Divadelní noviny > Blogy

Opera žije! (No. 1)

Titus Marka Minkowského – překvapení. Překvapení ne proto, že bychom pochybovali o kvalitách osobitého mozartovského dirigenta.

Pozvání pana Minkowského ke dvojímu koncertnímu provedení Mozartova Tita mohlo být donquijotským bojem s větrnými mlýny. Poskytnout mu orchestr Národního divadla na pár zkoušek a očekávat, že bude jejich společný výkon skvělý? Velmi naivní. A přece se to stalo. Orchestr byl jako vyměněný. Hrál velmi pozorně. Viditelně se snažil o maximálně soustředěný výkon.

Marc Minkowski je dirigentem s velkým D. Pracuje naplno i přímo na pódiu, je radostí a potěšením jej sledovat. Mozartova opera  La clemenza di Tito v koncertním provedení? Kdepak. Byla to pozoruhodná inscenace.

Začala už před příchodem orchestru. V proscéniové lóži se usadila dáma, elegantní sebevědomá zpěvačka, ruku si naaranžovala mírně přes okraj parapetu, dívala se do zaplněného hlediště a vznešeně čekala. Příchod orchestru a dirigenta. Dáma přikráčela na jeviště a přistoupila k toaletnímu stolku na forbíně. Vzala z něj pár rekvizit a obřadně je rozložila na okraj jeviště: velká kytice bílých růží, královská koruna, dýka, černá hůlka s bílým knoflíkem. Servilia, Titus, Sesto, Publio a také Annio přistoupili k nim. V koncertním oděvu rovnajícím se divadelnímu kostýmu. Servilia ve světlém dívčím s věnečkem ve vlasech, Sesto a Annio v kalhotových kostýmech, Publio v černých kalhotách a v černé košili stejně jako členové orchestru a sboru. Maestro Minkowski také tak. Jen přidal tmavou bundu-sako a pohodlné černé sportovní boty. Pouze Vitellia měla na sobě černou koncertní róbu a Titus smoking s rozhalenou bílou košilí. Rozděleni podle společenského žebříčku.

A všichni ihned naprosto v roli, bez jediného zaváhání (snad až na ležérnějšího Publia – Jana Šťávu, který se občas „koncertně“ podíval do publika, ač měl v rukou kord uschovaný v hůlce). Dirigent, orchestr, sbor v pozadí, sólisté, všichni byli účastníky inscenace. Dirigent bez stupínku, v neustávajícím autoritativním kontaktu se všemi účinkujícími. Dirigent spoluherec, jehož obličej vyjadřoval průběh inscenace snad nejživěji. On byl tím, kdo režíroval celý večer svým doslova neuvěřitelným citem pro temporytmus inscenace, pro její divadelnost a dramatičnost. Nenechal si večer rozbít potlesky – tleskalo se málokdy a jen tehdy, když gestem naznačil, že potlesk připustí. Ve výjimečných momentech dovolil sólistům dokonce i koncertní děkování. Jen opravdu vzácně – Sesto, Vitellia,Titus, Servilia, instrumentální sólisté. Při árii s doprovodem, či spíše s interakcí klarinetu, Sesto komunikoval tak, jako by jeho instrumentální protihráč byl jeho hereckým partnerem. Zážitek.

Maestro Minkowski orchestr i sólisty neustále pobízel k plastičtějšímu, barevnějšímu a citovějšímu projevu – zejména v případě orchestru a jeho sólistů nebo basisty Jana Šťávy. Zbývající sólisté s ním byli sehraní tak, že vnímali jeho gesta, i když byli k němu zády. Hluboce ponořeni do matérie „koncertní“ inscenace.

Zejména první dějství nabité náročnými áriemi bylo úžasným zážitkem. Po přestávce pak dirigent postupně stupňoval napětí až k Titově árii a k výraznému zakončení opery.  Napadlo mě, zda pan Minkowski nerežíroval svého Tita sám. Ale ne, při závěrečné děkovačce se klaněl spolu s ostatními mladík v bleděmodré košili (režijní spolupráce Romain Gilbert). Inteligentní spolupracovník plný empatie a citlivé invence, který neponechal nic náhodě. Sólisté se pohybovali po rampě či za orchestrem v zóně pro sbor. Instrumentální sólisté měli u dirigenta přichystané pulty s notami. V pozadí jeviště za sborem fungovala průhledná černá opona, po požáru římského Kapitolu se na zadním horizontu rozlila červená záře. Jednoduchá, ale stylová židle a stolička umožnily hladký průběh hereckých akcí. Sesto měl po požáru začernalé ruce, které mu Annio pozorně umyl. Výborně vymodelované postavy a jejich vztahy, citlivě využitý prostor jeviště i hlediště Stavovského divadla (sbor). Krásná inscenace naplněná až po okraj pochopením pro hudbu velkého mistra. Asi tam někde s námi byl. Bavil se a mnul si spokojeně ruce.

Snad poprvé v životě jsem nelitovala, že sedím jen pár kroků od jeviště. A to přesto, že jsem si byla vědoma, že po stránce akustické jsem na tom nebyla zrovna nejlépe.

Národní divadlo / Stavovské divadlo, Praha – Wolfgang Amadeus Mozart: La clemenza di Tito.
Dirigent Marc Minkovski, dramaturgie: Ondřej Hučín. Jediná uvedení 10. + 11. května 2018.

///

Více na i-DN: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 12)

…

• Autor: Olga Janáčková
• Publikováno: 19. května 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Opera žije! (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