Divadelní noviny > Zahraničí

Opera mezi Uralem a Alpami

Když jsem měl jet na premiéru opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu do Mnichova a vzápětí letět do Jekatěrinburgu na představení prvního ruského provedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, vzpomněl jsem si na spořádané bavorské sedláky, co odjížděli bojovat ke Stalingradu a zajaté je Rusové odváželi do lágrů na Sibiř. Spojení dvou světů vzdálených čtyři tisíce kilometrů – jenže přímá letecká linka vás z Prahy do uralské metropole dopraví za čtyři hodiny. To je stejné, jak rád říká Oliver Dohnányi, nyní šéfdirigent tamější opery, jako po rozbité dálnici D1 z Prahy do Ostravy. A protože do Jekatěrinburgu se běžně nedostaneme, snad se o něm mohu trochu rozepsat.

Jekatěrinburg

Leží přímo na Urale, jenže tam, kde se pohoří snižuje do široširé roviny, kterou vanou větry jako otevřenými dveřmi z Asie do Evropy. Město založila Kateřina Veliká na obranu velké Rusi, ovšem nájezdníci z východu ho vypálili a to současné leží o dvacet kilometrů severněji. U nás ho známe spíš jako Sverdlovsk, kde Stalin vyráběl tisíce tanků, jimiž porazil Hitlera. Strategické rozhodnutí Kateřiny Veliké se mu prostě vyplatilo, nakonec nám také. Dodnes je tu centrum ruského zbrojního průmyslu, což už je pro nás horší, vyrábějí se tu konvenční zbraně i rakety v obrovských podzemních továrnách – na povrchu nezahlédnete nic. Město proto potřebovalo postavit i jedinou linku metra, spíš tramvaje zapuštěné pod zem podobně jako ony továrny.

Nejstarší domy z 19. století připomínají kulisy filmu Mrazík, ale rozlehlé město se pyšní mnoha hypermoderními budovami a mrakodrapy. Ten myslím nejvyšší se jmenuje Vysockij a kromě ohromujícího výhledu na město protkané řekou a jezery nabízí i muzeum Vladimíra Vysockého. Možná právě jen kvůli shodě jmen, herec s městem neměl nic společného, ale expozici tu má parádní, volnomyšlenkářskou, s mnoha exponáty. Vůbec si tu potrpí vystavovat skutečné předměty, žádné digitální náhražky. O kus dál stojí památník prezidenta Jelcina, zdejšího rodáka, s ohromující zážitkovou expozicí, v níž nechybí Jelcinova limuzína a předvolební autobus – vidíte, ani Zemák není původním vynálezem. Už jsem krátce psal (DN 11, s. 3), že Jelcinova supermoderní budova vyjadřuje ruskou touhu znovu se stát světově významnou zemí, expozice, spíš agitační školení, končí apoteózou Putina. Před budovou stojí Jelcinova třicetimetrová socha z jednoho kusu bílého kamene, vyrobená a dovezená z Číny. Miliony dolarů do památníku vrazili i Američané. Ještě nám nedochází, proč si faraoni budovali pyramidy?

Centru města vládne skromnější, tak patnáctimetrová socha Lenina nad centrální Leninovou třídou a podle místní průvodkyně je to tak přece ve všech ruských městech – co jiného by v centru mělo stát? Narážky na to, že kamenný Lenin ukazuje doprava pravou rukou, nepochopila. Hned naproti začíná jekatěrinburská pěší zóna, směs starých kupeckých baráčků, západních shopů a velikášských budov – tu největší otevřeli vloni jako supermarket postavený v okázalém carském stylu. Stačí do města jen nakouknout, aby člověk pochopil, že ruská rozpínavost není ideologická, ti lidé prostě chtějí mít svou důstojnost, chtějí něco znamenat, už jim nestačí po gogolovském revizorovi vzkázat do Moskvy, že v gubernii žije Dobčinský a Bobčinský. Jak známo, ve zdejším dokonale udržovaném chrámu zavraždili bolševici carskou rodinu – i to se tu bere jen jako věcná událost a turistická atrakce.

Jekatěrinburg ovšem není gubernie, ale velikostí a významem třetí nebo čtvrtá (nemohou se dohodnout s Novosibirskem) ruská metropole, větší než Praha. Hraje zde šestnáct divadel, vaří tu báječnou kávu a město je plné stylových moderních hospůdek a bister. Právě se tu chystali na fotbalové mistrovství světa. Široké neforemné bulváry jsou samé výmoly, po nichž drkotají otlučené gruzaviky a snad půlstoletí staré autobusy a trolejbusy. A jezdí tu české tramvaje, které u nás známe z dob před srpnovou invazí. Městem stále poletuje prach, prý pozůstatek zimních posypů silnic, solit se ve zdejších mrazech nedá. Ale podle průvodkyně pár posledních zim bylo mírných, jen do minus třiceti. Jak potom vypadá tuhá zima? zeptal jsem se. Tak do pětačtyřiceti, odpověděla věcně, ale když to jde k padesáti, to už není dobré. Šli byste v takových mrazech do opery?

