Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 6)
…
Nestíháme
Pokoušíme se reflektovat atmosféru OpenAiru, píšeme názory našich redaktorů, které trochu nadneseně nazýváme recenzemi. A máme už i ohlasy. Tak jak se recenzent může vyjádřit k viděnému, tak mu může tvůrce oponovat. Jsou mezi dvěma břehy, mezi nimiž teče řeka – inscenace. Pohled na plynoucí hladinu se může lišit. Festival i deník PlantAge se překlopil do druhé poloviny. Co nám ještě přinese? Pokud nestíháte vše, co se tady děje, čtěte PlantAge Open News!
-sg-
///
Off – off
JOSEF TEJKL (1952 – 2009) – učitel a zakladatel Divadla Jesličky v Hradci Králové. Principál Černých šviháků a Divadla Samohana. Držitel Zlatého Aloise (Amatéři 2003), autor a režisér inscenací uvedených na Jiráskových Hronovech (Pavilon č. 6, Amatéři, Solný sloupy, Bílí andělé pijí tesavelu, Asteroid Bejček). Hry Amatéři a Bílí andělé pijí tesavelu se dočkaly uvedení na Slovensku, v Německu a Rakousku. Autor byl čtyřikrát nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii původní česká hra (1992 Průvan v teráriu, 1995 Kosou na kameni, 2003 Tyrolská elegie, 2007 Země pokladů). Autor knihy Záhada dvojhlavé sopky patří k účastníkům expedic na Kavkaz, Pamír, Ťan-Šan, Cotopaxi, Chimborazo. FOTO archiv
Open Air program byl původně zamýšlen jako doplněk hlavního programu Regionů – představení pod širým nebem měla podpořit atmosféru festivalu. Vedle amatérských či nezávislých divadelních skupin si hraní „na čerstvém vzduchu“ ráda zkusila i kamenná divadla. Klicperovo např. nastudovalo přímo pro svou letní scénu Hraběte Pálfyho a v Městské hudební síni hrálo Prodanou nevěstu. V „Oupnu“ vystupovala i další taková divadla – z Liberce, Banské Bystrice, Ostravy. Ostatně dnes se v OAP hraje – ve sklepě Komenia – Oskar a růžová paní, inscenace z původní produkce Klicperova divadla…
Ovšem Open Air se stal především nezávislou arénou. A začal si žít vlastním životem. Rezignoval na to, být pouhým doplňkovým programem, stal ze z něho OFF. Dnes už má svá témata a ambiciózní dramaturgii, byť i nadále poskytuje prostor souborům nejrůznějších žánrů, druhů a statutů, které se chtějí na OAP prezentovat. Jako v Avignonu, jako v Edinburgu. Řada z těchto ansámblů – z lásky k hradeckému (vypěstovanému) publiku, které nemusí mít či neví, co je komfort divadelních sálů – se ráda vrací.
Letošní OFF má ale i svůj rozsáhlý OFF-OFF, skoro jako ta Broadway. Tedy vedlejší program vedlejšího programu. V bulletinu OAP ho najdete v barevných sloupcích na okrajích stránek: koncerty, vzdělávací akce, komentované procházky, recyklace a jiná divadelní semeniště.
I výstavy. Jednu z nich ale v bulletinu nenajdete. Vernisáž měla v neděli v improvizovaném výstavním prostoru ve Špitálské ulici, kousek před hospodou Na hradě, půjdete-li z Velkého náměstí. Určitě se tam stavte. Poznáte další z uměleckých tváří Josefa Tejkla, někdejšího principála královéhradeckých Jesliček (zahynul v r. 2009) – jeho obrazy, jimž se věnoval se stejnou vášní jako divadlu a literatuře.
-sg-
P. S. Dnešní citát je replika z Tejklovy hry Je libo čtverylku, pánové, kterou napsal v r. 1994. Jako jeho mnohé další hry zůstala v rukopise a ještě nebyla uvedena. Kromě několika amatérských souborů si totiž ještě málokdo povšiml, jaká neotřelá témata, jaké dramatické příběhy a bizardní postavy jeho hry obsahují. Včetně jazyka, za který by se nemusel stydět Hrabal říznutý Vančurou.
