Oponenti k Návrhu systémové optimalizace pražské divadelní sítě – Jana Machalická
Předkládáme k diskusi názory oponentů Návrhu optimalizace pražské divadelní sítě. Interní materiál pro potřeby expertního týmu nebyl určený k publikaci, obsahuje však závažné a podnětné úvahy, o nichž je třeba veřejně debatovat.
/V nejnutnější míře texty pro potřeby i-DN redigoval Josef Herman/
Návrhový dokument
především nepředkládá ucelené řešení a také opomíjí řadu dosud bouřlivě diskutovaných problémů. Navržené postupy z větší části opomíjejí současný stav a jsou tudíž v řadě bodů nereálné. A to z několika důvodů. Doposud se ve většině výstupů pražského magistrátu hovořilo o tom, že nelze transformovat více než dvě divadla ročně a celá transformace se již přes deset let odkládá. Nyní tedy řešitelský tým navrhuje okamžitou přeměnu všech pražských divadel, která mají statut příspěvkových organizací (pouze s výjimkou dvou), aniž by přesvědčivě dokázal, že podmínky pro tak zásadní změnu jsou vytvořeny ( finanční stabilizace grantového systému, proměna kulturní politiky, evaluace – k těmto závěrečným ustanovením se ještě vrátím).
V požadavku
co nejrychleji provést transformaci všech divadel najednou vidím tlak na magistrát, aby ideu transformace neopouštěl, ale tento tlak se mi jeví jako kontraproduktivní. Samozřejmě, že to, co vyplynulo z posledního jednání s radním pro kulturu Václavem Novotným, a to sice zjevná nechuť radnice k transformaci, je svým způsobem skandální. Magistrát před deseti lety autoritativně nařídil několika divadlům, aby se přetransformovala do formy obecně prospěšné společnosti (dvě scény původně přešly do nevhodného statutu společnosti s ručením omezeným), čímž situaci ještě zkomplikoval, protože dál už se nedělo nic. Vedle spíše nedobrovolně transformovaných scén figurují ty, které si samy zvolily formu OPS (např. Spolek Kašpar či Dejvické divadlo). Všechna tato divadla stále zůstávají znevýhodněna vůči příspěvkovým organizacím – je zcela nelogické, aby se tato nerovnost nadále udržovala.
Ovšem tyto diskrepance se musí řešit systémově a základním přehodnocením celé kulturní politiky. Daný stav je neudržitelný a návrhová studie ho v podstatě posvěcuje, pouze mění právní subjektivitu. Tím ale, že bude provedena další nepřipravená akce typu „kulový blesk“ a teprve poté se budou řešit její parametry, se opět vše zhorší. Velmi to připomíná nepřipravenou fúzi Státní opery s Národním divadlem, která dovedla první scénu do vleklé krize – dosud nevyřešené.
Kategorizace divadelních subjektů a Návrh budoucí podoby divadel zřizovaných hl. městem Praha
Návrh opět ignoruje problém, který se dvacet pět let neřeší a vedl k totálnímu zablokování nebo zabetonování statu quo. Je to otázka magistrátních priorit a s ní spojená nutnost restrukturalizace pražské divadelní sítě. Změna právní subjektivity v podstatě nic nemění, legislativní forma je zde podružná, jde hlavně o alokaci finanční prostředků. Dokud nedojde k nové stratifikaci, v níž se jasně stanoví, která divadla budou pod přímou správou města a která budou ve „volném režimu“, nelze se hnout z místa.
Praha má pod svou správou příliš divadel, měla bych jich mít podstatně méně. Větší část divadel by měla fungovat samostatně na grantovém systému, délka poskytnutých grantů by se měla odvíjet od umělecké průkaznosti jednotlivých divadel. Tak větší část scén by získala naprostou uměleckou volnost, ale nebyla by pochopitelně zajištěna takovým finančním komfortem. Přesto soudím, že je dost tvůrců, kteří by raději volili „nezávislost před pohodlím“. K takovému razantnímu přehodnocení a vlastně totálnímu rozbití dosavadní systému by ale zastupitelé města museli mít politickou odvahu.
