Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 4)
Čtvrtý festivalový den, a vy stále nemáte dost? V pořádku! Neděle je totiž nabitá divadelními lahůdkami.
FOTO archiv KD HK
Kdo včera nestačil obrátit Openstan vzhůru nohama a neukořistil si nějaký ten stylový kus hadříku, nechť tak učiní dnes. Má poslední možnost. Co by kamenem přes kašnu dohodil, se nachází Umstan, kde nám olomoucké Divadlo Tramtárie představí hravou pohádku Jiřího Jelínka s názvem Zapeklitá pohádka (začátek v 16:30). Na toho se může těšit i publikum věkové kategorie 10+. Ve 20 hodin rozehraje na Pivovarském náměstí hned tři autorské projekty Divadlo DNO: novinku BůbůUbu, Idols, příběhy ze života náctiletých, a zahraje i kapela Sen. V 18 hodin v Autobufu vám bezprostřední divadelně-hudební zážitek zaručí Střídmí klusáci v kulisách višní.
Na letošním ročníku OAP se můžeme setkat s mnoha pouličními umělci, než bylo v ročnících předchozích. O řadě z nich jsme již psali, ale ještě nepadla zmínka o tom, co je „pouliční“ nákupní vozík – v něm k nám z Brna dorazil kočovný soubor KočéBR. Kočébr je staroslovanský výraz pro obchodníka, který své zboží nosí v nůši. Odtud tedy vozík, rekvizita, již lze považovat za téměř stěžejní prvek scénografie KočéBRu. V 18 hodin předvede KočéBr Erbenovu Kytici ve zcela překvapivém kabátu. Soubor si pohrává s až morbidními prvky černé grotesky a nebojí se zapojit diváka. Podívaná jen pro otrlé? Posuďte sami! Kulisami budou hercům tentokrát opět hradecké ulice.
Geisslers Hofcomoedianten k OAP už po léta patří. Loni tu v premiéře představili svého osobitého Dona Juana aneb Strašlivé hodování, inscenaci mimořádně vydařenou, divadelně překvapivou, strhující, údernou. Pro velký úspěch (a ke spokojenosti fanoušků Geisslerů), dorazili s tímto svérázným kouskem letos znovu. Uvidíte ve 22:15 v Městské hudební síni. A budete překvapeni. Přesto, že není člověka, co by neznal téma Dona Juana, v podání Geisslerů se s ním „osobně“ potkávají obyvatelé malé východočeské vesničky. Inscenace je sondou do mužské i ženské povahy, do povahy české i světové, živým důkazem, že „donchuánství“ dřímá v každém z nás. Celý příběh je protkán úpravami lidových písní a českým folklórem. Rozhodně si nenechte ujít!
Bára Holanová
///
Stín zůstal nedotknutý
Z divadelně-teoretických přednášek na Janáčkově akademii mi v hlavě uvízla poučka o rozdílu mezi divadlem a rituálem. Zatímco na provádění rituálu se podílejí všichni jeho účastníci a také se všichni snaží o jeho zdar, divák v divadle se na dění přímo nepodílí. A může tak zaujmout kritický postoj k tomu, co se děje. Včera ve 22:15 jsem v Radnici byla svědkem ilustrace onoho rozdílu v praxi.
Divadelní uskupení Mýtus z Bechyně – tři naprosto soustředění performeři, dva muži a jedna žena. Z bodu nula, kdy je pouhé ticho, je postupně stavěn virtuální prostor zvuků a ruchů. Rodí se postava v bílém, tanečník, možná šaman. Pohybem zkoumá prostor, místy kontaktuje diváky. Zve k duševní spoluúčasti na rituálu.