///
Divadlo je dávno mrtvý žánr
pozvánka
Už vás omrzelo divadlo? Vyrazte na film! Herci umělecké skupiny UMSKUP vám v Umstanu umožní jedinečnou příležitost zhlédnout váš oblíbený film, a to v naprosto dokonalé 3D kvalitě. A co že se bude hrát? To záleží jen a jen na vás.
Repro UMSKUP
Divadlo je podle nás mrtvý žánr, proto jsme začali se Švédovanými filmy. Lidi prostě raději chodí do kina… Tak jsme se rozhodli, že jim to kino nacpeme do divadla! říká Janek Lesák, člen UMSKUPu.
Švédované filmy jsou „bezrozpočtovým“ divadelním projektem na obohacení české kinematografie. Diváci vyberou jakýkoliv velkofilm z české nebo zahraniční produkce a herci UMSKUPu ho sehrají. Na přípravu si nechávají pouhých deset minut. Coby rekvizita poslouží téměř cokoliv, co se povaluje v okolí. Někdy dokonce i samotní diváci. Většinou nacpeme auto vším, co si myslíme, že by se mohlo hodit. Což je vzhledem k povaze představení docela sranda, vysvětluje Janek.
A vše se nahrává na kameru. Výsledný film si poté můžete pustit na youtube.com. Zpočátku jsme si mysleli, že okruh filmů, které bychom mohli hrát, je poměrně omezený. Ale potvrdilo se, že divák dokáže být pěkná svině. Už několikrát jsme byli zaskočeni tím, co nám vybrali… pokračuje Janek. Prozatím jsou k dispozici hity jako Forest Gump, Titanic nebo celá trilogie Pána prstenů. Soubor se však nebrání ani českým filmům (k vidění je například Spalovač mrtvol). Pokud vás spot ke Švédovaným filmům zaujal, vyrazte na ně hned. Pokud se vám termín nehodil v úterý, nezoufejte. Natáčet se bude i ve středu, ve čtvrtek a pátek.
David Kořínek
///
Homér dětem
Herci na úvod slíbili, že krev stříkat nebude. FOTO archiv ČT Brno
Sehrát celou Íliadu v padesáti minutách pro dětské publikum je stejně odvážné jako hajlovat před policistou. Kvartet herců divadla KočéBR však netřeba pranýřovat, k mému neuvěření se jim to více méně povedlo. Ten Homér, nikoliv hajlování…
Zjevným nedostatkem byla leda scéna Malého náměstí – právě tam zabrzdili svou dodávku + pódium v jednom. Daktylské hexametry soupeřily o pozornost diváků s chrapotem dopravy a s decibely bigbeatu z Kavčího plácku. A kdyby herci zůstali jen u recitace, děti by zemdlely nudou. Rozpačité byly i sekvence s výčty řeckých jmen, jež připomínaly telefonní seznam. Zpětně uznávám, že dopomohly vytvořit iluzi epické šíře.
Ílias však popisuje především boj, tedy akci. Herci na úvod slíbili, že krev stříkat nebude jako při jejich inscenaci Kytice – takže: Přistupte blíže! Opatrné publikum se nicméně dočkalo překvapení. Obdrželo zbroj a instrukce k válečným pokřikům, což v prťatech vzbudilo jejich nejtemnější struny. Herci, střídající role reků jak ponožky, se řezali meči, děti vzrušeně vřískaly, herci řezali děti, děti prchaly za štíty maminčiných sukní… A slepý Homér se tlemil, pivo ve vousech.
Výborná byla hudební složka, zejména časté vícehlasy, a arzenál divadelních nápadů včetně přesahů do dnešní doby (např. využití televizních postupů, jako je reklama či zpravodajství). Antice to neuškodilo. V podobném duchu téma Herkules úspěšně pojal i Walt Disney.
