Divadelní noviny > Rozhovor

Ondřej Vinklát: Špatně snáším baletní kastování

Ve stále proměnlivějším českém baletním světě byl konstantou: první sólista Národního divadla Ondřej Vinklát. Za osm let prošel téměř celým repertoárem. Byl Basilem v Donu Quijotovi, Louskáčkem i Romeem, ale také nepřehlédnutelným interpretem choreografií Jiřího Kyliána, Ohada Naharina, Maura Bigonzettiho, Glena Tetleyho nebo Williama Forsytha. Pro první Cenu Thálie si šel ve dvaadvaceti, pro druhou o čtyři roky později. Zvenčí se zdálo, že bezpečně pluje na samém vrcholku vlny. V listopadu 2019 ale zamířil do kanceláře uměleckého šéfa, aby podal výpověď.

Zeptám se přímo – proč jste odešel z Národního divadla?

Byl to souběh okolností. Spojení pocitu, že musím v mém osobní a uměleckém životě něco změnit, a situace, ve které se – hlavně po organizační stránce – nacházel Balet Národního divadla. To rozhodnutí dozrálo při zářijovém hostování v Číně, kdy jsem si uvědomil, že už mě ta práce netěší a že to trvá delší dobu. Vadilo mně, jak bylo přistupováno k nám jako umělcům. Cítil jsem od vedení větší ambici nějak vypadat navenek, ale přitom se nedařilo soubor stmelit vnitřně. Tak aby pracoval s nasazením, ale zároveň v klidu a pokud možno beze stresu. Převládlo to mechanické nad tím, co bychom měli jako umělci opravdu dávat – zaujetí a radost.

Hnala mě hlavně intuice. Dával jsem si vedle sebe to, co mám, a to, co odchodem ztratím. Vedla mě síla přesvědčení i frustrace. Potřeboval jsem se zklidnit a uvědomit si, co chci. Od školy jsem se nezastavil. Samozřejmě jsem za všechny dosavadní příležitosti vděčný, ale už poněkolikáté jsem začal cítit nenaplnění z toho, co dělám.

MÍT SVOBODU

Dospělo to až do fáze, kdy jste měl chuť skončit s tancováním?

Ano. Už se mi to stalo asi dvakrát. Neposlouchal jsem své tělo a nevnímal svou psychiku. Vlastně jsem přestával mít tanec rád. Teď je příležitost se zklidnit a paradoxně mi pomáhá současná situace s koronavirem, kdy se zklidnilo i všechno v mém okolí a já mám pocit, že mi nic neutíká.

Jaké byly první dny a týdny po vašem odchodu?

Nelehké. Osvobozující i tíživé. Pěkně se to ve mně mlelo… Čas na chvíli se zastavit mi dal klid i pocit nejistoty. Uvědomil jsem si, že pokud se nechci topit ve svých myšlenkách, je nejdůležitější začít něco dělat. Cokoli, co mi přinese radost a seberealizaci.

Třeba i bez tance?

Víte, rád bych lásku k tanci v sobě zase našel. Neumím si představit, že by mi tanec ze života zmizel. Pustím se do tvorby a doufám, že znovu přeskočí jiskra.

Co konkrétně máte v diáři?

Se souborem DekkaDancers máme na listopad a na jaro příštího roku naplánované premiéry. Pak jsem dostal nabídku na vytvoření choreografie v hannoverském baletu. Mám také předběžně domluvené hostování v olomoucké inscenaci Sóla pro tři, které tam bude připravovat Petr Zuska. A nyní s režisérem Tomášem Vondrovicem chystáme představení inspirované životem Václava Nižinského, které by mohlo mít také premiéru příští sezonu.

V divadle jste byl zvyklý na velkou fyzickou a psychickou zátěž, která vám nyní odpadla. Jak takovou situaci prožíváte?

Příjemně. Vypětí před posledním představením bylo ohromné, ale příjemné! Po něm jsem „vypustil“ a to vypouštění stále trvá. Už přes dva měsíce netrénuju. Takhle dlouhou pauzu jsem neměl nikdy, ani o divadelních prázdninách. Dvakrát denně si jdu zaběhat a tím se fyzicky vybít.