Předložený návrh je polovičatý:
ve vymezených kategoriích (subjekty se zakladatelskou nebo spoluzakladatelskou funkcí HMP a tzv. otevřené prostory) jsou scény zařazeny občas dost nelogicky bez přesvědčivé argumentace. (V této souvislosti také chybí údaje o tom, které nemovitosti městu nepatří a které pronajímá pro příslušná divadla, a jaký je stav nájemních smluv. A to i v případě opačném, tedy u městských nemovitostí pronajímaných soukromo-podnikatelským subjektům, a také návrh řešení těchto smluv v střednědobém až dlouhodobém horizontu, viz smlouva s Divadlem Bez zábradlí, která je značně výlučná a vzhledem k umělecké úrovni této scény až nehorázná). Otázka městského majetku v souvislosti s provozováním divadel je velice důležitá a návrh ji vnímá jako okrajovou
U řady divadel není jasné, proč mají být pod přímou správou města. Je to sporné v případě Divadla pod Palmovkou, Studia Ypsilon, do jisté míry i Městských divadel pražských a samozřejmě u Divadla Spejbla a Hurvínka. Naopak proč má být v tzv. otevřeném prostoru Divadlo Na zábradlí – jeho tradice je poměrně zřetelná a ani tým, který vyhrál výběrové řízení, se od ní neodchyluje. Ostatně proč taky, moderní komorní činohra a původní tvorba je linie, která nemůže zastarat.
Budoucí podoba divadel zřizovaných hl. městem Praha
Z transformace by rozhodně nemělo být vyjmuto Divadlo na Vinohradech, ani Hudební divadlo v Karlíně, není pochopitelné, na co by se mělo čekat – systém musí být reformován komplexně. Naopak na tato divadla, která požívají vysoké dotace, by se měla upřít největší pozornost.
DnV by mělo být prostorem pro reprezentativní moderní činohru a tento program by měl být důsledně dodržován, evaluace by měla být samozřejmostí. Výsledky první sezony jsou zatím dost problematické, program je nevyhraněný, z části je identický s privátními komerčními scénami, což je vzhledem k výši dotace nepřijatelné. Ve srovnání s Divadlem Na Fidlovačce, které se profilovalo jako lidová scéna, najdeme minimální rozdíly. Je nesmyslné, aby stávající vedení nebylo podrobeno hodnocení v půlce svého funkčního období – u „závislých“ divadel by tomu tak mělo být, tento požadavek byl v minulosti vznesen i u víceletých grantů. Nekonají se pak žádná nepříjemná překvapení.
Hudební divadlo Karlín je záležitost, která si žádá zásadní analýzu. Divadlo bylo zrekonstruované za více než půl miliardy korun a patří k největším divadelním domům v republice, což z něj činí ideální prostor pro komerci všeho druhu od estrád až po výpravný muzikál. Dosud se radnice (od roku 1990 ustanovila několik komisí, která měla posuzovat, jak dál s tímto kolosem, ovšem bez výsledku) snažila nejvíc o to, aby nemusela platit drahý provoz repertoárového hudebního divadla. Nelze také přehlédnout snahy stávajícího ředitele Egona Kulhánka, který by velmi stál o to, aby v případné „privatizaci“ získal Karlín pro své soukromopodnikatelské aktivity. Bylo by dobré vědět, kdy a proč tu došlo k oddělení budovy od uměleckého provozu, což není zanedbatelný administraivní posun, ale krok směrem k výše zmíněným snahám. Kulhánek se do čela HDK dostal jmenováním a pro radnici je tak dokonalým ředitelem, že mu odpustila i požadované vysokoškolské vzdělání i praxi. Výsledek jeho dlouhého ředitelování je po umělecké stránce tristní. Divadlo, které má ty nejlepší předpoklady pro pěstování muzikálu i operety, prokazuje horší umělecké výsledky než ryze komerční podniky tohoto zaměření. Rozdíl je pouze v tom, že je dotované z veřejných peněz. Ty by hlavně měly sloužit k tomu, aby hudebně-dramatický žánr pěstovalo HDK koncepčně s vyhraněným směřováním. Aby bylo určitou zárukou kvality na jevišti a aby také bylo jasné, co je pro něj podstatné: zda původní domácí tvorba, či světový muzikál, zda pojede dvojkolejně i s operetou. Tak jak to dělá Hudební divadlo Brno – bez ohledu na konkrétní inscenace má jeho ředitel Stanislav Moša přesně takový program, který Karlínu chybí. Bohužel HDK už dávno není první scénou žánru, tou se cílevědomou profilací stalo právě Mošovo Hudební divadlo. Není nad tím třeba příliš přemýšlet – Moša je režisér a profesionál s jasnou vizí a letitou praxí, zatímco Kulhánek je diletant, který nabyl jakési praxe v showbyznysu, ale co to je dramaturgická profilace hudebního divadla netuší, podobně neprofesionální je i jeho tým.