Ambicemi Íliady se KočéBR přibližuje chebskému UMSKUPu, který nemá problém sehrát za jeden večer celé české dějiny, od velkého třesku až po potlesk. O tomto vlivném trendu zkratky napíšu v zítřejší glose.
Ondra Macl
///
Športniki v domě Božím
Je pondělí, něco před čtvrt na jedenáct v noci, před Městskou hudební síní se tlačí desítky natěšených diváků. Divadlo Športniki má hrát svou autorskou inscenaci Back to Bullerbyn. Příroda ale rozhodla jinak a během chvíle zkropí divadelní nadšence silný déšť. Herci to však nevzdávají a společně s davem se přesouvají do evangelického kostela. Představení má nevídaný úspěch. Tomáš Jarkovský, jeden ze členů divadla Športniki, mi krátce před půlnocí na schodech do kostela poskytl krátký rozhovor.
Divadlo Športniki (Tomáš Jarkovský třetí zprava, Jakub Vašíček zcela vpravo). FOTO archiv Športniki
Tomáši, proč zrovna Špotniki?
No, športniki znamená slovinsky sportovci. Jmenujeme se tak, protože jsme se dali dohromady ve Slovinsku. S Jakubem Vašíčkem jsme tam zkoušeli pro mariborské loutkové divadlo inscenaci. V tom divadle hraje i Elena Volpi, která je s námi v souboru. Adam Kubišta s Johankou Vaňousovou za námi přijeli na stáž. Odpoledne a večer jsme měli volno, tak jsme nazkoušeli Bullerbyn. Každý ráno jsme chodili běhat podél řeky, a tak jsme si řekli, že jsme sportovci, tedy športniki. A už nám to zůstalo, navíc to hrajeme v teplákovkách
Jak vás napadlo, vzít jako námět zrovna knížku Astrid Lindgrenové?
V tom má prsty Kuba s Johanou a ještě ke všemu nějak nezávisle na sobě. Moc o tom nevím. Prostě jsme věděli, že se tam takhle sejdeme a že chceme společně něco udělat. Někoho napadlo, že to má rád a že bychom z toho mohli něco vytřískat.
K rozhovoru se připojil i režisér Jakub Vašíček
Vznik Športniki i inscenace je vlastně spojen s Hradeckým festivalem. Než jsme odjeli do Slovinska, dohodli jsme se, že něco nazkoušíme. Johanka tenkrát říkala, že jsem rok před tím na hradeckém fesťáku říkal, že bychom mohli udělat Bullerbyn. Já jsem si to sice vůbec nepamatoval, ale tak to asi vzniklo…
Co přesně bylo důvodem přesunu do evangelického kostela? A v čem to hraní v kostele bylo jiné? (pokračuje Tomáš Jarkovský)
Měli jsme všechno připravený, nazvučený, s úderem čtvrt se mělo začít hrát, ale najednou začalo pršet. Vypadalo to jen jako přeháňka, tak jsme se radili s diváky, jestli počkají, ale pan farář nám nabídl, že to můžeme jít zahrát k němu. Tím nám všem připravil mimořádný zážitek. Normálně v kostele nehráváme, takže to skutečně byl zážitek i pro nás. A navíc to pana faráře bylo moc pěkný gesto.
Publikum bylo nadšené, kostel plný. Nebylo to poprvé, co jsem Back to Bullerbyn viděla a ohlasy jsou vždy skvělé. V čem myslíš, že tkví úspěch téhle inscenace?
No to by nás vlastně všechny taky zajímalo. Asi se to prostě povedlo. Kdybychom to věděli, budeme to takhle dělat pořád.
Na závěr mi ještě ve zkratce řekni, čím se zabývají jednotliví členové souboru Športniki.
S Jakubem jsme na volné noze, Elenka je v angažmá v Mariboru, Adam Kubišta je v angažmá v Naivním divadle Liberec a Johanka je taky na volné noze.
