O partnerství, které se vyplácí Rozhovor s Romanem Císařem
S dramaturgem a příležitostným překladatelem Romanem Císařem jsem se nejprve seznámil coby s autorem divadelní hry, kterou uvedlo Divadlo Labyrint. Název hry jsem úspěšně zapomněl, zato si dobře pamatuji, jak autor reagoval na mou zničující recenzi: shovívavým, vědoucím úsměvem starého mnicha z kláštera Divadlo. Posledních deset let jej vídávám ve foyer Činoherního klubu, jak s tím samým, nestárnoucím úsměvem pohlíží na premiérové hloučky kritiků.
Základní otázka: vy a Činoherní klub. Jak to začalo?
Můj vztah k ČK se začal utvářet dost brzo, v nějakých čtrnácti letech. Zažil jsem vlastně ještě jako mladík, byť ne od samotného počátku, onu úžasnou éru 60. let. Myslím, že nebyla inscenace, kterou bych viděl jen jedenkrát, některé inscenace jsem si zopakoval klidně třikrát, čtyřikrát. A vystával jsem fronty, které se vždy při předplatném táhly až na Václavák. Činoherák byla srdeční záležitost, třebaže jsem chodil i jinam, zejména do Divadla za branou a Na zábradlí. Tohle divadlo jsem ale navštěvoval nejpravidelněji takřka po celou dobu jeho existence, určitě jsem tu viděl většinu inscenací. Mnohem později se pak z toho vyvíjel uvědomělejší vztah, to když jsem napsal do sborníku Divadelního ústavu studii o režiích Ladislava Smočka v ČK z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Zkrátka a dobře, můj vztah k ČK byl trvale pozitivní.
Kdy a jak jste se v Činoheráku ocitl?
Když jsem přišel po dvou letech ve svobodném povolání na konci devadesátých let do ČK, bylo to po víceletém putování po různých divadlech a dvou letech ve svobodném povolání. Tehdy se stal ředitelem ČK dramaturg Vladimír Procházka, který mě oslovil s tím, že na základních principech ČK netřeba nic měnit. Výzva přišla ve chvíli, kdy z kdysi generačního divadla se postupně začalo stávat divadlo dokonce několika generačních schodů. Ono se to nezdá, ale například ředitel a já budeme záhy šedesátníci, Ladislav Smoček, ano, neuvěřitelné, už osmdesátník, zato v konstantně vrcholné tvůrčí formě!, také Ondřeji Sokolovi bude čtyřicet a podobně Martinu Čičvákovi táhne na čtyřicítku, abych jmenoval náš režijní tým. K tomu zestárli před nějakými deseti lety angažovaní herci (o ostatních členech souboru nemluvě), takže v mírné nadsázce lze konstatovat, že neučiníme-li s tím něco ve velmi dohledné době, stane se z nás klub gerontů. Tohle je skutečně jedna z nejdůležitějších věcí k řešení.
Mohl byste alespoň naznačit tvůrčí proces vzniku inscenace, kterou já zhlédnu až při premiéře?
V ČK se zpravidla zkouší tak, že režiséři permanentně přicházejí s velkou nabídkou dlouze promýšlených možností, na nichž ovšem netrvají za každou cenu, protože herecký podíl je vítaný a žádaný a režiséři jej dokáží náležitě ocenit. Je to partnerství, které se vyplácí, práce tak totiž v pokročilejší fázi zkoušení nezmrtví, vždyť pokaždé je v detailu co komentovat a domýšlet. Tím se čelí brzkým stereotypům, pohodlnosti, tomu, čemu se říká „prodat něco na první dobrou, spokojit se s málem“. Herci tak každý po svém režijní představu nejen zpracovávají, ale po jisté době, když je prozkoumán terén a ví se o postavách co nejvíc, přicházejí sami čím dál víc s vlastním autorským vkladem, jako by se osvobozovali od původní litery a sami se stávali autory hry. Přitom je vždy dobré, když – navzdory řečenému – zůstanou v práci místečka nezáměrnosti a nedoručenosti.
Právě z takových nahodilých či momentálně překvapivých okamžiků se v průběhu repríz mohou stát stavební prvky struktury, při zachování jistého tajemství, jež v každém dobrém dramatu a inscenaci, aspoň myslím, bývá obsaženo.