Otázka městské opery
V souvislosti s HDK se tu znova otevírá otázka městské opery, kterou návrh vůbec nezohledňuje. Naopak operetu chce přesunout do Státní opery, tj do Národního divadla, což je nekoncepční. V regionech zfúzovaly operní a operetní soubory převážně kvůli nedostatku financí, v zásadě ale opera operetu „neumí“, a právě v Karlíně je spojení muzikálu a operety půlstoletím ověřené. Rovněž není opereta mrtvým žánrem, je divácky žádaná a lze ji dělat profesionálně se stylovou představou o žánru jako takovém, nemluvě o tom, že úroveň klasických titulů vysoce ční nad domácí muzikálovou produkcí. Má-li Karlín zůstat pod přímo správou města, musí se proměnit v moderní hudebně-zábavnou scénu, vrátit se ke svým tradicím. K tomu je zapotřebí důkladné analýzy a následného jasného zadání pro nové vedení.
Obdobný problém je s MDP
– dnešní stav je nevyrovnaný, kombinuje linii ambiciozního autorského divadla, jež ale většinou příliš umělecky nevychází, s komediální komercí. Je to velmi nesourodý program a opět neobstojí při srovnání s privátními scénami od Fidlovačky až po třeba Divadlo Jana Hrušínského. Otázka zní proč má být MDP v takové podobě zabezpečeno luxusními finančními dotacemi. Bylo by dobré vše znovu přehodnotit (toto téma studie částečně otevírá). Nemá smysl připomínat éru Oty Ornesta tím spíš, že z Komorního divadla, kde se ta intelektuálnější část odehrávala, je dávno hotel, a ta zábavnější část Ornestova programu je dnes anachronismus. Pokud by MDP přišla o Rokoko a zůstala tudíž jako scéna zábavného repertoáru, je její setrvávání pod správou města nelogické.
Dalším problémem je Studio Ypsilon,
které je dnes příspěvkovou organizací a jeho ekonomická situace není právě nejlepší. Podle mého soudu je třeba potíže s Ypsilonkou řešit s přihlédnutím k Semaforu. Je nesystémové vypisovat výběrové řízení na uměleckého šéfa autorského divadla s tím, že není vhodné, aby se jeho zakladatel řízení účastnil. Proč má být na Schmida uplatněn jiný model než na Jiřího Suchého? Přitom ani divadlo nesídlí v prostorách, které patří městu.
Pokud jde o Divadla Spejbla a Hurvínka,
není jediného důvodu, proč by toto léta umělecky stagnující a komerčně zaměřené divadlo mělo město spoluzakládat a mít ho pod svou správou, tím spíš, že současná ředitelka Helena Štáchová divadlo provozuje systémem soukromé principálky, angažuje do něj své rodinné příslušníky. Ale to vše za veřejné peníze. To, že návrh nabízí dvě varianty, působí dojmem, že poté, co Štáchová razantně veřejně vystoupila proti transformaci, a to i v médiích, by nebylo vhodné příliš ji dál „dráždit“, což je komický alibismus. Pokud by si radnice chtěla od Štáchové objednat službu v podobě představení pro děti a mládež, nic tomu nebrání, ale divadlo jako takové by mělo fungovat v grantovém systému bez města.