Opera na Urale

Plným názvem Jekatěrinburské státní akademické divadlo opery a baletu je zeměpisně 46 kilometrů v Asii a nemá potíže s návštěvností ani v mrazivých zimních měsících. Zřizuje ho přímo ruské ministerstvo kultury tak, jak bylo v Evropě zvykem před čtyřiceti a více lety: divadlo je zcela soběstačné, disponuje velkým orchestrem a sborem a má v úvazku nějakých čtyřicet sólistů. A čas na pořádné studium premiér. U nás to zní jako pohádka, zvlášť pokud si tyto řádky čtou v pražském Národním divadle. Samozřejmě divadelní orchestr zajišťuje i koncertní sezonu, což ovšem známe i ze západní Evropy, jen u nás prý to nejde.

Ředitelem divadla je bývalý bojový letec Andrej Šiškin, myslím férový chlap, který se snaží zajistit svým souborům prostor k práci a do umění jim prý nemluví. Rád se pochlubí v Moskvě, dá se to pochopit. I do Prahy by rád svou operu dovezl a bylo by dobře, kdyby se to podařilo vyjednat. Povzbudily ho k tomu poslední úspěchy souboru, za nimiž zjevně stojí i Oliver Dohnányi, který letos v obrovské ruské konkurenci získal prestižní Zlatou masku v kategorii Opera – nejlepší práce dirigenta. Vezměte si, kolik hvězd v Rusku diriguje! Přiletěl ocenění ukázat do Prahy, ale Petr Vizina mu odpověděl, že pro ČT art to není zajímavé.

Zlatou masku Dohnányi získal za nastudování u nás neznámého díla Mieczysława Weinberga (1919–1996) Pasažérka z roku 1968, díky Davidu Pountneymu se už o ní v Evropě ví. Za hlavní roli Lízy získala stejné ocenění jekatěrinburgská sólistka Naděžda Babintseva, nechala za sebou Annu Netrebko, mimo jiné. Dvě Zlaté masky v Jekatěrinburgu získali už v roce 2015 za inscenaci opery Philipa Glasse Satyagraha. Zmiňuji to proto, že ruské operní divadlo, i to v Jekatěrinburgu, se otevírá nové dramaturgii, už nemůže stavět jen na prověřené ruské a italské klasice. A Oliver Dohnányi přirozeně propaguje také českou operu, před rokem tu šéf plzeňské opery Tomáš Pilař nastudoval Dvořákovu Rusalku.

Pravoslavné Řecké pašije

Poprvé v Rusku Martinů operu hráli v první, tedy zřídka provozované verzi, která byla k vidění ve fenomenální Pountneyho režii při brněnském hostování (2005). V Jekatěrinburgu ji americký režisér a scénograf Thaddeus Strassberger se zjevným ohledem na zdejší publikum pojal jako barvitou lidovou inscenaci, chcete-li „realistickou“, pokud tak označíme do detailů vytvořenou scénu, na níž si lze upocenou tvář omýt skutečnou vodou, to, že postavy na sebe přirozeně reagují, oblečené všedně snad do řeckých obleků. Pochybnost proto, že nejde o popisné vyhrávání reálií, ale o barvotiskové náboženské obrazy. Třeba Janakos vystupuje s veritábl kašírovaným oslíkem, ale na svůj výstup si ho na jeviště jako rekvizitu přinese. Jestliže Pountneyho inscenace v západní tradici spíš civilně směřovala do současné doby, v Jekatěrinburgu se inscenace čím dál víc mění ve skutečné pašije, jak je známe z náboženského divadla od středověku dodnes. S naivistickými, ale v tomto kontextu účinnými prostředky. Publikum nábožně přihlíželo ukřižování Manolia, hudba Martinů se proměnila v pravoslavný rituál. Mimochodem – publikum se tu při představení běžně polohlasem baví, holt jiný kraj, jiný mrav.

