Operní odcházení

Odpusťte proto, že se tomu hlasu nebudu bránit.

Koneckonců nemám ctižádost operního kritika a z mé návštěvy Otella ve Státní opeře si dovolím vzít nikoliv klasické tóny či dekoraci, ani standardní pěvecké a herecké výkony, ale mé vlastní téma.

Všem těm dramatickým vstupům a tragickým odchodům, oponám i děkovačce, kdy se sólisté vraceli a odcházeli jak svatí ze staroměstského orloje, totiž předcházelo jedno nahodilé setkání.

Cestoval jsem autobusem z Jablonce do Prahy a četl nějaký scénář. Stejně jako ostatní Jablonečané tak občas pendluji do práce. Mí spoluobčané do úřadů a firem, já jako kulturní gastarbeiter. Vedle mě si přisedla sympatická černovláska, která četla knihu. Teprve před Prahou jsme se dali do řeči a ona se mi představila jako Christina Vasileva, sólistka Státní opery Praha. Před deseti lety přišla z Bulharska. Víte, na maloměstě není mnoho sólistek opery a absolventek konzervatoře v Sofii ještě méně. A řekněme ani tolik chlápků, kteří se občas vypraví do divadla nejen s manželkou, aby vyvětrali svůj oblek z tanečních a v druhém dějství usnuli, ale taky třeba něco o viděném napsali. Ale ani to, přiznám se, není mým tématem. Mě spíš zajímaly ty věčné odchody a příchody. Proč opustila Bulharsko? Už z mého příjmení je zjevné, že můj dědeček stejně tak opustil jinou zemi. A už ve třetí generaci se tady my muži z našeho rodu cítíme jako v diaspoře. Jaký to průvan honí lidi sem tam jako spadané listí?!

Vyprávěli jsme si o Bulharsku. Mluvila o lidech se dvěma vysokoškolskými diplomy, kteří tam mají hlad, hovořila o ekonomickém zhroucení celé země. Sám jsem tam kdysi ve svých devatenácti poprvé viděl žebrající děti. V době RVHP cosi, co podle soudružek ve škole vůbec nemělo existovat. Seděl jsem tehdy s přítelkyní na zahrádce restaurace v Burgasu a na ni sáhla smrtka. Měla holou hlavu, ale byla to holčička. Na nahých pažích byly znatelné stopy svrabu. Viděl jsem to poprvé ve skutečnosti, ale poznal podle lékařských knih. Otevřela pusu a ukázala si do té hlubiny rámované řídkými viklajícími zuby. Má přítelkyně jí podala bílou veku, ale ona dál smutnýma prosebnýma očima hleděla na ni a rukou se svrabem sahala na tu Miss Gymplu 1987. Pochopil jsem a dal jsem holčičce na veku maso. Blaženě se usmála a já cítil něco asi jako Bob Geldof, když pomáhal hladovějící Africe.

V kempu jsme se pak dlouho drhli sírovým mýdlem, které jsme vysomrovali od právě přijedších českých turistů z jejich lékárničky.

Dnes tedy by na Missis Střední věk sahali akademici s dvěma tituly?! A umělci jako v minulých dobách táhnou Evropou coby kočovní komedianti, aby našli obživu?!

Věděl jsem, že operáci z Divadla F. X. Šaldy v Liberci chodili na brigády na pokladny do Makra a Intersparu, snad mi bude dovoleno jmenovat hypermarkety, aniž bych byl podezírán z reklamy, a jedna má známá ze sboru baletu Národního divadla tančila k jídlu nějakým potentátům jako duchovní chod, i když vypadá velmi tělesně.

A tak jsem se rozhodl. Nesmím váhat. Jestliže v této rubrice píšu o premiérách či novinkách v repertoáru divadel, u Verdiho opery s Desdemonou Christiny Vasilevy, Otellem Sergeje Ljadova a Jagem Ivana Kusnjera musím udělat výjimku. Ač obnovená premiéra proběhla v rámci Pražského jara už v květnu 2008, půjdu a zachytím to. Pozdě, ale přece. Než to odejde a zmizí, než třeba zanikne honosný operní dům vedle Národního muzea, nebo než všichni komedianti naložíme své věci na káru a potáhneme pryč. Vždyť už víte, že nikde se tak nepřichází a neodchází jako v opeře. A nestačí-li to, na obranu prohlásím, že to premiéra byla. Moje premiéra. Poprvé v životě jsem byl na opeře. A ač Jablonečan, mí Pražané mi jistě rozumějí…