Současný stav Švandova divadla
je rovněž na pováženou, ředitel Daniel Hrbek byl ve své funkci potvrzen, ale jeho dosavadaní umělecký program není nijak přesvědčivý, spíš naopak. Divadlo – budova, která patří městu, je dnes ideálním prostorem, který se mohl proměnit ve „druhou“ Archu a stát se stagionou svého druhu, což řešitelé částečně proponují. Nechápu poznámky, že by smíchovská scéna měla pokračovat jako příspěvková orgranizace.
Vize a cíle pražské divadelní sítě – obecné principy
Zde vidím největší problém v systému evaluace a výměny ředitelů a týmů, kapitola je velmi nekonkrétní, neřeší ani ředitelské a manažerské smlouvy. Nestanoví, jak by mělo hodnocení ředitelů probíhat, to vše jsou jenom fráze a odovlávání se na to či ono, čekala bych jasný a závazný plán i časový – protože ten by také zajistil průhledné podmínky.
Podle mého soudu návrh nevnímá pražskou divadelní siť komplexně. Je pochopitelné, že se zabývá hlavně transformací, ale tu nelze dokončit bez změny stávajícího a nevyhovujícího systému. Návrh se také nesnaží o proporční restrukturalizaci sítě, vždyť město dnes zřizuje hlavně činoherní scény, ale je tu ještě alternativní divadlo, taneční, hudební apod.
Jsem přesvědčená, že divadel přímo ve správě města by měl být minimální počet a je v podstatě jedno, jaká legislativní forma se pro ně zvolí, opakuji, že základní otázkou je přísun financí. Čekala bych, že v první fázi se utvoří tento základ, řekněme divadelní holding po vzoru Vídně, ale netuším, jaké jsou u nás v tomto směru legislativní možnosti. Tato divadla by v nové právní formě město zakládalo, ostatní scény, soubory, uskupení by již měly volný režim a podle významu a umělecké úrovně by odstupňovaně čerpaly peníze z grantového systému. Na takovou či jinou zásadní inovaci návrh rezignuje, v podstatě jen to, co již existuje a zjevně funguje špatně, přepracovává do jiné právní formy, ale větší část obtíží přetrvává.
///
Plná znění Návrhů optimalizace pražské divadelní sítě najdete zde:
Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě (návrhový dokument)
Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě (podkladová studie)
///
Dostupné dokumenty a texty na i-DN:
Návrh systémové optimalizace pražské divadelní sítě
Návrh systémové optimalizace Divadla na Vinohradech
Návrh systémové optimalizace Hudebního divadla v Karlíně
Návrh systémové optimalizace Městských divadel pražských
Návrh systémové optimalizace Divadla pod Palmovkou
Návrh systémové optimalizace Divadla v Dlouhé
Návrh systémové optimalizace Studia Ypsilon
Návrh systemové optimalizace Divadla Minor
Návrh systémové optimalizace Divadla Spejbla a Hurvínka
Návrh systémové optimalizace Švandova divadla
Návrh systémové optimalizace Divadla Na zábradlí
///
Helena Štáchová: Devadesátiletá kariéra Divadla S+H nebyla okomentována
Komentáře k článku: Oponenti k Návrhu systémové optimalizace pražské divadelní sítě – Jana Machalická
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„…v zásadě ale opera operetu neumí“?
Nejde-li o překlep, nerozumím. Klasické operety hrají v celé Střední Evropě – bokem – operní soubory, naopak specielní soubory pro operetu byly a jsou specifikem „lido-demo“ prostoru.
Nevidím žádný důvod, proč by v budově SO nemohla být pražská městská opera (stejně, jako si ji drží radnice většiny našich krajských měst) s tím, že každou sezónu uvede jeden titul klasické operety (není jich zase až tak mnoho). Reprízovost by pak vyplynula ze zájmu publika. Zároveň by to Janu Burianovi usnadnilko řešení složité situace ND.