Veronika Řezníková
///
Pivo a ABBA v kostele
Minimalistickou scénu oživují taneční a pohybové kreace loutek i samotných herců. FOTO archiv Športniki
Začátek představení Back to Bullerbyn divadla Športniki byl sice naplánován na 22:15, ale z důvodů problémů s elektřinou byl start odložen. A ve chvíli, kdy bylo vše připraveno, začalo pršet. Situaci naštěstí zachránil kněz evangelického kostela pod Malým náměstím, který k hraní nabídl svůj svatostánek.
Tolik lidí jsem v kostele snad ještě neviděl… A polovina z nich je tu s pivem. No co, přijďte i v neděli, to bude teprve něco, uvedl představení kněz.
Back to Bullerbyn propojuje příběh dvou nejznámějších švédských kulturních ikon – Lindgrenové knihu Děti z Bullerbynu a slavnou hudební skupinu ABBA. Od dětských her na švédském venkově nás dovede k prvním dnům v nahrávacím studiu. Šest loutkových (prstových) postaviček prožije své malé a dosti propletené osudy, které nakonec vyvrcholí rozpadem přátelství, jež padlo za oběť úspěchu hudební skupiny.
Představení má dokonalý spád od první do poslední minuty. Když se po finálovém potlesku a přídavku podíváte na hodinky, zjistíte, že vše trvalo padesát minut. Nechce se tomu věřit. Děj plyne tak dynamicky a přirozeně, že se zdá, jako byste se právě usadili. Jeden vtip střídá druhý, minimalistickou scénu oživují taneční a pohybové kreace loutek i samotných herců. Vše za doprovodu kytary, příčné flétny a kláves.
Back to Bullerbyn určitě potěší milovníky skupiny ABBA, ale především ty, co milují dobré divadlo.
David Kořínek
///
Jako ta nejlepší voňavá káva
O muži, který šel za Sluncem je adaptací starého indiánského příběhu kmene Čejenů, který vypráví o putování statečné Zjizvené Tváře na konec světa… Repro Studio Alt@
Je potěšením sledovat herce, pro kterého je požitek být na jevišti. Jakub Folvarčný je ten případ. Jeho autorské herectví (sám sobě je dramaturgem a režisérem) vás nadchne. Jemnou komikou a improvizátorskou pohotovostí.
Nedávný absolvent pražské KALD DAMU vystoupil na festivalu v několika projektech: koncertoval se svou kapelou Střídmí kulisáci v kulisách višní, v Autobufu v autorské inscenaci Řídič a přivezl i inteligentní a nápadité divadlo pro děti. Na letní scéně Klicperova divadla zahrál pohádku Vlk a hlad propojující motivy z Červené Karlulky a pohádky O třech kůzlátkách. Děti z něj fascinovaně nespouštěly oči, přítomné maminky ostatně také.
Včera Folvarčný vystoupil v Městské hudební síni s projektem Divadlo dobré kávy, v němž spojil své síly se spolužačkou z DAMU Kristýnou Matějovou. V osobitém tandemu sehráli přestavení O muži, který šel za sluncem. Folvarčného divadlo dociluje s minimem prostředků maximálního výsledku. Pracuje s předmětem a metaforou, vytváří obrazy nečekané krásy. Indiánská legenda o iniciační pouti neohroženého bojovníka snažícího se vydobýt si ruku své vyvolené hráli herci jen za pomoci nože, jeho pouzdra, šátku, klarinetu, čínských meditačních kuliček, měděného koflíku na kávu, starého kufříku, několika židlí a větví.