Performanci Dotkni se stínu ale nebylo přáno dovršit, o co se snažila. Totiž rituál tvoření, kdy z ničeho se rodí něco. Chtěla oslovit cosi základního a univerzálního v nás, vyzývala nás k podílení se na mýtu, ale festivaloví diváci – notně posílněni pivem – se v sobotní večer na ničem podílet nechtěli. Chtěli se bavit. Potleskem, kterým se obyčejně hercům vyjadřuje poděkování, rituál přerušili a umlčeli…
Šárka Ziková
///
O dealerovi Krakonošovi a Freddie Nedvědovi
recenze
Krátké a úderné divadlo z Liberce přivezlo do Hradce kabaret poskládaný z ukázek jejich dosavadní tvorby. A s jasným cílem: pobavit! Což se mu s „inscenací“ Punk není mrkev rozhodně podařilo. Městská hudební síň praskala ve švech, diváci seděli i na zemi, nevyhnal je ani žár červnového sluníčka. Divadelníci rozjeli zhruba hodinovou show plnou skečů a písniček na plné obrátky.
Kdo čekal pohádku věnovanou dětem, ošklivě se spletl. FOTO archiv KUD
Hned v úvodu herec Jakub Žaček naznačil, že Krátké a úderné divadlo Liberec si dokáže udělat srandu především samo ze sebe, když zapochyboval o diváckém nadšení i kvalitě následného kabaretu. V první scénce jsme se přenesli do sicilského Palerma, kde nejen že panuje horké počasí, ale temperamentní Italům se v krvi vaří stejně horká krev. Jak jinak tedy mohl dopadnout příběh, ve němž každý je milencem každého: samozřejmě obrovskou rvačkou. Následoval skeč uvedený znělkou Večerníčku a známého pohádkového seriálu Krkonošské pohádky. Kdo čekal pohádku věnovanou dětem, ošklivě se spletl: Krakonoš přišel na scénu s množstvím nejrůznějších omamných látek a místo květin rozhazoval mezi diváky cigarety. O chvíli později už Taťána z Loun (v podání Gabriely Vodrážkové) dávala lekci dospívajícím dívkám, jak se chovat na diskotéce. Vrcholem kabaretu pak byl splněný sen písničkáře Honzy Nedvěda, kterého ztvárnil Miroslav Holubec. Ten nejznámější Nedvědovu písničku Valčíček zazpíval ve stylu slavné kapely Queen na melodii jejich pecky Somebody to love.
Krátké a úderné divadlo nepřináší nic hlubokomyslného ani nového. Nakonec, proč? To, co dělají, dobře dělají. Navíc s nadšením, s radostí, a tím pádem i s patřičnou diváckou odezvou.
Veronika Řezníková
///
Adolfkové v nás
recenze
Až do poslední scény jsem netušil, jak hru Meze tolerance od Divadla Potrvá vůbec uchopit. Nakonec, ač nerad, musím říci: naštvali jste mě! A nehodlám básnit o formálních a technických vychytávkách, jimiž inscenace přetéká, nýbrž půjdu přímo po ideovém jádru věci – Romům a toleranci.
Veškeré výkřiky, zbrklá řešení, mýty či konspirační teorie jsou v této problematice spíše překážkou než přínosem. FOTO archiv Divadla Kámen
Shledám-li jádro díla jako mylné, pak jej sebelepší slupka nezachrání; ba její kvalita jádru spíše škodí, neboť coby krásné jablko zakrývá červa ve svých útrobách. Své kompetence k následující kritice vyvozuji z faktu, že jsem danou problematiku nejen studoval, ale zároveň jsem se ve vyloučených lokalitách, kde se příběh odehrává, dlouhodobě pohyboval – jako vyučující, pomocník při hledání práce či doprovod terénního pracovníka.
Než zkusím vysvětlit, proč mi hra vadí, shrnu její příběh. Nejprve nás doktor Herák přednáškou seznámí s dilematem, nakolik můžou za chování jedinců geny a nakolik prostředí. Přednáška je značně karikovaná, využívá zastaralé termíny a podporuje stereotypní myšlení. Je ale jasné, že jde o humor. Hlavní příběh se odvíjí od (fiktivní) informace o páchání vražd prominentních Romů, což jako by někdo zametal pod koberec. Kauzu si bere na starost novinář Michal, jehož k tomu zviklá romistka Romana. V prudkém střihu se spolu dokonce ožení (a v jejich hádce padne hláška: Jako beránek se tváříš, ale uvnitř tebe sedí malej vrásčitej Adolfek, co tahá za nenápadný lanka tvýho emocionálního prožívání!).