Karlín je po mém soudu už dávno zralý na pronajímání soukromníkům.
14.05.2013 (4.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Jak vyplývá z kontextu,
nejde o překlep. Jde pouze o představy o provozování muzikálu a operety a opery staré bratru třicet let a o neznalost evropského kontextu. Souvisí to zřejmě i s důvody, pro které je Jana Machalická také odpůrcem reformy pražské opery.
14.05.2013 (13.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Mgr. Helena Štáchová
Vážená paní Machalická,
pokud vyslovujete svůj kategorický soud o umělecky stagnující úrovni DSH, pak bych Vám ráda doporučila, abyste využila našich pozvánek na premiéry divadla, které bez úspěchu zasíláme, a přišla se o stavu našeho uměleckého snažení přesvědčit osobně. Dělat soudy bez opravdové znalosti věci, si může dovolit kdokoliv, krom člověka, který se staví do pozice odborníka a divadelního kritika. Na různé soudy má každý právo, nikdo mu v nich nebrání a dokonce mnohdy mohou být pro tvůrce i přínosné, jen by tak dotyčný odborník neměl činit z pozice vlastních animozit, či dle úsudku „jedna paní povídala.“
Krom toho je velice nesprávné Vaše tvrzení o komerčním zaměření našeho divadla. Naše instituce hraje za 110 Kč pro školní a předškolní děti a má od svého vzniku ve svém ideovém zaměření výchovu školních a předškolních dětí, jejich kulturní výchovu, kultivaci, připravuje divadlům a kulturním zařízením budoucí diváky, udržuje minoritní tradici marionetového divadla, nedidakticky, formou hry, jim dává podprahovou informaci o stavu a proměně společnosti, dětského světa o generačních sporech i o jejich soužití. Divadlo, kde se děti dozvídají o problematice drog, dostává se jim informace o naší historii, učí je etiketě… atd. do takovéto kategorie nepatří. Ne zbytečně byl Hurvínek požádán, aby se stal patronem Unicef. Je reprezentantem naší kultury v 33 zemích, kde hraje v 22 jazycích. Pořádá kurzy loutkového divadla, hraje pro dětské domovy, minority, pořádá speciální představení pro děti tělesně postižené, slepce, děti neslyšící, pak si dovoluji tvrdit, že kultivující, výchovnou a společenskou úlohu splňuje měrou vrchovatou. A to za zdaleka nejmenší dotaci ze všech pražských divadel s daleko nejmenším vstupným (to proto, aby bylo divadlo přístupné školám a méně majetným). Pokud si paní Machalická takto představujete komerci, pak nám, divadlům všeobecně, Pánbůh pomoz.
14.05.2013 (13.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Dávám paní ředitelce Štáchové
zcela za pravdu. A opakuji, že hledání adekvátní institucionální podoby divadla není věcí jen, nebo prioritně, jakési kriticky formulované kvality či nekvality, touto cestou k žádnému rozumnému řešení nedojdeme. Podle mého nemá být žádné pražské divadlo v postavení příspěvkové organizace, v tom s Janou Machalickou souhlasím, transformovat se mají všechna, a pak se má nastavit určitá kategorie případné podpory – a Divadlo S+H prostě je zavedenou pražskou značkou, známou ve světě, zjevně dobře vedené.
14.05.2013 (13.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Myslím,
že problém Divadla S+H a podobných – řekněme autorských – divadel je v tom, že se v zásadě chovají a existují jako soukromá divadla. Nebo si umí paní Štáchová (nic proti ní) a kdokoli další představit, že bude na místo ředitele DS+H vypsán konkurs, jako byl nyní na ředitele DNz nebo DpP? Takové divadlo tedy podle mého názoru musí existovat coby čistě soukromé (tedy Varianta 1) a na základě jasných pravidel pak má – potřebuje-li to nezbytně ke své existenci, případně aby udrželo cenovou hladinu lístků dostupnou dětskému diváku – získat městský, příp. ministerský či jiný grant nebo dotaci.
