Open hradecké regiony (No. 2)
V Hradci se včera létalo za sluncem, dnes už jen prší
Hradecký festival se pomalu rozbíhá s podmračeným a deštivým počasím, ale doufám, že zatopeni budeme pouze dobrým divadlem. Dnes se můžete těšit na kabaret Dášenka aneb Psí kusy, který do Draku přiváží Jiří Jelínek z Divadla Husa na provázku, nebo na Pitínského komplikovaně vyslovitelný titul Princ Bhadra a princezna Vasantaséna. Velký zájem by mělo také vzbudit slovenské Komorní divadlo Martin, které přijíždí do Hradce s dramatizací románu Jána Roznera Sedem dní do pohrebu. Z off programu bych doporučila například inscenaci První dáma platí, druhá leze z gatí Studia Damúza – v programu je slibováno, že příběh „prvních dam“ je založen na metodě storytellingu. Nebo autorskou inscenaci Jána Mikuše, nazvanou Trosečník III. navazující na inscenaci Bolka Polívky z roku 1977.
Dášenka – kabaret pro děti od čtyř let FOTO DHNP
Od včerejší inscenace Ikara, kterou v Divadle Drak režíroval Jakub Vašíček, jsem neměla velká očekávání po předchozí zkušenosti s Vašíčkovým Hamleteenem uvedeným v plzeňském divadle Alfa, ale byla jsem příjemně překvapena. Což se mi v divadle nestává často… Hra založená na propojení slavného řeckého mýtu s odkazy na řeckou kulturu a smutným dětským světem nepostrádala celistvost, nadsázku a ironii. Je ovšem otázkou, do jaké míry je možné s ironií pracovat v divadle určeném pro dětské publikum. Jak jsem zjistila – dokonce pro první stupeň základních škol.
Velmi podařeným prvkem inscenace byla postava Thespida, mýtického zakladatele divadla (Dušan Hřebíček), vypravěče celého příběhu. Prostřednictvím množství odkazů na další mýtické i historické postavy (bohyně Afrodíté, filosof Aristotelés, Pythagoras ze Samu) či příběhy (putování Odyssea, trójský kůň) tvůrci vybudovali velmi specifické a originální starověké Řecko, které nemělo nic společného s historickou pravdou (i když, nechyběli zde otroci), ale divadelně působilo velmi přitažlivě a zábavně. Příběh stavitele Daidala a jeho syna Ikara byl prokládán „školičkou“ divadelní historie, ve kterých diváci prostřednictvím hraných příběhu malých řeckých holčiček na pískovišti a pohádky O Červené Karkulce byli názorně poučeni o rozdílu mezi komedií a tragédií a o významu slov expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa. Tato část však kvůli ironickému pojetí, i kvůli složitosti termínů byla určena spíše pro dospělé publikum a mládež. Děti se soustředily spíše na jádro příběhu o malém smutném chlapci Ikarovi, podle mínění jeho otce a okolí nepříliš nadaného, trápícího se otcovou historkou o přeměně Ikarovy matky, za života přezdívané „athénské Sluníčko“ ve skutečné Slunce, ke kterému touží letět. Postava Ikara (Luděk Smadiš) se svým projevem a charakteristikou přibližovala k mentalitě dětského diváka. Ikaros kromě svého trápení kvůli nepřítomnosti matky byl veselým a šibalským chlapcem, nezajímal se o otcovy vynálezy, ale toužil po tom, aby se stal kapitánem a prožíval co nejvíc dobrodružství.
Alespoň podle festivalových diváků, kteří reagovali velmi spontánně už od prvních replik na každý humorný moment představení se Ikaros může označit za povedený počin. Překvapilo mě vychované hradecké publikum složené z těch nejmenších – děti se i ve chvílích, kdy dění na jevišti nechápaly nebo nepovažovaly za zábavné, chovaly velmi kultivovaně a nezlobily. Zdá se, že Vašíčkovi a Divadlu Drak se opravdu povedlo vytvořit inscenaci přitažlivou pro velmi širokou věkovou skupinu. Nemohu mluvit za děti, ale já jsem se opravdu bavila.
