, jestli je v tom skryta nějaká naděje, anebo marnost.
V Praze prý existují téměř dvě stovky rozličných divadelních uskupení. To je asi opačný extrém než za bolševika, kdy bylo takřka nemožné založit nové divadlo.
Nevím, jestli to číslo odpovídá skutečnosti. Třeba těch skupin bylo také hodně, akorát na ně nebylo před revolucí tolik vidět. Většinou také šlo o amatérské soubory, ale dneska jsou podmínky i pro absolventy divadelních škol namnoze podobně amatérské. Samozřejmě, že nabídka je obrovská, říká se, že v Praze je víc divadel než ve Vídni, to je asi dobře, nebo ne?
Rozkradené sliby
V Karlových Varech, kde jste kdysi začínal, se po letech obnovila původní činohra. Má to v tomto ruském městě vůbec smysl?
Pokládáte záludné otázky, má to smysl, nemá… Ten region znám docela dobře a vždycky jsem si myslel, že se spolu mají domluvit Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně i Cheb, aby se peníze od radnic, evidentně malé, alespoň spojily. Nemá ale smysl se o tom takto bavit, když neexistuje něco jako kulturní politika; ta současná postrádá vizi, co může kultura státu přinést. Dokud bude pro tento stát kultura okrajovou položkou, kdy ministerstvo kultury se nabídne někomu, koho by ani nenapadlo o něj usilovat, a když si tento politik ani nestanoví, za jakých podmínek tuto funkci přijme, pak se stane jenom dalším úředníkem v soukolí politiky, která na kulturu kašle. A to nemluvím o památkách, ale o živé kultuře, o kterou jde.
Proč si myslíte, že je stát tak krátkozraký, když kulturu bohorovně přehlíží?
To se neptejte mě, ale je to tak. Já jenom žasnu, že nikomu nedochází, jak se nám ta absence vize časem vymstí. Kam asi půjdou všichni ti mladí kreativní, co vymýšlejí facebooky a já nevím co ještě? Čím je kreativní Amerika – Applem i Hollywoodem, tím, co má svou tvář a co se dobře prodává. Když u nás všechnu kreativitu vymrskáte tím, že na ni nedáte peníze, tak všechny jen otrávíte a ti kluci si půjdou vydělávat velký peníze jinam, protože se tu budou nudit. Kolik sem v 90. letech přijelo cizinců! Američanů, Angličanů a dalších. A co se stalo s onou tehdejší Paříží Východu? Je to výkladní skříň nějakých Jugošů, co prodávají papachy na Královské cestě. To je dneska Praha a – ve srovnání třeba s Berlínem – je to nudné, neživotné město. Politiky si platíme ze svých daní, aby si uvědomovali, že o podstatném směřování vždycky rozhoduje ta kreativní menšina, kterou má smysl podporovat. Ti, co opravdu něco nového vymýšlejí, nepůjdou prostě na koncert Michala Davida, půjdou raději do Divadla Komedie, protože to nejsou žádní blbci.
S Davidem Prachařem a Davidem Matáskem v inscenaci Čekání na Godota, režie Michal Dočekal, Nová scéna Národního divadla FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK
Rozumím tomu, že mluvíte o náročných divácích, kteří se nechodí do divadla jen pobavit, ale dokáží ocenit, když někdo experimentuje, snaží se uchopit problém z nečekané strany, tak jako oni ve své profesi?
Mluvím hlavně o tom, že divadlo a kultura vůbec je u politiků stále na pokraji zájmu. Nikdo si do volebního programu nedá, že chce Prahu kulturně rozsvítit, dodat jí kyslík, aby tu tvořiví lidé mohli dýchat. A přitom se jedná o srandovní peníze ve srovnání s přešvihnutým rozpočtem tunelu Blanka o nějakých deset miliard. O tom ale máte permanentně psát v Divadelních novinách, vy znáte souvislosti, vy máte přemýšlet o tom, proč tu není žádná kulturní politika. Nemusíte psát jenom kritiky, věnujte čtyři čísla tomuhle problému. Kdybych chtěl být ředitel, tak se o to budu muset zajímat do hloubky, ale i tak vidím ty výsledky, ty konce. O mě nejde vůbec, já už to tady v Rubínu s kámošema nějak doklepu. Jde o to nekonečné slibování, že do deseti let vymeteme komunismus, budeme Vídní, a pak se tyhle sliby sprostě rozkradou. Co jsou utopený miliardy do Blanky proti čtyřem milionům pro pana Pařízka v Komedii!? To jsou halířový peníze! A co za ně Praha mohla dostat? Divadlo na evropský úrovni!
