Opereta na vymření?
Jak jsem tak na přelomu roku poletovala po republice za operetními Netopýry, stále víc se mi vnucovala myšlenka na to, jak to s tou operetou u nás vlastně vypadá. Operetě se prorokuje vyhynutí přinejmenším tak dlouho, jako těm úzkostlivě sčítaným netopýrům. Ale patří opereta opravdu k ohroženému druhu, jehož životní prostor se zmenšuje a o nějž diváci přestávají jevit zájem? A v tom je právě háček, jak praví princ Hamlet.
Jistěže, životní prostor operety se zmenšuje, pokud za něj budeme pokládat specializované soubory, které „na plný úvazek“ precizují operetu jako divadelního umění sui generis. Jedno z prvních divadel, které bylo po sametové revoluci zrušeno, bylo Krušnohorské divadlo v severočeských Teplicích, posléze vzal za své operetní soubor v Olomouci sloučením s operou, původně operetní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla se začal v mnohem větší míře věnovat hudební komedii a posléze muzikálu, což je ostatně osud i Hudebního divadla v Karlíně, kdysi neotřesitelné bašty operetního umění. A když se podíváme na repertoár ostravské operety, jediného specializovaného souboru, který zde ještě zbývá (a zprávy o jeho zrušení prosakují divadelními kuloáry), tak kromě Netopýra najdeme na aktuálním březnovém a dubnovém programu jen Brázdovy Ztřeštěné námluvy a Hašlerova Podskaláka.
Ovšem, když zalistujeme programem domácích operních souborů, nestačíme počítat: Národní divadlo Brno má na repertoáru Netopýra, Moravské divadlo Olomouc Vídeňskou krev i Boccaccia, Slezské divadlo Opava Vídeňskou krev a chystá Lehárovu Giudittu, Severočeské divadlo opery a baletu Veselou vdovu, Divadlo J. K. Tyla v Plzni Vévodkyni z Chicaga, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích dokonce tři kousky – Mamzelle Nitouche, Ptáčníka a Na tý louce zelený, kterýžto titul se má objevit ještě letos i v libereckém Divadle F. X. Šaldy… A nejde jen o pouhé počty. Z výše zmíněného přehledu je patrné, že zdaleka neobstojí tvrzení, že operní soubory se věnují jen tzv. velké či klasické operetě straussovského či lehárovského typu, která vyžaduje operně školené hlasy.
Kam má paměť sahá, tak se tvrdilo, že zájem o operetu vymře s právě stárnoucí generací. Za mých mladých let se to zdůvodňovalo tím, že diváci sami prohlédnou prohnilost tohoto měšťáckého reliktu, poté se sázelo na to, že operetu vytlačí muzikál, ale kdyby se měly naplnit předpoklady o vymírajících generacích operetních fajnšmekrů, byla by hlediště plná stále starších a starších důchodců. A to už několik desetiletí. Ale ono tomu tak není. Na ostravském Netopýru jsem byla ve svých pětapadesáti široko daleko nejstarší divačkou.
Přiznám se, že tak úplně nechápu, co diváky mladší generace na operetě vábí. Krásné melodie? Sladkobolný příběh končící téměř vždy happyendem („vezmou se!“)? V Čechách (na Moravě i ve Slezsku) oblíbená komika estrádního typu, která se po roce 1989 vytratila z obrazovek televize i jevišť kulturních domů? Nicméně, plná hlediště (a to nikoli v závislosti na předváděné kvalitě) jsou stále dost přesvědčivým faktem pro to, aby opereta žila svým podivuhodně odolným životem. Vzdor málo nápadité dramaturgii omílající dokola dvě desítky titulů, povážlivě hudebně i pěvecky rozkolísané úrovni (kde jsou zpěváci, neřkuli režiséři a zvláště pak dirigenti, kteří si s operetou rozumějí?), tvrdošíjně milována a hýčkána publikem.
Komentáře k článku: Opereta na vymření?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