Romana má zřejmě ztělesňovat zdravé smýšlení o tématu. Nicméně příběh získává spád, když ji (i vinou její tolerance) Romové zavraždí. Michal přestává pátrat po „křesťanských obráncích hodnot“, kteří v čele s akademikem Erazimem Bohákem „očišťují“ Evropu od potenciálních nebezpečí (Romů, muslimů…), a přestoupí na jejich stranu. Stává se rasistou, zabije vraha své ženy a spáchá sebevraždu. Poslední postavou je Michalova šéfredaktorka, archetyp bezbřehé tolerance a zároveň dekadence západních hodnot, promiskuity, lhostejnosti a bezpáteřnosti. Vše končí fantasmagorií o konci evropské civilizace.
Ačkoliv žijeme v nesmírně rasistické zemi (stačí otevřít libovolnou diskuzi pod články s romskou tematikou), tvůrci pranýřují spíše hyperkorektnost coby příznak úpadku doby, která „nenazývá perverze perverzemi“, čímž sama přivolává svůj zánik. Je ale tahle výtka, např. vzhledem k mediím, odůvodnitelná? Nemyslím, současná česká masmédia jsou rasistická velmi podobně jako antisemitské plátky okolo roku 1938 (jak na to upozorňuje glasgowský pedagog a novinář Jan Čulík). „Romský problém“ je ve hře nazýván „zašitou kundou, která jednou praskne“ (což dobarvují i jednostranné TV-reportáže či mýtus o zneužívání dávek; jak mohou být ze systémových procesů viněni jejich uživatelé, když je to věc státu, jak jsou nastavena pravidla?). Krom toho, že z hlediska celkové kriminality je ta „romská“ naprosto marginální (ba měl bych spíše tendenci se domnívat, že bývá používána i jako zástěrka k odvracení pozornosti od skutečných zločinů), celé téma Romů by si zasloužilo daleko citlivější a konstruktivnější zpracování. Nemluvě o tom, že mezi Romy existuje více skupin, které se navzájem nesnesou daleko hůře nežli s námi; nemluvě o Romech přeživších holocaust, jejichž potomci jsou povětšinou vysokoškolsky vzdělaní; nemluvě o tom, že češství je věcí kulturní, a nikoliv biologickou a mnozí z Romů jsou zároveň Čechy…
Tvůrci by mě patrně nařkli z „akademické zdrženlivosti“, jíž karikují dokonale. Ostatně Smrt intelektuálům! je oblíbené motto fašizujících tendencí, stejně jako zesměšňují křesťanství, jemuž vracejí nádech svatých válek středověku… Tvrdím, že zdrženlivost je na místě. Tzv. „romský problém“ je v Česku řešitelný, byť řádově v kontextu desetiletí až staletí, a mnozí ho skutečně řeší; stačí zapátrat na internetu (např. IQ Roma Servis). Veškeré výkřiky, zbrklá řešení, mýty či konspirační teorie jsou v této problematice spíše překážkou než přínosem.
A pokud někde vnímám meze tolerance, potom tam, kde tolerance zůstává pouhou tolerancí; bez přesahu ke vztahu (tj. k dávání známého a přijímání neznámého), bez revolty vůči „našim Adolfkům“.
Ondřej Macl
///
Co všechno se dá udělat s igelitovou taškou
recenze
Pražský soubor Ing. Antonín Puchmajer D. S. (dříve Antonín D. S. a Kulturně divadelní spolek Puchmajer) je stálicí amatérského nebe už od r.1991 a za tu dobu si vytvořil své skalní příznivce. Puchmajeři se pravidelně objevují na programech přehlídek amatérského divadla, festivalu …příští vlna/next wave… či hradeckého Open Airu. Přesto jsem dosud sama žádnou jejich inscenaci neviděla a na představení Caleidoscope eyes jsem proto zavítala s očekáváním přímo panenským.
Antonín D.S. se ve svých inscenacích neštítí naprosto ničeho, jeho cílem je diváka od první minuty uvrhnout do takové nejistoty, aby si jednou provždy pamatoval, že divadelní kumšt – o životě ani nemluvě – neni žádný peříčko. Repro Antonín D. S.
