Operní mýty
Dějí se na konci sezony v divadlech věci, sotva stíháme referovat. Opernímu divadlu vévodí uvedení opery Ervína Schulhoffa Plameny na jevišti Státní opery a původní premiéra nové kompozice Sylvie Bodorové Quo vadis. Obě spojuje jedno – nejsou to opery v tradičním slova smyslu.
Don Juan (Denys Pivnickij) ukřižovaný na pohřebním voze v inscenaci Plamenů FOTO ZDENĚK SOKOL
Uvedení Plamenů je logickým krokem projektu Musica non grata, který za podstatného finančního přispění německé vlády realizuje Národní divadlo. Je rozhodně nejprůkaznějším výsledkem dosavadního působení velké kontroverze vyvolávajícího Pera Boye Hansena v Národním divadle.
Pražský Němec z židovské rodiny Erwin Schulhoff (1894–1942) od romantických východisek dospěl k avantgardním výbojům, aby se stal bigotně věřícím komunistou, zhudebnil Marxův Komunistický manifest, stal se čestným občanem Sovětského svazu a vyznavačem Ždanovovy ideje srozumitelné hudby. Zemřel v koncentračním táboře Wülzburg v Bavorsku na tuberkulózu. Jeho jedinou operní kompozici Plameny bez uvedených souvislostí pochopit nelze.
Libretistu získal počátkem dvacátých let v českém spisovateli Karlu Josefu Benešovi, seznámil je Max Brod. Beneš Schulhoffa zaujal juanovskou scénickou suitou událostí inspirovaných různými juanovskými autory, také Mozartem, většinou erotických střetnutí, v nichž Juan nesvádí těla, ale hledá a nenachází duše dalších a dalších žen. Nakonec svádí i Smrt, je odsouzen ne ke smrti, ale k věčnému vášnivému životu. Také Schulhoffova kompozice je jakousi operně-taneční svitou, střídající nejrůznější styly a žánry, včetně jazzu. Komponoval na německý překlad českého libreta, opera však byla poprvé uvedena v Brně česky, poté se dočkala famózního koncertního provedení v němčině v Berlíně. Pro nynější uvedení český text, který se nedochoval, zrekonstruovala dramaturgyně Jitka Slavíková – obdivuhodně. Jenže repliky jsou spíš psychedelickými výkřiky v obrazech, které měly provokovat erotikou. Možná jsme dnes otrlejší, nic šokujícího jsem nezaznamenal. Neumím si ale představit, že podruhé v Praze režírující Calixto Bieito by na jeviště poslal tanečnice v „nahých“ trikotech upnutých ke krku. I proto je tu erotika nudnější než v Padesáti odstínech šedi. Že by bouřlivák Bieito narazil na pražské operní puritány? Na velké permanentně pošmourné ploše zanikaly akce tělo na tělo, působivější bylo tahání mrtvého zvířete na provaze, pohřebák spuštěný z provaziště a ukřižování Juana na něm. Jen symbolické výjevy bez kauzální logiky.
Výtečně obsazené a nastudované jsou všechny role, chlapácký tenorista Denys Pivnickij zazpíval i sehrál Dona Juana s potřebnou vášnivou expresí, Victoria Korosunova v trojroli jaksi shrnula podoby věčné milenky, Tamara Morozová si jako dětská Markétka pohrávala s balonky, Jan Hnyk se pěkně opřel do Komtura. Při všech deficitech, které pro mě inscenace má, jsem si večer užil a považuji ho za čin hodný pražského operního domu. Škoda, že poněkud puritánsky zněl i orchestr, i když v jistě pečlivém nastudování dirigenta Jiřího Rožně. Čekal bych razantněji odlišené stylové plochy a zvukové kontrasty, skály lámající fortissima a vlasová pianissima. Originalita Schulhoffovy hudby se v unylém provedení neprojeví.
Jedna z velkých sborových scén opery Quo vadis FOTO MARTINA ROOT
Jestliže se Schulhoff pokoušel světový juanovský mýtus a jeho etiku uchopit konfliktně, dá se s jistou nadsázkou říci protiměštácky, Sylvia Bodorová převedla Sienkiewiczův román Quo vadis s takovou pokorou, že mi uniklo, proč to vlastně dělala. (A proč není spisovatel uveden mezi autory?) Tedy pokud v každém uměleckém díle hledám, čím přispěje k našim životům. A krásnou hudbu v takovém případě za dostatečný důvod nepovažuji. Bodorová podobně jako ve své prvotině Legenda o Kateřině z Redernu (2014) neformuje dramatickou, ale spíše popisnou hudbu a nejpozoruhodnější jsou pasáže sborové, kdy se oratorní základ kompozice projeví nejvíc. Píše okázalé scény, které Martin Otava jako spolutvůrce a režisér proměňuje v ještě okázalejší jevištní výjevy, zalidněné postavami oblečenými do velkolepých kostýmů a instalovanými na jeviště v mohutných seskupeních. Jako kdyby si tu podaly ruce baroko s romantismem, čemuž odpovídá i tonální a úzkostlivě melodická faktura neoriginálního mainstreamového hudebního jazyka. Mnoho slov, mnoho not, mnoho nádhery, což dohromady ve výsledku postrádá schopnost vyprávět příběh a formovat dramatické charaktery jako v Plamenech. Jestliže pro Schulhoffa to byl důsledně sledovaný smysl kompozice, v případě Bodorové to považuji za základní chybu. Ještě jinak řečeno – jestliže Schulhoff před skoro sto lety bouřil, bořil, provokoval, Bodorové a Otavy projekt adoruje tradicionalistický pohled na operní divadlo, vizuální a zvukovou opulentnost, která bezkonfliktně předvádí samu sebe. Zvědavost ve mně vzbudily jen postavy připomínající německé nacisty s rudou páskou na rukávu, jen místo hákového kříže s bílým nápisem „N“. Pravda, naležato by se N změnilo na dnes velmi významové „Z“, ale nepostřehl jsem, že by se s tímto detailem pracovalo.
Obsazení a pěvecké nastudování výtečné, i když Philippe Castagner v roli císaře Nerona měl drobné pěvecké potíže, postavu však předvedl dramaticky. A obsadit šestnáct (jestli jsem se nepřepočítal) sólových rolí není maličkost, ovšem to samo o sobě opět budí otázky nad základním konceptem skladby. Mohutné sbory, kvalitní orchestr, novince byla věnována velká pozornost.
Národní divadlo Praha – Erwin Schulhoff: Plameny. Opera o dvou jednáních na libreto Karla Josefa Beneše. Nastudováno v češtině. Hudební nastudování a dirigent Jiří Rožeň, režie Calixto Bieito, scéna Calixto Bieito a Anna-Sofia Kirsch, kostýmy Barbora Maleninská, světelný design Jan Dörner, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 12. června 2022 ve Státní opeře.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Sylvie Bodorová: Quo vadis. Opera o třech dějstvích na libreto skladatelky a Martina Otavy. Hudební nastudování Jiří Petrdlík, režie Martin Otava, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, projekce Michal Lieberzeit, choreografie Jiří Pokorný, sbormistr Jakub Zicha. Premiéra v Novém divadle 11. června 2022, psáno z reprízy 18. června 2022.
Komentáře k článku: Operní mýty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