I mně totiž ve shodě s Janou Machalickou přijde, že DS+H se může velmi dobře uživit. Ne-li samotným hraním, tak především (a také) k němu přidruženými ziskovými aktivitami odvozenými od autorských práv na vznik a provozování filmů, knih, nahrávek a dalších propriet spojených s figurkami S+H. Samotné hraní je v zásadě i reklamou těchto figurek. To je ono „komerční“ zaměření, o jakém píše Jana Machalická. Pokud pak bude DS+H potřebovat přispět na novou inscenaci či nějaký festival či výjimečný program (třeba pro školy), byl bych vždy pro to finance divadlu poskytnout. A to v režimu grantů.
15.05.2013 (4.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Má-li kdo pojem
o významu pojmu AUTORSKÉ DIVADLO a zároveň alespoň trochu zná inscenace dnešního Divadla S+H, musí mi dát za pravdu, že to už nejméně 15 let autorské divadlo není. Nemá totiž v čele ani v ansámblu umělce s autorskou mohutností M. Kirschnera, J. Suchého nebo J. Schmida. A nemá takovou ani dramaturgii.
Odhlédněme od kvality (autorské neznamená a priori lepší ani naopak): Divadlo S+H je INTERPRETAČNÍ DIVADLO, H. Štáchová a M. Klásek jsou výborní INTERPRETI – v naší činohře i loutkovém divadle naprosto převažující jev – ale nejsou to AUTORŠTÍ HERCI.
Při vší úctě – je přece známo, že není nutné, aby mluvil postavy S+H týž herec (určitou dobu např. mluvil J. Skupa jen Spejbla a M. Kirschner Hurvínka); méně už je známý fakt, že mluvit obě figury v tradici podobném stylu dokázali a dokáží i jiní herci (jakkoli to, pokud vím, nebylo ověřeno v představení), kdysi to úspěšně zkoušel např. Karel Makonj. (Konečně, kdo by srovnal nahrávky J. Skupy s těmi Kirschnerovými, podivil by se tomu rozdílu, který se časem zvětšoval – nikoli ke škodě umění.)
Dnešní interpreti prostě nejsou jedineční a kdyby se H. Štáchová rozhodla pro otevřenou komerci, mohla by vycvičit hned několik dalších hereček a herců (vzhledem k svému důchodovému věku to už, doufám, dělá) a otevřít filiální scény DS+H třeba v Ostravě, v Bratislvě, ve Vídni, v Berlíně a Mnichově – s tamější dramaturgií. Autorská práva, jejichž je – se svou rodinou – právem majitelkou, by ji k tomu plně opravňovala.
Na druhé straně vůbec není vyloučené, aby divadlo řídil intendant vzešlý z výběrového řízení a dovedu si dokonce představit mladého autorského režiséra, který by si tradici divadla nastudoval natolik (dostupných záznamů je opravdu spousta), že by mohl být divadlu uměleckým šéfem, pod jehož vedením by oba dnešní interpreti rozkvetli. Je prostě pouze třeba přestat „pouhé“ interpretování postav S+H a Máničky (ach, Žeryku, kde je Tě konec? První Westík na české scéně!) za cosi méněcenného a zároveň si uvědomit, že tato dokonalá mluvičská interpretace (o animaci nemluvě) je sice „conditio sine qua non“, ale nikoli podmínkou dostačující. Vždyť i k intepretaci starých libret komedie dell´arte ani sebedokonalejší interpretační herectví nestačí (na rozdíl od loutkového bunraku nebo sicilských marionet).
15.05.2013 (15.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Já myslím,
že pro rozhodnutí o budoucí právní subjektivitě je rozhodující ono označení (také ne úplné) „rodinné divadlo“, které má být i podle mého soukromým podnikem, do něhož žádný magistrát nemá co jmenovat ředitele. Zároveň ovšem plní jednoznačně veřejnou službu i velmi dobře reprezentaci Prahy, tedy jsou tu důvody, proč divadlo dotovat. A zároveň je to dobrý příklad pro to, že veřejnou službu mohou dobře plnit i „soukromá“ divadla (rozumějme ne-magistrátní příspěvkovky). Důležité je zrušit všechny příspěvkovky, aby se odstranila různost přístupu magistrátu k PO a jiným právním subjektům a pak se podle mého zrovna Divadlo S+H nemá čeho obávat.