Také si myslím, že když se někdo takto odvážně utrhne z pelotonu průměru, jako soubor Komedie, že si zaslouží maximální, reprezentativní podporu. To ale pár článků v Divadelkách nezmění. Ten problém je staršího data a vězí i v systému.
Mě především nebaví ta permanentní žvanírna. Já už jsem dospělej člověk, v podstatě starej pán. A tady se dvacet let jenom kecá, furt dokola. Výsledkem je, že tady v Rubínu sice režíruje úplná špička, což je bezvadné, ale ti kluci a holky to dělají jen za přidanou hodnotu, která znamená, že to dělám rád, svobodně, s prima partou, ale vlastně zadarmo.
Když se tedy vrátíme o těch dvaadvacet let zpátky, řekl bych, že už tam začalo selhání kulturních elit včetně Václava Havla, které bez odporu vyklidily pozice pragmatickým prospěchářům…
No, protože jsme byli slušní, v době, kdy se dělaly zákony. Říkali jsme si, že přece nebudeme předbíhat ve frontě, i když jsme tehdy měli všechny dveře otevřený – na Hrad anebo každý osobně znal nějakého ministra. Takže jsme svou šanci prošvihli, nic se nestalo a takto to běží doteďka.
O adekvátním postavení kultury ve společnosti mluvil třeba levicový intelektuál A. J. Liehm. Nesouvisí ona prohra také s tím, že se umělci od levice štítivě odtáhli, jako by sami chtěli věřit, že i v kultuře vše vyřeší trh?
Budu se opakovat, ale čistě ekonomicky, i z pravicového konceptu, je ona kreativita tím nejlepším, konkurenceschopným zbožím, něco jako ropa, pokud ji v rodné hroudě nemáte. Protože má schopnost růst, zvláště když začíná někde na periférii, v garáži, mezi lidmi, co se nebojí zkoušet nezvyklé postupy.
Teďka vy mi záludně utíkáte z otázky. Mluvím o tom, že třeba za ministra Pavla Tigrida jeho sekční šéf Bohumil Nekolný, co chtěl být pravicově papežštější než papež, zlikvidoval Krejčovo Divadlo za branou II.
To je vaše interpretace, já to vidím složitější.
V pořádku, když ale hrozil před třemi lety zánik Semaforu v režii radního Richtera, to už se kulturní veřejnost emotivně vzbouřila, zaplavila náměstí…
No tak křičíme emotivně někde na náměstí, a co? Protože nemáme na politiku čas, zkoušíme, hrajeme, natáčíme, protože si musíme vydělat na nájem, na benzín, na flašku vína. Jistě jsou umělci, kteří dokáží skloubit určitou politizující technologii s tvorbou, ale v mém případě se stane to, že když nějaká nehoráznost přeroste únosnou míru, tak se jde pískat a křičet před magistrát. Ono si to ale vždycky bylo něčím podobný. Také se říkalo, že se dá leccos zařídit, akorát jde o to, abys přišel na SČDU ráno v osm. Jenomže devadesát procent umělců bylo ještě po večírku trochu ožralých, protože do rána nadávali na systém, kde nic nejde. Vtipně k tomu včera poznamenal primátor Svoboda, že novou koaliční smlouvu podepsal s těmi, co přišli včas do práce.
Nemám rád fermany
Proč jste přestal učit?
Když odcházel Josef Krofta a přebíral to na katedře Karel Makonj, tak jsem se zkrátka nepohodl nad novým konceptem.
Nicméně se studenty stále zkoušíte alespoň přes léto na Zlaté Koruně. A s mladými herci pracujete už téměř třicet let, nejdříve právě tady v Rubínu s amatérským A studiem. V čem jsou ti dnešní jiní?
Ve dvaceti jsou si lidi vesměs podobní. Ty začátky mají ale neskonale těžší, než jsme měli my. Šancí je méně a herců podstatně víc. Dost se bojí odcházet z Prahy, protože mají oprávněný strach, že s jedenácti tisíci za měsíc v oblastním divadle nevyžijí a navíc by se zbavili šance vydělat si peníze mimo divadlo. Je to dneska hodně ostrý. Ale jak sám říkáte, občas se někdo z toho pelotonu utrhne a není jich zas tak málo.
Viděl jsem některé vaše inscenace se studenty jako například 13 tisíc vteřin. Přišly mi výrazné důrazem na uvolněnost, hravost, až jakési radostné blbnutí si. Jakou svou divadelní vizi se snažíte předávat?
Nemám to úplně zformulované, ale vždycky mě na divadle zajímala nějaká osobitost a určitý druh svobody. Divadlo poskytuje zvláštní prostor, který můžete naplnit svou fantazií, svou vizí. Ale jak známo, nesmí se dělat moc vážně…
Jistě, proslulá věta režiséra Grossmana, že divadlo se nemá brát vážně, ale dělat pořádně. Nevážnost si docela umím představit, ale v čem vy sám vnímáte onu pořádnost?