Jak jste se loučil s Národním divadlem?

Když to řeknu ošklivě, těšil jsem se, že už v souboru nebudu. Ale poslední představení – Kyliánův program Mosty času – jsem si chtěl užít. Soubor mi připravil krásné rozloučení. Následující dny to na mě hodně padlo. Doufám, že nešlo o loučení definitivní. Rozloučil jsem se s pozicí člena souboru a prvního sólisty. Špatně snáším tohle kastování – lidé se na vás koukají jinak a jinak s vámi i jednají. Hází vás to do elitářské sorty. A právě to mi začalo dost vadit. Snažil jsem se dělat práci vždycky poctivě, ale postupně se vyhranil můj vkus. Některým věcem se mi už nechtělo dávat tolik, kolik bylo třeba. A to si první sólista nemůže dovolit. Ten musí dělat všechno. Absolutně oddaně. A to mi začalo být proti srsti.

Co přesně?

To, jak funguje velké repertoárové divadlo. Už mi nevyhovoval ten frmol, to, jak byla představení plánována. Musel jsem dělat těžký současný repertoár a hned poté těžkou klasiku. A kvůli tomu, že nemám ideální dispozice, musel jsem se do klasiky hodně nutit, i když ji mám rád. Já u klasiky potřebuju čas na přípravu, abych se v ní cítil dobře. Běžné „projížděčky“ na sále se pro mě staly více stresujícími než samotná představení.

Měsíc po vašem odchodu z Národního divadla přišla koronakrize. Jak se vás to dotýká po finanční stránce?

Něco mám našetřeno, takže zatím problémy nemám. Nicméně právě jsem podal žádost na pracovní úřad. Samozřejmě se budu cítit lépe, pokud nebudu odkázaný na státní podporu. Něco takového bych si v minulosti ani nedokázal představit. Ale kdo v téhle krizi ano?

Profese tanečníka je nejen fyzicky náročná, ale i extrémně riziková. Konec kariéry může přijít se zraněním nebo s nečekaným ukončením smlouvy. Myslí na to tanečníci? Vytvářejí si rezervy, uzavírají pojistky?

Já se o tohle nikdy moc nezajímal. Neměl jsem na to čas ani kapacitu. Nikdy jsem neřešil, co by bylo, kdybych se zranil…

Bavil se s vámi o těchto tématech někdo na konzervatoři? Věděli jste, jak to funguje v divadle, jak prosazovat své zájmy a práva, jak rozvrstvit rizika?

To ne. Samozřejmě všichni si uvědomují, že taneční kariéra je krátká. Ale když je člověk zapálený, tak to neřeší. A co se týká prosazování práv, od toho je kolektivní smlouva a vedení, které má tyto věci respektovat. A když je nějaký problém, tak je třeba se o něm otevřeně bavit.

Většina tanečníků má jenom roční smlouvy, převládají cizinci. Nakolik efektivně vůbec mohou odbory fungovat?

Odbory by nemusely existovat, kdyby jak umělci, tak vedení byli svědomití a zodpovědní. Upřímně řečeno, já se o to nikdy moc nezajímal a nemám k situaci v Národním divadle dost informací. Ale vím, že po tom průšvihu v Číně se vedení snaží najít cestu, jak komunikovat s tanečníky a se souborem. Je škoda, že k tomu došlo, až když vznikl opravdu velký problém.

Vy jste zažil dva umělecké šéfy. Čím byli podle vás charakterističtí a čím se lišili?

Lišili se úplně vším. Petr Zuska byl tvůrce a impulzivní šéf. Pokud nastal problém, šlo se okamžitě k věci, ihned se vše řešilo, aby byl čistý stůl. Petrovi jsem za mnoho vděčný!