15.05.2013 (18.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Trochu nechápu,
proč u nás chtějí mnohá finančně prosperující divadla dotaci, anebo se zlobí, že ji jiný dostává, když oni splňují totéž a dotaci nemají. Přijde mi, jako by – analogicky k DS+H – chtěl dotaci na divadlo Walt Disney. Jeho produkty mu přece vydělají dost, a to začasté i když plní veřejnou službu a skvěle reprezentují. Totéž (v českém měřítku) podle mě platí pro S+H. Hrdostí a samozřejmostí by mělo pro majitele značky být, že ze zisku na jedné straně úspěšný divadelní podnikatel bez obav jinde prodělá či přesněji investuje do progrese či míst oboru tam, kde se výdělek očekávat nedá.
Upozorňuju, že nejsem proti tomu z veřejných zdrojů finančně podpořit nějaké aktivity (veřejné služby) těchto těles – jako např. festival Slovenského divadla, který tradičně pořádá DBz – ale jinak mi přijde, že u nás chodí na polívky pro chudé i lidé, kteří by si tu polívku mohli uvařit doma sami a ještě pozvat sousedy.
15.05.2013 (22.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Mgr. Helena Štáchová
Vážený pane Hulče,
ve svém příspěvku do diskuze, ve kterém jste mínil obhájit Vaši kolegyni paní Machalickou, jste mě (jistě nechtěně) podpořil v mém názoru, že stavím-li se do pozice odborníka, měl bych mít velmi dobře prověřené to, co tvrdím, neb jakékoliv bublina, vypuštěná na veřejnost je manipulací s veřejným míněním, ovlivňuje je a může nevratně uškodit. Což jistě Vy, ani paní Machalická, jež práce divadel živí, jistě nemáte v úmyslu. Pokud jste se tedy pokoušel vysvětlit, že naše divadlo je skutečně divadlem komerčním (tedy ne co do obsahu, ale divadlem „za vodou“, které si na sebe lehce vydělá jinak a jeho divadelní tvorba je jen jakýmsi přívěškem), pak z Vás mluví naprostá neinformovanost, kterou si může dovolit tetka z tržiště, ale ne Vy, coby člověk, kterého posláním je odborná kritika divadelní práce jiných. Netuším, jak jste mohl k takovému úsudku dospět. Jak si divadlo vydělává svojí DIVADELNÍ prací na svoji zřejmě nevýznamnou existenci, o tom se můžete snadno přesvědčit na stránkách http://www.spejbl-hurvinek.cz. Jedinou činností, která by se dala označit „komercí“, jsou občasné pronájmy divadla a procenta z prodejů v obchůdku divadla, kde prodáváme knížky, CD a výrobky, související s našimi loutkovými postavami. Roční výdělek je celkem 560 tisíc Kč (za rok 2012). Výtěžek divadla je marže z prodeje, zbytek výdělku z prodeje patří výrobcům. A to nejsme my. Nevlastníme Supraphon, ani knižní vydavatelství. A pokud se někdo z členů divadla podílel herecky, či autorsky na nahrávkách, či na sepsání některé z prodávaných knih, pak jeho honorář plyne z jeho mimo divadelní práce, právě tak, jak je tomu u honorářů z televizních, či rozhlasových vystoupení. Jednoduše tak, jak je tomu u všech herců z jiných divadel, kteří si k bídnému divadelnímu platu přivydělávají v seriálech, rozhlase, filmu, či v televizi. Jejich popularita je divadlu samému přínosná ne finančně, ale pouze tím, že vytvářejí pro divadlo zadarmo jinak tak drahou reklamu a že jejich osobnosti dovedou do divadla diváky. Pokud máte pocit, že honoráře z mimodivadelní činnosti mají herci odvádět divadlu, pak jste ve své vizi dospěl ještě dál, než komunisti se svojí původní ideou, že vše patří všem. Mimochodem, ani