Ve schopnosti důsledně přemýšlet v nějakém kódu, který určí text nebo až jeho inscenace, to je myslím hodně podstatné. Mě moc neberou takové ty artistní herecké supervýkony a přímo nesnáším, když se role jenom správně nacvičí, protože vše už je předem daný a vyřešený a tím pádem taky nepřekvapivý.
Takže pořádně myslet v jazyku inscenace a vždycky jej znovu hledat?
Dalo by se to říct i takhle. Prostě čím dál víc nemám rád fermany a celé to soukolí byrokratického divadla.
Čím je vám tak blízká Kolečkova generace, která si tady v Rubínu zřídila svůj základní tábor, odkud vyráží na výpravy do dalších divadel? Mně třeba dost připomíná poetiku Pražské pětky také založenou na parafrázování, parodii pokleslosti.
Neříkal bych jenom Kolečkova generace, ale i třeba Špinarova, který je v něčem skoro protikladný: esteticky vyhraněný, precizní a místy až patetický. Co je ale všechny spojuje – zajímavě myslí a zkoušení s nimi je inspirativní. To samé bych ale mohl říci taky o Honzovi Nebeském a to je jiná generace, jsou to ale divadelníci specifického rodu. A mohli bychom jmenovat další jména, Pitínským počínaje, Mikuláškem konče, v kterých je také vnitřní svoboda a velkorysost, zkrátka nic byrokratickýho.
Stojaté vody
Sedíte si na takové čtyřnožce mezi režií a hraním, mezi sklepním Rubínem a Národním, a to nemluvím o televizi. Nakolik je to racionální volba?
Tak šel život. Ale vždycky jsem si vybíral, kam chci jít a s kým. Po škole jsem odmítl Národní a šel jsem do Divadla na okraji, pak tu zůstal s A studiem, pak se přesunul na Zábradlí za Janem Grossmanem, s Ivanem Rajmontem odešel do Národního. Rád si vzpomínám, jak jsme někdy ve třeťáku na DAMU seděli v učebně s Milošem Nedbalem a říkali, pane profesore, vyprávějte, jak to bylo. A on se nechal strhnout, klepal si v gestech popel na pleš a pokaždé mluvil jedině o Osvobozeném divadle. Tam sice prožil jen pár let, zato tak důležitých, že celá jeho další kariéra slavného herce jako by pro něj neměla význam. U mě byla na začátku zásadní iniciace Divadlem na okraji, partou kolem Zdenka Potužila. Pokaždé asi dost záleží na tom, koho potkáš v osmnácti, kam tě nasměruje, a pak už si ve zbytku života – ne že by to chtěl člověk nějak vracet – hledáš podobný zdroje. Každopádně je zvláštní, jak se tady v Rubínu historie opakuje. Lidé tu spolu něco zažijí, pak se rozutečou, do Národního, na Vinohrady, na Kladno, ale po čase sem jakoby natečou za prací zpátky. A to je přece divný. Herec by měl svůj život naplno realizovat tam, kde právě je, nebo ne?
Jenomže na těch byrokratických scénách to není úplně možné. Proč asi?
Někdy to i jde, ale tím, jak jsou ta divadla jakoby zabetonovaná, nežijí přirozeně, nemají čerstvý luft, tak ty desítky a desítky herců, režisérů a výtvarníků jenom stojí a čekají. A když příležitost dostanou, tak jsou nucení k většinovému vkusu. Na Vojcka nikdo nechodí, tak ho dáme k ledu, a co? Nikdo neřekne, chce to trpělivost, jednou se to zúročí. Tady v Rubínu hrajeme jenom současné hry, po kterých kritici volají, kde jsou české hry, proč nejsou? Protože když je nasadíš ve velkém divadle a mají padesátiprocentní návštěvnost, tak úředníci křičí, nemáte tržebnost, pryč s tím. Přitom autentická kultura existuje, ale pořád na okraji, navzdory. Díval jsem se po lidech na Magorově pohřbu a bylo mi jasné, že spousta lidí se tak chová. Raději se nechají někde zaměstnat, prodávají pití na baru a vedle toho si dělají svoje, hlavně že jim do toho nikdo nekecá jako za bolševika. Ale to už je taky ohraná písnička, že kdyby to člověk chtěl provádět mazaně a byl za toho, co pěkně prosí, tak se nějak čehosi doprosí. Když ale chceš divadlo dělat na trochu jiné úrovni než ve sklepě, na louce nebo ve fabrice, tak už tě nebaví se stále doprošovat. Jistě že umíme udělat inscenaci za deset tisíc, umíme hrát za pár stovek honoráře za večer, ale je to prostě vyděračský, stát nás kope do zadku a říká, nás kultura nezajímá, na ní žádné voličské body nezískám.