Můžeme si teď chvilku stručně povídat o konkrétních inscenacích, jejichž reprízy jsem viděl? Začněme Kozou, jejíž pražskou ani bratislavskou premiéru jsem nezažil.
Naše koprodukce byla založená na nápadu, že by se Albeeho Koza z bratislavské Arény přenesla do Činoherního klubu. U nás už premiéra proběhla v klidu, inscenace byla usazená. Stejně jsme ale zvědavě čekali na reakci našich diváků, protože téma hry je odvážné. A musím říct, že se Koza zařadila mezi ta nejnavštěvovanější představení, což je samozřejmě dáno i jejím excelentním obsazením Emílie Vášáryové a Juraje Kukury. Jak jsem je mohl sledovat v průběhu repríz, tak si oba určité detaily skutečně vychutnávali…
Všiml jsem si, že některé pauzy či fyzické akce Juraj Kukura zkušeně vyhrává a protahuje až na hranu, za níž by už hrozila ztráta napětí.
Tu hranu ale nepřekročí a představení si udržuje vysokou úroveň a na každé repríze sklízí veliké ovace, to se týká i obdobného případu Rodinné slavnosti, opět s Jurajem Kukurou v hlavní roli a v režii Martina Čičváka.
Pojďme dál – Ptákovina. Třebaže motiv vydírání skrze tajné nahrávání by mohl zaznít jako hřebík trefený na hlavičku, stejně jsem více než o premiéře vnímal kontext 60. let.
Zmiňujete detail, který aktualizoval tu dnešní fízlománii, ale myslím, že není nijak podstatný. My jsme Ptákovinu nasadili z přesvědčení, že nejde o hru striktně časovou, i když ve své době způsobila poprask. Samozřejmě, že musí být ve svém čase zakotvená, ale praktiky moci a psychologické příčiny, jaké pojmenovává, jsou nadčasové.
Ocenil jsem stabilitu hereckých výkonů.
Jaromír Dulava a Ondřej Vetchý jsou myslím mimořádní a dvě alternace v menších rolích prošly bez problémů, prostě inscenace skutečně stále drží pohromadě, ale to nás u režií Ladislava Smočka nemusí překvapovat.
Mám trochu potíž s výstupem Evy v podání Lucie Žáčkové, když vysílá svého milence jako své vojsko do postele cizí ženské. Vám to nepřijde přehnané?
Vůbec ne. Naopak jsem přesvědčen, že se takové nápady v ženské psychologii rodí, protože žena dokáže být ve své pomstychtivosti rafinovanější i strašnější než muž. To je ale věc názoru. Máte ale pravdu v tom, že kolem postavy Evy jisté pochybnosti zazněly, a proto se jako jediná dočkala od autora mírného dopisování, a to až v několika finálních replikách, které postavu lépe pointují.
Burkeho podivné odpoledne?
Na tohle přestavení se mi vzpomíná strašně pěkně, i když ty vzpomínky pamětníka jsou už mírně zmatené. Nestihl jsem Vladimíra Pucholta v titulní roli, jinak jsem viděl všechna možná obsazení a tím i různé podoby, s legendárními Ninou Divíškovou a Jiřím Hálkem, kteří hráli v inscenaci ještě poměrně nedávno. Nadneseně řečeno, jde o erbovní klenot divadla. S největší láskou vzpomínám na společné provedení Burkeho s Bludištěm čili s druhou aktovkou. Když se Ladislav Smoček rozhodl obsadit Bolka Polívku do hlavní role, tak se původní psychologická crazy komedie zásluhou mimického umu Bolka proměnila, z hodinové aktovky se stalo celovečerní představení.
Neztratil tím text na své ambivalentnosti?
Autor a režisér má samozřejmé právo se svého textu zmocnit pokaždé jinak – a proč ne? Myslím, že Ladislav Smoček byl inspirovaný právě onou možností, jak ještě může jeho text Bolek Polívka dotvořit.
Nejvýraznější změna v obsazení Svatavy a Outěchové se myslím hodně vydařila.
Někdy mají herci problém vstoupit do hotové inscenace, přebírat role. Nemůžeme ale v Chýlkové a Dulavovi vidět Divíškovou a Hálka, to prostě nejde. My tomu obsazení říkáme bizarní souboj dvou věží a myslím, že ten groteskní rozměr díky jejich fyziognomii vychází výborně.
Ujetá ruka?
