Opava pod nadvládou ženské síly
Umělecké vedení činohry Slezského divadla v Opavě je v aktuální sezoně nebývale přívětivé k ženám i domácí dramatice posledních třiceti let. V rychlém sledu zde byla uvedena dvojice inscenací, které nahlížejí nevšední životní úděl silných hrdinek v kontextu dějinných zvratů. Osobitou interpretaci osudů významné literátky střídá scénická adaptace filmu, jenž pomocí atraktivní kombinace společenské kritiky, nadsázky i sentimentu svébytně tematizuje trudné osudy příslušníků zdejší šlechty během temných padesátých let. Stává se Opava divadelním centrem girl power?
Ivana Lebedová (Bára) a Tereza Bartošová (Božena) v inscenaci Jako břitva FOTO Radovan Šťastný
Odpověď rozhodně není jednoznačná. Obě inscenace sice vznikly pod dramaturgickým dohledem Alžběty Matouškové, za režii jsou ale v obou případech zodpovědní muži, jejichž primárním zadáním navíc evidentně byla vstřícnost k místnímu, značně konzervativnímu publiku. Namísto tvůrčích výbojů tak k divákům promlouvá především pokora k dramatickému textu, povětšinou solidní herecké výkony a přehledně definované dramatické situace.
Jedna z nejprogresivnějších domácích dramatiček Lenka Lagronová přináší v textu Jako břitva (Němcová) nadčasovou, suchopárným informacím ze školních škamen suverénně vzdorující studii charakteru Boženy Němcové, již neotřele vnímá jako nadčasový symbol moderní ženy, sebevědomě brojící proti dobovým konvencím. Režisér Peter Gábor, který patří k předním domácím reprezentantům jevištní lyriky, velmi dobře využívá scénografii Michala Syrového k atmosféricky působivým obrazům, jenže mu uniká autorčin kritický vhled, hraničící se sarkasmem. K podobně šťastnému protnutí tvůrčích přístupů, jako se kdysi opakovaně stalo v případě spolupráce Lagronové s Janem Nebeským, zde nedochází a výsledkem je střídmý obrázek ze starých časů, poetický pohrobek dodnes populárního F. L. Věka.
Kontrast k unylé obrozenecké nostalgii naštěstí přinášejí vynikající výstupy klaunského dua služek Majdy (Sabina Muchová) a Anky (Karolína Hýsková), v nichž se snaha o vizi budoucnosti ostře střetává s vesnickou dívčí naivitou. Tereza Bartošová v hlavní úloze zdatně naplňuje všechny lidské i profesní atributy heroiny a ve svém projevu permanentně udržuje vzácně vyrovnaný poměr intelektuální sošnosti a unikavého erotického fluida. Podstatně hůře jsou na tom představitelé vedlejších rolí, kteří mnohdy stereotypně naplňují dávno omšelé šarže. Smutným hrdinou večera je v tomto ohledu Jiří Hába v roli Básníka, jehož nezpochybnitelná mladická energie je zde nucena sloužit tak povrchní karikatuře stoupence romantismu, že i protřelé srdce cynikovo málem pukne. Gáborova inscenace sice rámcově naplňuje klíčové znaky profesionálního provozního kusu, svému dramatickému předobrazu však zůstává ledacos dlužna. V řadě první se zpronevěřuje vlastnímu názvu, neboť nabroušenost titulního holičského nástroje zde absentuje zcela. Pořezání zakázáno. Škoda.
Pod lakonickým titulem Hraběnka se skrývá dramatizace scénáře Jiřího Hubače k televiznímu snímku Zámek v Čechách, který pro divadelní účely adaptoval autorův syn Ivan. Příběh, jemuž filmovou podobu v roce 1993 režijně vtiskl Martin Hollý ml., v Opavě ožil pod neinvazivním uměleckým dohledem Václava Klemense. Ten se soustředí zejména na spořádané budování dramatických situací v nepateticky poetizující výpravě Marty Roszkopfové, jež za pomoci jednoduchých výrazových prostředků hravě diferencuje různorodá dějiště. Lineární příběh vyvzdorované oslavy sedmdesátých narozenin Elizabeth Anny Marie, hraběnky z Lansdorfu a Scheinbergu, se tak stává především velkou hereckou příležitostí pro dlouholeté opory opavského činoherního souboru, Hanu Vaňkovou a Michala Stalmacha. Oba přesně chápou pravidla žánru tragikomedie a svých partů, v nichž Hubač v podstatě variuje tradiční typy intelektuálního a lidového klauna, se zmocňují důstojně, bez zbytečných povrchností.
Vaňková virtuózně vládne suchou anglickou břitkostí i noblesním šarmem, jenž s grácií unese i střídmé užití vulgarit. Stalmach je pak v postavě někdejšího sluhy Aloise, životního outsidera s dobrým srdcem, jejím dokonalým protikladem, totiž nevlezle dojemnou lidskou obdobou slona v porcelánu. Jejich synergie je prvním nezpochybnitelným pozitivem inscenace, k dalším patří i neokázale emotivní Kostelník Martina Valoucha, zdánlivě labilní, ale uvnitř pevná komorná Eva v koncentrované interpretaci Soni Křepelové (alternace Tereza Bartošová) či hostující Přemysl Bureš, jenž bohaté životní zkušenosti s gastronomickým provozem kreativně přetvořil v pábitelskou figuru hoteliéra Krásy. Na zcela opačném spektru hereckých kvalit se pak bohužel ocitá Jakub Stránský, který šťavnatou roli zámeckého Správce fatálně pohřbil frackovsky laxní mluvou, rutinní manýrou a doslova učebnicovým nezájmem o tvůrčí dialog s dramaturgicko-režijní koncepcí. Andreu Zatloukalovou v postavě mnohem starší Jarmily režie nedokázala odradit od povšechných ilustrací maloměstské husy, herečka by navíc měla zapracovat na eliminaci řečových nešvarů, jež zbytečně poškozují její jinak obětavý výkon.
Hraběnka v Opavě rovná se inteligentní, dobře napsaný bulvár, jenž ve správnou chvíli umí probudit divákovy dřímající emoce i přímočaře potěšit hereckou souhrou. Výše uvedené zásadní limity i slepá důvěra v dramatický text však inscenaci zbytečně drží v nevzrušivých vodách průměru. Odvahu k dalším expedicím přeji!
Slezské divadlo Opava – Lenka Lagronová: Jako břitva. Režie Peter Gábor, dramaturgie Alžběta Matoušková, scéna Michal Syrový, hudba Peter Gábor ml., kostýmy Alena Schäferová. Premiéra 13. listopadu 2022.
Slezské divadlo Opava – Jiří Hubač, Ivan Hubač: Hraběnka. Režie Václav Klemens, dramaturgie Alžběta Matoušková, scéna a kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Mario Buzzi. Premiéra 15. ledna 2023.
Komentáře k článku: Opava pod nadvládou ženské síly
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