Když Filip Barankiewicz vystřídal Petra, neměl to lehké. Petr byl šéfem patnáct let a dovedl soubor na úroveň, na které do té doby nikdy nebyl. Filip přišel s vizí, která nejen pro tanečníky, kteří zažili předchozí vedení, nebyla úplně schůdná. Není tvůrce, ale zase je dobrý pedagog, což nese svoje ovoce.

Na podzim byly jisté kontroverze kolem přípravy Sametového baletního gala. O co šlo?

Šlo o oslavu třiceti let od sametové revoluce. Já se Štěpánem Pecharem a Markem Svobodníkem jsme byli osloveni, abychom každý připravili novou choreografii. Přišli jsme s konceptem, který byl vedením s určitými mantinely schválen. Nakonec z toho ale sešlo, protože rozhodly obavy, že by to mohlo mít negativní dopad na Národní divadlo. Přišlo mi smutné, že po třiceti letech demokracie, kdy bychom měli mít právo svobodně se vyjádřit, nám bylo zakázáno choreografie uvést. Ovšem, bylo nám řečeno, že můžeme své choreografie upravit pro nový koncept a myšlenku, kterou galavečer nakonec nesl, a sice oslavit významné výročí „skrze lásku a tanec jako jeden ze svobodných projevů“. Výslovně ale byla vyloučena jakákoli politická satira na současné české politické dění. Přišlo mi to absurdní!

Jaké bylo téma vaší choreografie?

Šlo o to, jak lidé, a především politici, rádi převlékají kabáty, což se nejen v našich dějinách ukázalo mnohokrát. Pro svůj osobní prospěch jsou kolikrát schopni udělat ledasco, i za cenu ztráty své vlastní důstojnosti. Přebarví se jako chameleoni tak, jak se jim to hodí v daném prostředí. Týkalo se to Andreje Babiše a jeho minulosti i současnosti. On sám se nakonec galavečera účastnil. Já si ale myslím, že by se tomu zasmál, protože se směje a vysmívá všemu… Myslí si, že může všechno, jelikož má moc. Ale tu opravdovou moc máme my, odpovědní občané! Myslel jsem, že Národní divadlo by při oslavě svobody mohlo – ne-li mělo – nechat své umělce svobodně se vyjádřit. Reakce divadla mě ale utvrdila v tom, že v naší společnosti jsou bohužel stále pozůstatky jednání minulého režimu.

Byla to další kapka, proč z Národního divadla odejít?

Ano, bezesporu. O problémech s mojí choreografií jsem se také dozvěděl při turné v Číně. Bylo symbolické, že v nesvobodné Číně jsem pociťoval stále intenzivněji i svou osobní nesvobodu.

TANEČNÍKEM

Skočím teď na začátek. Zajímalo by mě, jak se kluk z Liberce dostal na pražskou taneční konzervatoř.

Chodil jsem do gymnastického oddílu, kam mě přivedl tatínek – také gymnasta. Jednou tam přišel Gustav Skála s Vlastou Vinduškovou, tehdejší šéfkou libereckého baletu. Hledali kluka pro dětskou roli do inscenace Podzimní karneval. Vybrali mě. Pak jsem s Gustavem dělal ještě jeden projekt a on se mě zeptal, jestli bych nechtěl studovat na taneční konzervatoři.

Na tanečních školách začínají budoucí umělci ještě jako děti. A puberta bývá kritické období pro každého. Jak jste ji prožíval vy?

S mým spolužákem, kamarádem a pozdějším kolegou Matějem Šustem jsme byli hodně divocí. Byli jsme vrženi do velkého světa v mladém věku a bez rodičů. Chodili jsme za školu, kouřili na záchodě a vlastně nás to studium častokrát nebavilo. Až se divím, že jsme tu školu vůbec dostudovali. V posledních ročnících jsem se pak snažil všechno dohnat urputnou dřinou. Během předchozích let jsem si vytvořil špatné návyky hlavně v klasickém tanci, které se dodnes snažím změnit. Já být svým ředitelem, tak ze školy letím. Ovšem ředitel Jaroslav Slavický byl neuvěřitelně trpělivý, že si nás tam nechal. Jsem mu za to nesmírně vděčný. Když mi pak při rozjezdu kariéry nabídl hlavní roli v baletu Don Quijote, nemohl jsem tomu uvěřit.