Martin McDonagh je zavedený autor, který nemusí dokazovat světovou proslulost a v Činoherním klubu má už početnou obec svých diváků. Viděl jsem reprízu Ruky nedávno a měl velkou radost, že se stále posouvá, přibylo několik konkrétních hereckých detailů, které jsou pro diváka téměř nepostřehnutelné, nic zásadního nemění, přesto inscenaci prohlubují. Pro některé herce byla premiéra dost nervózní a vy kritici máte tu smůlu, že už ty změny neuvidíte. Z hlediska divadelníků se premiéra často nepočítá a myslím, že je dobře, když se vracíme k modelu předpremiér, i když není nikde psáno, že pak bude herec na premiéře klidnější. To záleží na jeho individualitě, někdo je nervák, jinému to je více jedno.
Rozhodně se zklidnili přestavitelé té mladé dvojice, nemyslíte?
Určitě, navíc jejich úloha legračně zločineckého páru je přeci jen jiná a tam jistá míra naivnosti a neumětelství patří.
Jak vnímáte onu připsanou, paralelní linii?
Režisér Ondřej Sokol přišel s touto inscenační licencí, jakousi westernovou rovinou (zločin je dokonán v paralelním, naprosto totožném hotelovém pokoji), v níž s Michalem Pavlatou alternuje, protože ten mu v legraci říkal, ať se v tom producíruje sám, když si to vymyslel. Pravdou je, že většina recenzí se shodla v tom, že tato rovina příběhu nic nového nepřinesla. Budiž, ten (jednotný) názor jim neberu, jenom jsem kritiky párkrát zažil, jak se houfují a konzultují viděné. Pak si člověk občas přečte v různých novinách jako přes kopírák podobné názory.
Mýty a legendy. Pojďme ke Kočičí bažině. Musím říct, že jsem oproti premiéře pozitivně změnil názor.
Z toho mám samozřejmě radost, ale ještě větší z faktu, že se představení návštěvnicky drží. Když si uvědomíte, co ta hrdinka prožije ve zhuštěné kostce za jeden den a jak skončí. Atmosféra postupně houstne a na diváka ta neodvratnost padá. Jsem ale šťastný, že vychází i ten odlehčující, komický tón, který je do textu záměrně zakomponován zejména v druhém dějství, kdy Hester přijde ve svatebním na svatbu svého bývalého. Zejména ta část je napsaná jako tragikomedie a v divácích probouzí smíchové reakce. Čím blíže ke konci pak ten smích tuhne na rtech, protože finále s výkonem Veroniky Žilkové je strhující, až si občas dámské publikum popláče.
To se mi nestalo, jinak ale s vámi souhlasím.
Samozřejmě, že je ten závěr na hraně a snad mohu prozradit, že se Veronika toho, co chtěl režisér Čičvák, dlouho bála. Mám na mysli ten zoufalý nářek novodobé Médei, která se dopustila hrozného činu.
Prozraďte mi ještě, jak dopadla anketa, kterou jste v této sezoně dělal mezi pravidelnými návštěvníky Činoherního klubu?
Záměrně jsem ji koncipoval jako napůl laickou a napůl odbornou, zúčastnilo se jí, samozřejmě neanonymně, přes stovku našich diváků, a to už je slušný vzorek názorů. Omezil jsem ji na inscenace uváděné během posledních deseti sezon a hlasující mohli uvést tři až pět inscenací, které jim přinesly největší zážitek. Tím jsem sám sobě nasekal, možná jsem měl trvat jenom na třech.
A výsledek, alespoň orientačně?
Asi vás nepřekvapí, že nejvíc hlasů získala první režijní práce Ondřeje Sokola Osiřelý západ. Inscenace vznikla pod nálepkou Činoherní miniklub, v jehož rámci jsme zamýšleli zkoušet na našem jevišti nízkonákladové inscenace s komorním obsazením. Brzy jsme od té pošetilé nálepky upustili; vzpomínám, jak po premiéře Západu říkal Ladislav Smoček Ondřejovi: Tohle není miniklub, to je maxiklub! Nepřekvapuje ani druhé místo Boha masakru. Autorku Yasminu Rezu hrají po celém světě a často i bulvární divadla. Ondřejova práce ale ukázala, jak ji lze zajímavě uchopit, a navíc mu hodně pomohl vyrovnaný výkon hereckého kvarteta. Třetí místo Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho je myslím famózní, když uvážíte, jak dlouho už je na repertoáru. Následuje Hrdina západu, Pan Polštář, Ptákovina a k mému milému překvapení Návrat do pouště. V desítce inscenací, které dostaly nejvíc hlasů, jsou i Portugálie, Koza aneb Kdo je Sylvie? a Deskový statek.