Tam – na konci světa – čeká sluneční znamení, jež má Zjizvené Tváři dopomoci k srdci vytoužené dívky. FOTO archiv Studio Alt@
Folvarčný s Matějovou vyprávějí příběh s nadsázkou a neodolatelným humorem. A byť děj pohádky je často zlehčován a karikován, nebyl zesměšněn. Poetičnost zůstala zachována. Herci na jevišti vystupovali sami za sebe, stejně přirozeně vstupovali i do nejrůznějších postav, ať způsobem činoherním či pomocí loutek, často oběma naráz. Stejně proměnlivá byla scénografie – k iluzi chrámu slunečního boha stačilo obmotání bílého plátna kolem větve, díky kávové džezvě a modrému šátku se před námi rozprostřelo azurové nebe s oslnivým slunečním kotoučem.
Ačkoliv se představení neslo ve velmi pozvolném tempu a trvalo necelou hodinu, nejmenší diváky nepřestalo ani na chvíli bavit. I já si na něm „zgustla“. V souladu s názvem jako na té nejlepší voňavé kávě.
Šárka Ziková
///
O tom, co se nestalo
Milý diváku, musím předznamenat, že titulek vskutku odpovídá obsahu. Povím ti příběh, který se stal, a o divadle, které se nestalo.
Te Amo Amor mio. Repro Blingee.com
Včera jsem se vypravila na nádvoří Radnice v domnění, že zhlédnu představení AMOR(t)E MIO! Usadila se do první řady a těšila na něco, co mě v openairovém katalogu zaujalo na první přečtení. Přesněji: na tragikomickou popoperetu v jižanském temperamentním rytmu, příběh o milostném trojúhelníku, na vášeň, touhu, zlost, bolest a slzy…
Po deseti minutách obdivuhodného neporozumění moji dva kamarádi s úsměvem („výsměvem“) na tváři mi oznámili: Na tohle fakt nemáme. Užij si to! Nezapomněli přátelsky poplácat po zádech a popřát hodně štěstí. A já tu komicky tragickou „věc“ mám recenzovat – zcela sobecky jsem se zvedla a kamarády následovala.
Ale tu mi došlo, že kousek, který jsem sledovala, nebyl vůbec tím, který jsem sledovat chtěla. Popisek k představení jsem si přečetla ještě pětkrát, program zkontrolovala šestkrát a žádnou změnu neobjevila. Něco bylo špatně. Aby bylo jasno: těch útrpných deset minut jsem sledovala dva lidi, co se snažili rozehrát scénku plnou kýčů a dokola omílaných klišé: Jsme kapela, vyhráli jsme soutěž (narážka na pěvecké reality show, kterých je nespočetně a parodií na ně ještě víc), právě „jedem“. Vlastně ani nevíme, co je divadlo, ale proč to nezkusit, což byla mimochodem jediná replika, kterou jsem (ne)hercům opravdu věřila. Ale proč? Proč pořád dokola? A pokud ano, tak proč tímto způsobem? Ačkoliv se představení snažilo parodovat celý svět, parodovalo především samo sebe.
Ale kdo ví? Třeba se v patnácté minutě rozjela slibovaná jihoamerická soupopera. Já už ale viděla dost! Vědět víc, by znamenalo ztrátu lehké ironie a uštěpačnosti tohoto příběhu. Raději zůstanu v přesvědčení, že mých deset minut od šesté hodiny podvečerní jako by nebylo…
Bára Holanová
///
Dělnice, trubci… Sestry v roji!
Eva Čechová a Helena Malaníková – Divadlo Boršč. FOTO archiv TER HK
Divadlo Boršč je autorský divadelní pořad na pokračování. Eva Čechová a Helena Malaníková s ním začaly už během studií na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU ve spolupráci se Zdenkou Kratochvílovou. Na OAP účinkovalo Divadlo Boršč již loňský rok, a sice s představením Boršč – tentokrát seriálový.
Jaký úděl mají trubci v roji? Co je trubčí déšť a jak nejlépe by se měly chovat dělnice ke královnou „odmítnutým“ trubcům? Na všechny tyto otázky se nám dostalo odpovědí právě v představení Divadla Boršč Sestry v roji, které je ve velké míře inspirováno A. P. Čechovem.