Dohnányi vedl orchestr k typickému martinůovskému stylu, ale sem tam bylo znát, že pro výtečný orchestr je to přece jen nezvyklá hudba. Sólisté perfektní, ze dvou repríz, které jsem viděl (23. a 24. května), bych výše hodnotil druhou. Ovšem role tu mají obsazeny dokonce trojmo (!) a premiéroví pěvci tou dobou hostovali v Moskvě a kdesi v Evropě. Vůbec si Dohnányi zjevně umí obstarat talentované mladé pěvce, je jich v Rusku evidentně nadbytek, aby mu posléze odcházeli do slavnějších a hlavně honorářově zajímavějších angažmá. Je to přirozené.

Ještě připomeňme, že budova divadla nepřipomíná evropské unifikované domy Fellner a Helmer, sál s fortelnými dřevěnými, rusky zdobenými sedačkami je zřejmě velmi šikovně dimenzovaný pro potřeby města. A v nejvyšším foyer je velkoryse zbudované divadelní muzeum, jímž nás nadšeně provázela zdejší archivářka. Vzpomínají tu i na hostující Čechy, mám pozdravit paní Lilku Ročákovou, což tu s radostí činím.

Dostojevského disputace Z mrtvého domu

Jen o dva dny dřív (21. května) jsem v Bavorské státní opeře absolvoval mentálně zcela odlišnou premiéru opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu. Příběh ze sibiřského lágru, který si současní režiséři často představují jako sovětský gulag. Ne tak Frank Castorf, jehož známe z berlínské Volskbühne jako ostrého jevištního polemika (v devadesátých letech byl u nás za papeže politického divadla). Od scénografa Alexandara Děniče si nechal postavit spíš bránu nacistického koncentráku než sibiřskou trestnici z předminulého století, labyrint s mnoha do detailů vybavenými prostory a prostůrky a zákoutími, z nichž nechal dění snímat kamerou a promítat na velkou obrazovku. Už to posouvá inscenaci k technicistní podívané plné světelných kouzel – však se v projekci odehrávají podstatnější pasáže než ty, které lze nahlížet přímo na většinou přelidněném chaotickém jevišti. Postavy se vynořují a zanořují, kostýmované nikoli po svém charakteru, ale coby filosofické principy, jejich zpívané promluvy jsou monology, které nikoho nezajímají ani ne proto, že by v táboře žily osamocené ztracené existence, ale spíš proto, že postavy „nežijí“, jen demonstrují filosofické teze.

Tomu, co se odehrává na jevišti, je těžké porozumět a ještě nesnadnější je to prožít. Protože Castorfovi nešlo o Janáčka, ale jeho prostřednictvím psal svou další jevištní esej o Dostojevském, jak opakovaně činil ve Volksbühne (i jinde, v Zürichu), a některé z těch inscenací v Janáčkovi citoval: připomeňme Démony (1999), Idiota (2002) Hráče (2011) a Bratry Karamazovy (2015).

Pro pochopení věci důležitější než sama inscenace je programová brožura k ní, kniha o 224 stranách, s řadou materiálů a zejména dlouhým Castorfovým výkladem Dostojevského filosofie, který opírá nejen o jeho spisy, ale možná ještě víc o jeho životní zkušenosti. Netroufám si ani jen pokoušet se tu složitou strukturu poznatků a pocitů souvisle dešifrovat a reprodukovat. Je to Castorfův svět, pozoruhodný, vlastně fascinující, leč inscenací Janáčkovy opery nesdělitelný. Ostatně Janáček sám zůstal jen na povrchu Dostojevského „běsů“, zdejší obránci čistoty interpretace moravského Mistra většinou argumentují oním v každém tvoru jiskra boží, jenže tu by v Castorfově inscenaci a pojetí Dostojevského samozřejmě nenašli.

Dala se poslouchat Janáčkova hudba v precizním, ale pro janáčkovské ucho trochu nezvyklém nastudování dirigentky Simone Young, také pěkné pěvecké kreace, včetně té Aleše Brisceina v roli Luky, ale ve smysluplný celek, jaký běžně očekáváme a vyžadujeme, se Castorfova inscenace neskládá. Nepovažuji to za dobré zvlášť v kontrapozici výše zmíněné inscenace v Jekatěrinburgu – zjednodušeně řečeno, vím, proč a o čem se hrály Řecké pašije, nevím však, k čemu je dobrá mnichovská inscenace opery Z mrtvého domu. Ale třeba jsem se s Castorfovou kreací jen totálně minul. Nelze jí upřít jevištní vynalézavost, působivost, celá scénická mašinerie je sama o sobě fascinující. A třeba reklama na Pepsi Colu je v tomto kontextu dráždivá. Ale to je tak všechno.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 25. června 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Opera mezi Uralem a Alpami

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