Když poslouchám ty tituly, říkám si, že převažují současné hry, jenomže cizí provenience. Kde zůstala původní česká hra?
Téma původní hry považuji za dost zásadní i z hlediska divadla, ve kterém jsem, proto se k němu s prominutím vyjádřím trochu šířeji. Vždyť celý Činoherní klub vznikl mj. de facto jako společenství původní tvorby! To byla, než normalizace rozhodla za klub jinak, hlavní dramaturgická linie. A na samotném začátku byl přece Smočkův Piknik. Je třeba si uvědomit tu neuvěřitelnou dramatickou sílu soustředěnou v jednom domě: Ladislav Smoček, Alena Vostrá, Jaroslav Vostrý, posléze Pavel Landovský. Takové zázemí lidí, schopných psát nejen v lokálním kontextu pro divadlo, se při vší úctě nevyskytlo nikde jinde. (Zábradlí mělo „svého“ Václava Havla a Divadlo za branou „svého“ Topola.) Tady byl divák skutečným partnerem herců, což platí dvojnásob u inscenací, které se zvlášť živě dotknou společenské situace. A to může nejvíc udělat právě původní hra o současnosti. Divadlo se hraje tady a teď, to je jeho podstata. Platilo to tak v minulých stoletích, kdy se hrály vlastně jen současné hry, navíc hry domácí, psané pro určité publikum. Toto si ČK uvědomoval snad jako žádné jiné divadlo.
Jenomže začátek normalizace v 70. letech tuto dramaturgickou linii dokonale umrtvil.
Ano a ztráta to byla pro ČK ničivá a byla nutně pociťována jako velké oslabení původní autentické výpovědi. Ti všichni jmenovaní byli na dlouhá leta umlčeni, české drama a celá česká společnost ztratily spousty času a nelze se divit, že z odkladné koleje se na hlavní trať hned tak nevyjíždí.
Ale přeci jen už uplynulo od Listopadu dvacet let, to je snad dost dlouhá doba pro oživení původní tvorby?
Ptáte se oprávněně: proč tedy stále nemáme původní hru? Zkrátka ji nemáme, jakkoliv jsme stáli o to aspoň jednu dvě mít a několikrát se k provedení původní hry už schylovalo. Nějak z toho pokaždé nakonec sešlo, možná dost dobře i proto, že jsme nenašli odvahu k nezbytnému riziku, s nímž je uvedení nové hry spjato. Tak jsme aspoň ten zjevný deficit nahrazovali a nahrazujeme častým uváděním současných cizojazyčných her, zejména takových, o kterých si myslíme, že tak trochu tematicky vyrovnávají to, co nám chybí. (Jak už jsem říkal, v ČK se skoro vždycky, s výjimkou toho opravdu nejtemnějšího období, hrály hry se smyslem pro současnou dobu.)
Myslím, že jste mi pořád ještě tak docela neodpověděl.
Tak tedy trochu konkrétněji: mírnou útěchou je nám alespoň opožděné a tak trochu symbolické provedení hry Ladislava Smočka Jednou k ránu (1971, za normalizace rozezkoušeno a nedozkoušeno) hned na přelomu tisíciletí, a teď konečně, před pár měsíci, přišel zničehonic Martin Čičvák s textem nazvaným Kukura. Jen tak pípl, že prý nic, zda bychom si to nepřečetli. Tak jsme si to oba s Vladimírem Procházkou přečetli a tentokrát jsme nezaváhali. Martin napsal (dozajista jedním šťastným tahem) mozartovsky lehkoruký text záměrně využívající (nikoli zneužívající) bernhardovskou formu dramatu, je to – jak zní podtitul – (tuze vtipná) doktorandská zpráva o stavu kultury. Tak přece jen, dlouho nic a najednou něco. A k tomu je tu další příslib: jistý kolega, jehož jméno neprozradím, občas naznačuje, že chystá delší dobu dramatické překvapení. Tak uvidíme.
Komentáře k článku: O partnerství, které se vyplácí Rozhovor s Romanem Císařem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