Během puberty se mění tělesné dispozice, což může být problém hlavně u dívek. Jak to prožívaly vaše spolužačky?

Spolužačkám rostla prsa a nám svaly. Pro některé dívky je to nemilosrdné, protože musí najednou opustit své sny a odejít ze školy. Například moje spolužačka Eva Stará, která v prvních letech studia odešla. Nakonec vystudovala nonverbální herectví na HAMU a dnes je z ní skvělá artistka ve skupině Holektiv. Myslím, že hodně jde o motivace a touhu pokračovat dál, najít směr, kterým se vydat, a využít své schopnosti naplno.

Start vaší kariéry byl raketový. Ve dvaceti letech jste tančil Basila v Donu Quijotovi. To je pořádná kláda. Jak jste to zvládal?

Myslím, že tehdy jsem na tu roli tak úplně neměl. Tedy hlavně při prvních zkouškách. Choreograf Jaroslav Slavický mi ale věřil, hodil mě do vody a já se v tom pěkně vymáchal. Přišel jsem do Státní opery jako dvacetiletý host tančit hlavní roli… A ta příležitost mi otevřela dveře.

Pak už to šlo rychle a v Národním divadle jste prošel takřka celým repertoárem.

Byly to hlavně demicharakterní role. Z těch velkých princovských jenom Louskáček. Na Prince v Labutím jezeře jednak nemám fyzické předpoklady (výška postavy, muskulatura) a jednak mě do toho ani nikdo nenutil, za což jsem byl vděčný.

V čem jste se jako tanečník cítil nejlépe?

Toho bylo hodně. Nezapomenu na nádherné období, kdy jsme pracovali s Ohadem Naharinem. To je tancování mého srdce, a tak jsem pak jel k Naharinovi zkusit konkurz, který trval celý týden. Bohužel nakonec nedopadl.

Kdo z choreografů vám dával nejvíce prostoru k vlastní kreativitě?

Libor Vaculík, Petr Zuska, Honza Kodet. Měl jsem možnost pracovat i s Jiřím Kyliánem, který také dával hodně prostoru mojí představivosti. U něj jsem pochopil, že jeden pohyb se dá uvěřitelně udělat nejrůznějšími způsoby, pokud má pravdivou motivaci.

Je u přenášených choreografií prostor udělat něco jinak?

To nebývá časté. I když Jiří Kylián si s námi někdy pohrál a sem tam něco změnil. Ohad Naharin dokonce udělal velké změny den před premiérou. On je známý tím, že mění celé části a nechává tanečníka, aby se spolehl sám na sebe a na skupinu.

S některými rolemi jste prožil delší dobu. Měl jste pocit, že vaše osobní zkušenost se nějak promítá do proměny interpretace dané role?

Určitě. Tohle jsem si nejvíce užíval v posledním roce, kdy jsem tančil Josefa K. v inscenaci Kafka: Proces. Mauro Bigonzetti nám v tomhle absurdním světě dal velkou možnost seberealizace. To bylo úžasně svobodné a obohacující.

Dlouho jsem tančil Krabata v Čarodějově učni. Naopak hlavní roli v Sólu pro tři, kterou jsem nastudoval za týden, jsem tančil jenom dvakrát, a to v jednom dni. Ale i tam jsem si toho hodně našel.

Nikdy mě nebavilo zůstávat ve stereotypu a jenom opakovat to, co už mám zažité. Snažil jsem se dávat si výzvy, překvapovat sám sebe.

Loňský rok vám přinesl po mém soudu dvě mimořádné role. Vedle zmíněného Josefa K. to bylo sólo v Kyliánově inscenaci Gods and Dogs. Můj pocit z vašeho tance byl takový, že neinterpretujete choreografii někoho jiného, ale že jde o vaši autorskou improvizaci. Čím to je?

