Divadelní noviny > Názory – Glosy
Opera a (česká) televize
Hlavní cenu letošního Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha (27.–30. září) získaly Soňa Červená a Olga Sommerová za dokumentární film Červená. I další ceny pobraly dokumenty (Umlčení – skladatelé v revolučním Rusku, Příběh Florence Foster Jenkinsové, Nečekané. Kaleidoskop) a projekty z oblasti tanečního umění s přídechem site-specific (Mladí muži, příběh o první světové válce, který je odvyprávěn výhradně hudbou a tancem a natáčen v reálných lokacích, zdůvodnila mezinárodní porota; Ingmar Bergman očima choreografa, film byl natočen na ostrově, kde žil Ingmar Bergman mnoho let; Sekyra, poetický snímek, ve kterém dal světoznámý švédský choreograf Mats Ek vyniknout dvěma tanečním legendám).
Televizní či filmová operní díla se už léta prakticky netočí. Že tomu bývalo jinak, doložila Pocta Václavu Kašlíkovi, spolupořádaná Zlatou Prahou a festivalem OPERA 2017 (29. září), na niž navázalo Národní divadlo vernisáží výstavy k stému výročí narození tohoto významného režiséra, dirigenta a skladatele. Tomáš Šimerda doložil na ukázkách z televizního archivu, jakým způsobem Kašlík promýšlel operní tvorbu v televizi a ve filmu. Lze připomenout televizní operní projekty Petra Weigla, z posledních realizovaných pak Jiřího Nekvasila či Tomáše Šimerdy.
Dnes se operní divadlo ve světové artové televizi vyskytuje takřka výhradně formou přímých přenosů nebo záznamů inscenací. Tedy v logice odpovídající televizním sportovním přenosům. Odpovídají tomu i přenosy operních představení do kin (MET in HD aj.). A také množství záznamů starších i soudobých operních inscenací umístěných v internetových úložištích, včetně stránek některých divadel a specializovaného webu organizace Opera Europa (www.theoperaplatform.eu).
Veřejnoprávní Česká televize ovšem na rozdíl od artových televizí ve světě dlouhé roky nezaznamenávala nové operní inscenace. Důvodů bude víc, včetně ekonomických, dramaturgických a personálních – příslušné posty v ČT byly léta zakonzervované. Alespoň do vysílání ČT za poslední dva roky proniklo víc soudobých zahraničních záznamů, které daly nahlédnout do operní evropské reality. Přímému přenosu se ČT vyhýbala až do premiéry Smetanovy Prodané nevěsty při otevření Nového divadla v Plzni (2. září 2014). A s podivem přímý přenos zopakovala ze stejného jeviště při premiéře Smetanovy Libuše (9. května 2015). K dalšímu přímému přenosu došlo až nyní – z historické budovy Národního divadla se právě v době konání Zlaté Prahy a festivalu OPERA 2017 odvysílala repríza opery Bohuslava Martinů Juliette (29. září 2017). A opět s podivem jen o tři dny později ČT zařadila do vysílání záznam další současné inscenace Národního divadla, opery Václava Kašlíka Krakatit (2. října 2017) – podivná programová strategie, jinak výtečné počiny.
V operní oblasti asi nejsledovanější televize Arte (a další) chce zprostředkovat nejpodstatnější události operní sezony. Definovat strategii ČT si netroufám. Proč se třeba zaznamenalo nastudování Mozartova Dona Giovanniho z hudebního festivalu ze Znojma (2016), jistě vynikající, když nejsou záznamy klíčových inscenací z Ostravy a Brna? Přinejmenším.
Arte dává prakticky všechny přenosy po odvysílání k dispozici na svých stránkách – cíleně šíří operní umění (úplně obvyklá praxe to ale není). Veřejnoprávní ČT ve většině případů záznamy k pozdějšímu zhlédnutí neuvolňuje ani z převážně činoherního cyklu Z první řady (Zveme vás do divadla). Proč ale záznam Julietty na iVysílání ČT k dispozici byl (do 13. října), a záznam Krakatitu nikoli?
Komentáře k článku: Opera a (česká) televize
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Právě v době,
kdy jsme tiskli tento článek, se proměnil projekt sdružení Opery Europa během zasedání v Parmě na streamování operních inscenací. Nyní zmíněnou stránku lze najít a volně používat na adrese: https://operavision.eu/en.
22.10.2017 (14.48), , Trvalý odkaz komentáře,
Ondřej Doubrava
U divadelních projektů
jsou neskutečné (a možná často zbytečné) autorskoprávní šmodrchance, což je absurdní odpověď na otázku Julietta versus Krakatit. Takže jsou ve zmíněném i-vysilani možné podobně absurdní situace, kdy je v ivysilani klidně na pár týdnů k dispozici jistě nákladný zahraniční film, protože ta online dodatečná práva k dispozici jsou a potom si tam člověk nemůže dodatečně pustit třeba právě probíhající dokumentární cyklus o Provázku (podle mě patřící ke vzdělání), který práva zjevně nemá. A normální skorolaik moc nechápe proč.
Moc doufám, že časem se najde nějaký moderní úzus a dohoda i pro divadelní projekty. Často se teď dává za příklad, že hudební průmysl a dokonce i videoherní průmysl se byl schopen domluvit a popravdě, člověk nemá příliš důvodů potom tyto věci shánět někde pokoutně, třeba na Spotify je nové album (až na pár výjimek typu Peter Gabriel) hned dostupné, počítačovou hru seženete za pár týdnů za dvě tři stovky na tři kliknutí.
Pro nás divadelníky nic moc není, třeba my muzikálovci jsme odkázáni hlavně na zahraniční obchody, leccos je teda pravda i třeba na dražším Google Play, ale když bych si chtěl jako dramaturg udělat v dnešní době nepokoutně a pohodlně archiv právě zajímavých dokumentů z ČT, tak v podstatě moc nemůžu, protože právo na vlastní kopii sice v pohodě máme, ale když se pořádně podíváte, tak už z obchodů prakticky vymizely rekordéry nahrávající na nosiče DVD a Blu-ray a nahradily je byť velice pohodlné DVR krabičky, kde si sice nahrávat můžete, ale jakmile se vám rozbije, nebo ji vyměníte, máte po archivu. Asi to ještě nějakou dobu půjde řešit TV tunerem v počítači.
A přitom si při sledování těch dokumentů říkám: „Tý jo, já bych si to klidně koupil…“ 🙂 A třeba dokument Divadlo Svoboda jsem si opravdu koupil i s knížkou.
Za tip na Operavision děkuji!
04.11.2017 (13.17), , Trvalý odkaz komentáře,