Operní psycho

Divadlo nasadilo Sluhu na velkou operní scénu v celkem pěti provedeních (další dvě budou soutěžní v Szegedu 5.–6. listopadu), a nevím nevím, jestli bylo dobré roztáhnout je do intervalu dvou a půl měsíců. A také pochybuji o umístění komorní kompozice pro čtyři hlasy a sedm nástrojů (smyčcový kvintet, marimba, klavír) na velké jeviště, i když instrumentalisty učinili součástí vizuálního a duchovního prostoru hry. Jaroslav Malina zmenšil hrací prostor lomenými stěnami a vybavil tím nejpodstatnějším: polštáři, sedačkami a hlavně velkou postelí. Do luxusního pokoje přesně zapadly kostýmy, jimiž Helena Anýžová výrazně napomohla stvořit soudobé životní a psychologické typy postav: slabý nerozhodný Tony se obléká bez fantazie, Barrett skrývá výstřednost a sílu osobnosti za upjatou košili, teenagerka Vera/Mabel provokuje v cool kožených botách a šatech, Sally je zralá vášnivá žena, která nešetří na vybraném vkusu.

Proti svému předchozímu opusu Vita tu skladatel napsal party důsledně deklamované, které se ani jednou nevznesou nad reálnou rovinu událostí, instrumentální soubor je psychologicky dokresluje monotónně, kontemplativně, často jednotlivými nástroji. Luděk Golat vedl postavy ke stejnému vnitřnímu psychologickému projevu, což je v této důslednosti překvapivé a v opeře vzácné. Trojice mladých, v Szegedu soutěžících pěvců, vybraných na mezinárodních konkurzech, zvládla operní psychologizování obdivuhodně a myslím, že nejsou bez šance: barytonista Alexey Bogdanchikov původem z Taškentu vedl postavu Barretta od servility dokonalého sluhy až po neúprosného manipulátora, anglicko-americký tenorista Peter Furlong provedl postavu Tonyho opačnou cestou od suverénního povrchního mladíka po hadrovitou loutku, francouzská sopranistka Camille Dereux vystihla chladně nezúčastněnou až nebezpečnou holku z ulice. Všichni věrohodnými pohybovými, gestickými a mimickými prostředky, žádné operácké přehrávání, ale autentická existence postav na jevišti! Kdyby se takové herectví u nás učilo! A kdyby tak někoho v ČT napadlo takové operní divadlo detailně nasnímat. Bezpečné volné hlasy a výrazové zpívání by jako samozřejmost nestály za zmínku, nebýt to v Česku. Stejné, a vrchovatě, však dokázala i jediná domácí interpretka Jana Tetourová, postavu Sally předvedla ve všech detailech, včetně hodně odvážného milování, které konečně zase jednou bylo opravdu smyslné, tělesné, přitom bez vulgarity. Škoda, že Tetourová v Szegedu nesoutěží!

Vzhledem k účelu inscenace se nezpívá v českém překladu, ale Sluhovi bezprostřední textová nesrozumitelnost vadí. Výjimečná událost, která by však v normálních operních podmínkách měla být běžnou.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Marco Tutino: Sluha (Servant). Dirigent Jiří Petrdlík, režie Luděk Golat, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová, dramaturgie Zdeněk Brabec. Česká premiéra 11. září 2010.