Hned na úvod se představují dvě sestry, které naplno projevují svou lásku k domácím mazlíčkům, momentálně k včelímu úlu. Představy o životě v roji si však ve velké míře zkreslují. Racionální stránku představuje mužská postava Igora, který jejich sny alespoň částečně koriguje. V další části představení si obě sestry představují, že se proměnily v milované včely. Jedna se v úlu setká s trubcem, který ji v mžiku dokáže změnit v královnu. Na závěr chce přítel obou sester Igor převzít jejich úl a starat se o něj zcela sám. Sestry ale jeho návrh pochopí jinak. Domnívají se, že je Igor miluje a chce se s nimi oženit.
Představení zčásti připomínalo kabaret. Mluvené slovo kombinoval tanec a zpěv, který na klavír doprovázel Václav Kramář. Vtipné, zábavné. Po představení jsem se, ze zvědavosti, zeptala několika diváků, co si o něm myslí, jak ho pochopili.Odpovědi se značně lišily. Jeden tvrdil, že herečky celou dobu přesvědčivě ztvárňovaly včely, druhý zase, že se do včelích rolí pouze vžívaly. Ať to bylo jakkoli, představení donutilo diváka alespoň trochu zapřemýšlet a vytvořit si třeba vlastní příběh. Což při tak bohaté nabídce nejrůznějších typů divadla považuji za úspěch.
Karolína Pláničková
///
Děkujeme, že jste se na nás naštval
Odpověď Ondřeji Maclovi na jeho kritiku inscenace Meze tolerance
Vážený pane redaktore,
děkujeme Vám za recenzi v Open News (24. 6.). Bude to znít možná paradoxně, ale rozhořčené reakce, jako je ta Vaše, je vlastně v souladu s naším autorským záměrem. Naše inscenace je v prvním plánu záměrně ideologicky závadná a manipulativní a měla by, alespoň do jisté míry, vyvolávat odpor diváků.
Na druhou stranu je potřeba rozlišovat, zda recenzované dílo je skutečně rasistické, nebo zda je spíše o rasismu. Pokusili jsme se publiku nabídnout řadu vodítek podporujících druhou z možností. Naši Romové, kteří si na začátku hry za zvuku ladění nástrojů načerňují obličeje, mají vyjadřovat pouze stereotypní vize majority. Problematizovat chceme i Vámi zmíněnou roli médií. V inscenaci vlastně k žádným vraždám nedochází. Vše je pouze aranžováno, vystavováno a fotografováno. Bulvární novinářské příspěvky, pavědecké dezinterpretace stejně jako emocionální a podobně omezené komentáře anti-rasistů pak následně eskalují mezirasové napětí ve společnosti. Ano, jistě. Vašimi slovy: Veškeré výkřiky, zbrklá řešení, mýty či konspirační teorie jsou v této věci spíše překážkou než přínosem.
S realitou vyloučených lokalit, v rámci kterých jsem měl, stejně jako vy, možnost pracovat, nemají Meze tolerance nic společného. Stejně tak nemají nic společného názory postav hry s našimi vlastními. S většinou toho, co jste napsal, mohu vlastně souhlasit a jsem rád, že jste to takto shrnul. V případě recenzenta bych však očekával větší zaměření na samotnou inscenaci a její jazyk. Píšete vlastně více o sobě a svých vlastních mimodivadelních zkušenostech než o samotném představení. Možná je to ale dobře. Podobně aktivizující účinek je to, co jsme chtěli u diváka vyvolat.
S přáním hezkého dne
Vojtěch Poláček, autor a režisér inscenace
Pozn. redakce: Tak to je skvělé! Tak nějak by mohl vypadat dialog mezi kritikou a tvůrcem. Je zajímavé, že inscenátoři vždy obhajují to, co si o svém představení vysnili, a kritik píše o tom, co viděl. Může se samozřejmě mýlit, interpretovat své postoje, ale tak to vždy bylo a bude. Odpověď Vojtěcha Poláčka je seriózním stanoviskem druhé strany, kterou kritik musí alespoň respektovat.
Komentáře k článku: Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