Je to v hudbě a ve vědomí naprosté přítomnosti. Je to o vnitřní motivaci, se kterou člověk prochází představením v každé vteřině. V tom absolutním naplnění tady a teď. Musím se napojit na autora, jeho sdělení a nějak podvědomě ho cítit. Nemyslet na nic jiného a naplno se do tance položit.

Jak v takovém ponoru vnímáte diváka?

To nejde nevnímat: ticho, napětí. Je to o světě mezi mnou a divákem, v němž vzniká něco tajemného. Jako bychom se o tento svět někdy přetahovali.

NEJEN TANEČNÍKEM

Co vás vedlo k choreografické tvorbě?

Lákalo mě tvořit od píky něco, co je moje a přitom je to naplňováno někým jiným.

Když vytváříte novou choreografii, co bývá hlavním impulzem?

To je různé. Někdy stačí zaslechnout jednu větu. Teď jsem dělal pohybovou spolupráci na inscenaci Tomáše Vondrovice o Michelangelovi (Divadlo Viola, Praha, Michelangelo: mramorová horečka – pozn. red.). Michelangelo tam doslova říká: Ne, žádný mistr nikdy nevymyslí tvar, jenž by neměl mramor už sám v sobě. Jedině k němu dojde v každé době dlaň, jež se řídí v práci jasnou myslí. Vždyť to má velký přesah, konotace!

Často tvoříte choreografii v tandemu nebo triu se svými kamarády Štěpánem Pecharem a Markem Svobodníkem. Jak je těžké při takové spolupráci dospět ke společnému tvaru?

Máme obdobný vkus. Samozřejmě je to vždy kompromis, který nás naštěstí zatím nepozřel. Naopak, je obohacující a příjemné poslechnout si názor na věc od někoho dalšího než se topit pouze ve svých představách. Samozřejmě, není to vždycky zalité sluncem a člověk někdy cítí potřebu pracovat samostatně. Ale rozhodně si vyhovujeme a baví nás to.

Jako tým DekkaDancers jste uvedli v Boudě Jihočeského divadla v Českých Budějovicích projekt Inscenační porada. Jak došlo k vaší spolupráci s Jiřím Lábusem?

To je veselá příhoda. Tančil jsem Romea a Jiří Lábus za mnou po představení zašel s Petrem Zuskou. Mně spadla brada a říkám mu: Já vás znám od svých sedmi let, kdy jsem vás viděl v televizi. Váš humor mě vždy bavil a děsně vás „žeru“. A on na to: Vy mě znáte od sedmi let, to já vás znám od sedmi večer a taky vás „žeru“. Od té doby jsme přátelé. Tanec má rád a už s námi spolupracoval na několika projektech.

V inscenaci Poslední večeře ukazujete více svých múzických talentů: dělal jste choreografii, tančíte v ní, hrajete na piano, zpíváte, a dokonce beatboxujete. Jak jste se k tomu dostal? Máte nějaký vztah k hiphopové kultuře?

To je spojené s Matějem Šustem a ještě více s Alexandrem Sadirovem, který když přišel do prvního ročníku na konzervatoři, začal najednou „prskat“, tedy beatboxovat. Tak jsme začali taky prskat a prskali jsme tak dlouho, až z toho byl kloudný zvuk. Samozřejmě to souvisí s hip hopem. Jeden čas jsem ho i poslouchal, ale že bych ho miloval, to se nedá říct. Na beatboxingu mě baví energie, kterou to s sebou nese, protože zvuk se vytváří z celého těla.

K hip hopu patří i break dance. S ním jste se také potkal?

S breakem přišel na školu zase Alex Sadirov, který dělal různé „vrtulníky“. Ale to už jsme my ostatní nezkusili a radši jsme jen prskali.

Vedle tance hrajete na piano, zpíváte i komponujete. Už jste do nějaké inscenace zapojil svou hudbu?

Ano, v Dumce pro Národní divadlo. To byla kompozice ovlivněná Dumkou Antonína Dvořáka.

Jakou muziku máte rád?