Bohužel, nezačalo to dobře. Začátek v 17 hodin se z technických důvodů posunul, bylo ohlášeno zpoždění 15 min. Když jsem se ale po řečené době vrátila ke sklepu Komenia, představení už běželo. Patřičně vrzajícími dveřmi jsem byla vpuštěna dovnitř a s lehce trapným pocitem zaujala pozici na stojáka, do arény sestavená křesla byla už obsazena. Snad jsem v těch několika propásnutých minutách nepřišla jen o místo k sezení, ale i o nějakou zásadní informaci – ale takové sdělení mi zůstalo skryto…
Začalo to jako obřad. Prostor byl posvěcen a vykouřen kadidlem. Poté do „ringu“ nastoupili tři muži v cyklistických oblečcích a začala se odvíjet divadelní road-movie složená z textů těžko určitelného původu. Anotace inscenace napovídá, že jde o „základní písemné tituly lidstva“ jako Bible a Dětská encyklopedie. Mluvené slovo na jevišti bylo doprovázeno hereckou akcí, jež by se dala shrnout slovy „co všechno se dá udělat s igelitovou taškou“. Představení ve mně nevzbuzovala zájem svým estetickým účinkem, spíše obavou, zda se už herec – s hlavou v igelitu – nezačne dusit. Můj obdiv patří jednomu z protagonistů, který s ústy napěchovanými třemi igelitovými sáčky dokázal artikulovat tak, že mu bylo rozumět.
Soubor má nepopiratelný cit pro nadsázku a kontrast. Jeho autorská inscenace na principu koláže sdružuje nesourodé texty do kaleidoskopické mozaiky a vytváří až surreálný celek. Vše s osobitým humorem a podpořeno obrazy, které místy nabývají zvláštní něhy a křehkosti (hra s nafouknutou igelitovou taškou jako s míčem), jindy budí ošklivost (rýsující se tvář herce pod černým igelitovým sáčkem). Ovšem, proč se to všechno před mými zraky odehrálo a jaký to mělo smysl, nedokážu říci, tím méně posoudit. Ale o ztrátě panenství se také říká, že na poprvé to nikdy za moc nestojí.
Šárka Ziková
///
Jdi za světlem
pozvánka
Dnes večer vyvrcholí workshop zaměřený na videomapping a tvorbu 3D animací, který v rámci festivalu probíhá od 19. června. Těšit se můžete na veřejnou prezentaci projektu, která studentů poslouží jako zpětná vazba a zpestří večerní program festivalu. Projekt volně navazuje na instalace Institutu Světelného designu, které jste mohli vidět na Bonu Publicu v předešlých dnech.
Luca Pulvirenti. FOTO Cinema A-Z
Videomapping je typem vizuálního umění, které využívá velkoplošné projekce k oživení statických objektů. Největší takovouto akcí bylo zřejmě „rozhýbání“ pražské Staroměstské radnice u příležitosti šestistého výročí orloje.
Workshop vedl italský grafik, animátor a pedagog oboru digitální animace na Akademii výtvarných umění v Palermu Luca Pulvirenti. Vše vznikalo ve spolupráci s katedrou scénografie JAMU, Institutem Světelného Designu, italskou Accademia di Belle Arti Palermo, BinaroCafé a /labs.
Podstata videomappingu spočívá v kombinování filmového a čistě vizuálního jazyka s prvky designu a scénického lighdesignu. Cílem tohoto workshopu je pokus o hledání nových scénografických a dramaturgických přístupů, které jsou schopny příběh plně zprostředkovat. Rozvine se tak dynamický dialog mezi tradičním scénickým svícením a jeho soudobou multimediální podobou, říká Luca Pulvirenti.
Celý projekt vyvrcholí dnes – v neděli 24. června – ve 22:00 v kostele sv. Ambrože československé církve husitské. Funkcionalistická stavba navržená slavným architektem Gočárem po desáté hodině ožije řadou projekcí. Pokud vás videomapping zaujal, navštivtě stránky www.svetelnydesign.cz/, kde najdete informace o dalších workshopech a seminářích.
David Kořínek
Komentáře k článku: Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