Abych tu vaši oprávněnou hořkost zrekapituloval. Vy státu nabízíte svou kreativitu, která může proměnit prostředí města v inspirativní prostor, kteří vyhledávají mladí, tvůrčí, dynamičtí lidé…
Budou se sem stahovat, odvádět zde daně a vymýšlet programy, na kterých vydělají oni a potažmo i ten stát.
Má to ovšem tu chybičku, že v dnešní politické garnituře stále převládají lidé, co myslí v prvé řadě na sebe a ve slabší chvilce i na obecný prospěch. Jak ale dnešní situaci přijímají vaši studenti? Jsou vytrvalí, nebo to za pár let začali vzdávat?
Zase bych řekl, že je to stejný jako dřív. Protože i svět je stejnej, akorát se mění kulisy. Jak říkal Čechov, život uteče, ani nevíš jak. Pořád budeme vést tyhle řeči a budou k ničemu. Jsem v tomto ohledu fatalista, můžeš se vyvztekat, zanadávat, dřív by tě zavřeli, dneska mávnou rukou. Znám spoustu mladých, kteří si jdou vytrvale za svým a mají představu, jak toho dosáhnout, řada jich ale také odpadne, jsou nervózní, že nedostali roli někde v seriálu, a nakonec rezignují.
Jana Pidrmanová, Eva Salzmannová a Týna Průchová v Pavelkově inscenaci hry Karla Steigerwalda Marta Peschek jde do nebe, A studio Rubín FOTO PATRIK BORECKÝ
A co vás osobně ještě pohání a drží při životě?
Mám to velké štěstí, že tu občas můžu stát na baru, pít víno s těmi mladšími kluky – Tomášem Svobodou, Petrem Kolečkem, Janem Fričem, oni mě i vyslechnou, což je dobrý. Kdybych neměl tohle štěstí, tak bych zešílel. Nechci říct, že bych se zbláznil v Národním divadle, ale faktem je, že nejhorší, až depresivní jsou stojaté vody. A přitom když vidíš, kolik tady je tvůrčí energie, kterou je třeba jenom vzít a využít. Jenomže divadelní čas utíká strašně rychle, najednou je rok v hajzlu, pak deset let, ani nevíš jak. Rodíme s nohama rozkročenýma nad hrobem, jak říkal Beckett, a pak slyšíš nějakého pána z magistrátu, jak říká, že potřebuje mít jako divadelního ředitele manažera, který mu pohlídá ty peníze. Proč nás tihle nekompetentní lidé mají otravovat dalších dvacet let!? Ty roky vám nikdo nevrátí. To poznají i ta děcka, kterým je dneska dvaadvacet, pětadvacet, jsou někde v angažmá, plni energie, ale za pět let pochopí ten úmor, pokud se nic nezmění. Poznají, že rutina je hrozně málo. Když se vytratí dobrodružství, hledání, riziko, svoboda, tak k čemu to je?
Kdyby vás teď poslouchal nějaký jiný pán či paní, co nikdy nebyli v divadle a hltají jenom seriály, třeba by si řekli, že si jenom stěžujete. Na rozdíl od nich vím, že jste přímo prototyp kreativity, k níž se stále vracíme. Paradoxně se v poslední době dostalo největší pozornosti hře o Kristině Kočí, kterou jste nazkoušeli za večer. Budete v politickém kabaretu pokračovat?
Máme to v plánu, ale ne pravidelně, spíše v nějakých cyklech. Na začátku jsme nemohli tušit, že se to takhle mediálně rozjede. Hráli jsme to i na zájezdech, kde už pak zájem opadal, přece jen to mělo sílu hlavně jako aktualita. Budeme připravovat obecnější témata, patrně jako čtvrtletník. Témat je bohužel stále víc než dost.
Kouzlo povahy
Mně se strašně líbí, jak moc se pan Ondřej Pavelka už víc jak půl století snaží, aby dospěl. A dělal pro to opravdu hodně. Měl a má seriózní zaměstnání (herec v ND, pedagog na DAMU), hraje i v technických médiích a režíruje. Tedy vykonával a dál koná dost odpovědnou činnost. Dokonce se i několikrát pokusil vést nějakou instituci (manželství, A studio Rubín). Přes veškeré snahy se mu to dosud nepodařilo, protože jeho povaha by to nedopustila. Nevím, do jaké míry tím trpěly všechny ty instituce, ale diváci mu za to byli vděční. A já, když jsem s ním pracoval, taky.
Tomáš Svoboda
Komentáře k článku: Ondřej Pavelka: Ta věčná žvanírna mě nebaví
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
