Opera zasypaná lavinou
V ostravské opeře pokračují v objevování málo hraných, ale přinejmenším ve své době významných titulů. K takovým patří i opera Alfreda Catalaniho La Wally, kterou s triumfálním úspěchem uvedl Arturo Toscanini v milánské La Scale v roce 1892 a poté i v MET s Emou Destinnovou (1909). Na výběru námětu se podílel nakladatel Pucciniho Giulio Ricordi, libreto napsal Pucciniho libretista Luigi Illica podle populárního románu Wilhelminy von Hillern Supí Wally – Příběh z tyrolských Alp. Příběh zmužilé tyrolské dívky a její komplikované lásky k mladému lovci, opakovaně zfilmovaný (naposledy 2005!), je plný drsných výjevů, které však v opeře notně změkly. Naopak opera nekončí happy endem, ale smrtí milenců pod lavinou – jak vidět, oblíbené a tedy komerčně úspěšné veristické atributy převážily nad literární pravdou a poškodily logiku motivací dramatického příběhu. I hudba je spíš postromantická, eklektická, poněkud chaoticky poučená nejen u veristů, ale i Verdiho a Wagnera. Nemyslím, že bychom dílo na našich jevištích výrazně postrádali.
Inscenace se vrací do hodně obstarožních postupů, režisér Václav Klemens jen aranžoval ve stylově stejně stařeckém prostoru, jemuž jsme kdysi říkali „náznakový“ a osobně ho řadím k nejhorší normalizační veteši. Neumím si srovnat v hlavě, že prostorově neobratný prvoplánově ilustrativní prostor podepsal David Basika, autor múzické mnohovrstevnaté scény k Věci Makropulos, ovšem už jeho výtvarný podíl na Dvořákově Armidě nepovažuji za povedený. Pokud mělo jít o „autenticitu“ velkooperní poetiky, pak by jí odpovídala i obvyklá operní posunčina, ale proč v dnešní době a v ostravském ambiciózním operním programu? Některé akce jsou za hranicí nechtěné komiky – například manipulace s tlustým lodním lanem, na němž vesničané spouští Wally zachránit milence do alpské rokle (zbylo tam patrně z nějakého zatoulaného křižníku) silně připomínala někdejší forbínu V+W o „napnelismu“, pokus svázat dvě lana k sobě „na uzel“ byl gagem večera. Nebo pád laviny demonstrovaný mechanickým sesunutím jakýchsi polystyrenových desek, které po celou inscenaci na jevišti překážely, efekt hodný panoptika 19. století. V takovém divadle nezbývá prostor něco domýšlet, nechat doznívat, vše se ilustrativně natvrdo a naivně zobrazí omšelými postupy. Včetně kostýmů.
Nejcennější na inscenaci opět shledávám precizní, muzikální a energické vedení orchestru Robertem Jindrou. A obsazení Evy Urbanové do titulní role, která přesně odpovídá jejím hlasovým a výrazovým možnostem (alternuje Olga Romanko). Gustavo Porta jí byl jen mechanickým partnerem už v Děvčeti ze zlatého západu v pražském Národním divadle (2007), s jeho Hagenbachem tomu nebylo jinak, zazpíval ho navíc poněkud silácky (alternuje Gianluca Zampieri). Vláčný baryton opět předvedl Svatopluk Sem v roli Gellnera, ale celá inscenace je, jako v Ostravě obvykle, obsazena uvážlivě a pečlivě. Sbor zaslouží pochvalu.
Nicméně pochybuji, že se splní přání dirigenta Roberta Jindry a dílo se objeví v repertoáru dalších tuzemských divadel. Je však velmi dobře, že ho v našem prostoru ostravští předvedli.
Národní divadlo Ostrava – Alfredo Catalani: La Wally. Opera o čtyřech dějstvích. Nastudováno v italském originále. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie Václav Klemens, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra v Divadle A. Dvořáka 20. září 2012.
Komentáře k článku: Opera zasypaná lavinou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)