Ikaros se chce stát kapitánem FOTO ARCHIV DIVADLADRAK
Další příjemné překvapení čekalo každého, kdo v podvečerních hodinách, ať už záměrně nebo omylem, zamířil na Pivovarské náměstí. Divadlo Lab a studenti Vysoké školy múzických umění v Bratislavě zde uvedli shakespearovskou variaci Skrotenie zlej ženy alebo Recept na lásku. Na náměstí se sešel velký počet diváků, kteří byli pravděpodobně stejně jako já zaujati velmi přitažlivým sloganem inscenace: Máte aj vy doma harpyu? Manželku? Sestru? Matku? Skutočne trpíte? Máme riešenie! Autorce textu a režisérce Zuzana Kollárová a herecké umění studentů druhého ročníku loutkoherectví se podařilo vytvořit pouliční divadlo, které může mnohým sloužit za vzor. Vlastně se zde neobjevilo nic nového – jedna kára, několik herců v pestrobarevných kostýmech inspirovaných komediií dell´arte, kytara, harmonika, loutky, převleky, improvizace, kontakt s publikem. Jako celek však inscenace fungovala v nebývalé míře, jakou jsem už dlouho u pouličního divadla neviděla. Především bych ocenila práci s loutkami – postava Kataríny jako trojhlavé saně byla prostě kouzelná.
Skrotenie zlej ženy alebo Recept na lásku aneb Prvotřídní pouliční divadlo FOTO ARCHIV
U některých inscenací si říkám, že by měly být určeny pouze pro tak speciální druh diváka, jako je ten festivalový. Inscenace skupiny Lachende Bestien a Divadla Koňa a Motora Pláč nočního kozodoje je příkladem díla, které v budově ztrácí a ve stanu získává na umělecké kvalitě. Kabaret inspirovaný groteskou Kurta Vonneguta, který se běžně hraje v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, získal díky změně prostoru a pozdnímu času atmosféru, jež mu jinde chybí. Fiktivní příběh posledního prezidenta Spojených států Wilbura Narcise 11 Swaina, nebo také příběh „o pustých městech a duchovním kanibalismu a incestu a osamělosti a nelásce a smrti“, z něhož nejvýrazněji vystupuje motiv zoufalého volání po svobodě, získává, pokud diváci mohou přicházet a odcházet podle své rozhodnutí, nakouknou do stanu a rozhodnou se, zda budou pokračovat dále. Příběh o násilném vytvoření umělých rodin nabývá nového rozměru, protože zde se odznáčky s novým jménem rozdávají v určité komunitě – festivalové, také uměle vytvořené.
Komentáře k článku: Open hradecké regiony (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„Je ovšem otázkou,
do jaké míry je možné s ironií pracovat v divadle určeném pro dětské publikum.“
Tato otázka by kolegyni neměla trápit, protože v představení o žádnou ironii nešlo! Šlo o něco velice odlišného, totiž o PARODII. Zde pak je vždycky na místě otázka, nakolik zná publikum parodované syntagma (zde např. Červenou Karkulku) nebo alespoň paradigma (prostředí starořeckých mýtů). Odpovědi dají zpravidla reakce publika. Tak tomu celkem uspokojivě bylo i tentokrát!
25.06.2013 (3.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Šel jsem na Ikara
z právě opačných pohnutek. Většina projektů od Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského se mi moc líbí a Hamleteen nejvíc. A byl jsem – zřejmě z velkého očekávání – převelice zklamaný a především co se týká samotné inscenace a jejího obsahu rozpačitý. Ne že by byla po herecké, hudební a snad ani výtvarné stránce „pod čarou“, je ale nadměrně didaktická ve smyslu antického dramatu, což by měl být zcela podružný motiv (vhodný možná tak pro 2. stupeň ZŠ). A hlavně – což považuju za obrovskou dramaturgickou chybu – podává naprosto mylnou a falešnou zprávu o Ikarově mýtu! V něm jde přece o něco zcela jiného. Tady se dlouze řeší dost naivně podané osobní problémy Ikara (blízké nejspíš dětem předškolního věku, maximálně 1. stupně ZŠ) s humorem nepřípadně infantilním (vezmeme-li, že by šlo o inscenaci pro středoškoláky a starší) a trapným (ano, jde o PARODII, ale ne antiky, nýbrž současné doby: PROČ???) a dovolím si tvrdit – pro děti ZŠ a mladší – nevhodně IRONICKY interpretovaným (úvodní vstup, předávání cen, dovolená u moře…). Ale samotné důvody, příprava k letu a let jsou „spláchnuty“ jedním krátkým, technicky ne moc vydařeným obrazem.
Velké zklamání: Never more.
25.06.2013 (12.24), , Trvalý odkaz komentáře,