Spíš řeknu, jakou hudbu neposlouchám: třeba současný rozhlasový mainstream se mě až na pár výjimek netýká. Poslouchám všechno, v čem cítím srdce, vášeň.

Když sednete ke klavíru, co si nejraději zahrajete?

Jazz, rozhodně.

Jako člen taneční skupiny DekkaDancers se pohybujete ve sféře nezávislého tance. Sledujete tuto scénu?

Během mého působení v Národním divadle na to nebylo mnoho času. Teď se těším, že si rozšířím obzory. Moc jsem toho u nás neviděl. Naposledy Lenku Vagnerovou a její Gossip. To se mi hodně líbilo. Pak jsem jezdil na výlety, třeba do Hellerau na Batsheva Dance Company; a viděl jsem taky Dimitrise Papaioannoua.

Čemu se aktuálně věnujete?

Vedle práce s Tomášem Vondrovicem skládám písničky. Chtěl bych je publikovat jako album, ale je na tom stále hodně práce. Nedávno jsme s kolegy z DekkaDancers natočili reklamu na Budějovický Budvar a začínáme se bavit o naší podzimní premiéře.

Chodíte na pivo?

Rád zajdu na plzeňské. Už jsem se těšil, až otevřou zahrádky. Jednu restauraci mám přímo v domě. Moc dobře vaří a mají výbornou točenou Plzeň.

Krásná náhoda

Při natáčení filmu Václava Havla Odcházení jsem poznal choreografa Jiřího Kyliána, který mě po čase seznámil se šéfem baletu ND Petrem Zuskou. S ním jsem navštívil balet Romeo a Julie, který Petr choreografoval a režíroval. Po představení jsem s ním zašel do zákulisí, kde mě uviděl představitel Romea Ondřej Vinklát a řekl: Pane Lábus, já vás obdivuji od svých sedmi let, a já mu odpověděl: A já vás od dnešních devatenácti hodin. To byl vlastně úplný začátek, ze kterého vzešlo naše přátelství. Jednou jsem Ondrovi řekl, že to byla krásná náhoda, a on mi odpověděl, že to nebyla náhoda, náhody neexistují, tak to prostě mělo být, a měl pravdu. O Ondrovi se mi bude psát dost těžko, protože slova chvály nemá rád. V jeho případě se tomu ale neubráním. Přestože je generačně jinde než já, ten rozdíl se velice rychle smazal. Někdy jsem začínal být k mladým lidem trochu skeptický, ale Ondra mě z toho pocitu zcela vyvedl.

Jeho tanec je přirozený jako lidská řeč. Proto na jevišti působí tak samozřejmě a vlastně velice lehce. To svádí k pocitu, že tancování tak složité není. Ale to je veliký omyl. Ke všemu, co člověk chce dělat poctivě, je potřeba velké vášně. A té má Ondra vrchovatě. Témata, která ho lákají a vzrušují jako tanečníka, ale i jako choreografa, s ním musí rezonovat. Musí to být témata, která ho oslovují a o kterých často přemýšlí. A on tancem myslí. Nechce být jen tanečník-splňovač ale hlavně tanečník-naplňovač. Když ho vidím na jevišti, působí na mě kompletním tanečně-hereckým projevem. Všechny stavy rolí dokáže ukázat jak přesným pohybem, tak i výrazem tváře, a to u tanečníků není tak časté. Třeba v Kafkově Procesu chvílemi zapomínáte, že se jedná o tanec, ale máte pocit i skvělého hereckého výkonu. Ondra má velké srdce, jakousi vnitřní čistotu, kterou z jeho rolí musí divák chca nechca poznat.

Díky za vše, Ondro. Přeji Ti na Tvé další cestě hodně krásných příležitostí. Hodně krásných úkolů, které v Tobě budou rezonovat, hodně zdraví a síly do Tvých dalších let.

Líp to napsat neumím. Sorry.

Jirka Lábus

• Autor: Roman Vašek
• Publikováno: 26. května 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ondřej Vinklát: Špatně snáším baletní kastování

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