z takovýchto honorářů bychom dětské divadlo s minimálním městskou dotací a vstupným 110 Kč za dětský lístek, těžko uživili. I když pracuji většinou 15 hodin denně, tak by můj roční výdobytek stěží postačil na půlroční pronájem mé kanceláře, natož na splacení pronájmu a zajištění existence divadla. Možná však, že se svojí odborností blížíte panu radnímu, který na dotaz novináře, proč dostáváme tak málo peněz pravil, že to stačí, neboť v divadle hrají loutky, které peníze nepotřebují. Dobrou českou duši našich „přátel“, která neodpouští trvalý úspěch a za vším vidí balíky peněz a lehký život, možná trochu uklidním také tím, když vysvětlím další z bodů, který takovýmto lidem leží v žaludku a sice princip Ochranné známky, kterou vlastním a která tedy údajně z městského divadla dělá divadlo mé vlastní. Tato známka má tradiční postavy divadla chránit před plagiátory, kteří se rádi přiživí na čemkoliv, co má úspěch. Rozprodalo se vše české a jsem šťastná, že ji Kirschner založil, neb by toto divadlo již neexistovalo (viz. plzeňský soud). Díky oné známce mohu tedy kontrolovat, jak se s loutkami nakládá. Je to tedy garance i pro naše vlastníky – město Prahu, že je s jejich majetkem nakládáno dobře. Nepostavila jsem si tedy fabriku na výrobu předmětů s S+H, která by nás živila, jen dávám povolení kdy a kde je možné loutky použít mimo divadlo. Je-li to ve prospěch věci, pak nám třeba pexeso s Hurvínkem, které někdo jiný vyrobí a je vkusně provedeno, opět dělá zdarma reklamu. Právě tak jsem šťastná, že se připravuje animovaný 3D velkofilm s našimi loutkami. Vyrobit něco podobného na úrovni, která je tvůrci předpokládaná, je v našich poměrech velmi nákladné a každá koruna, která tvůrcům pomůže, je vítaná. Proto jsem ráda povolila, aby se film s filmovou (a nutně poněkud odlišnou) podobou loutek pustil předem do merchandisingu, který je jednou z možností, jak si může film pomoci své náklady alespoň trochu umořit (viz film o Kukim). Takže, opět to není produkt divadla (neb se nepodílíme na filmu autorsky, ani realizací), ale filmařů. Jenže, pokud se film povede, pak výtěžek divadla bude udržení popularity tradičních českých loutek a příliv diváků, kteří za námi přijdou. Finanční podíl na zisku filmu je honorář můj (za namluvení Máničky a Kateřiny) a Martina Kláska (který mluví S+H) za postsynchrony. Pokud máte pocit, že bychom jej měli odevzdat a zabezpečit tak existenci divadla, rádi to uděláme. Stejně tak ráda si s Vámi dám schůzku nad svým daňovým přiznáním, které mám již hotové. Třeba mi poradíte, jak z mých honorářů uživit 33 členů divadla, pronájem budovy, výrobu a údržbu loutek, dekorací, jak vyplatit autory her, hudby a scénografie. Pak možná ani ten grant, nebo divadlo samé, nebude zapotřebí a mnozí „přátelé“ divadla budou moci klidně spát.
Myslím, že jsem dostatečně objasnila problematiku divadla. Podrobnější informace naleznete na http:// http://www.spejbl-hurvinek.cz./cz/peticefull.html.
K dalším plodným diskusím kohokoliv uvítám v divadle a s diskusní rubrikou se tímto loučím. Spíše než obhajobou své práce a planým teoretizováním se chci zabývat tvorbou samou.
S pozdravem Helena Štáchová
16.05.2013 (13.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Rozumím-li Vám,
paní Štáchová, dobře, tak se považujete za ředitelku městem provozovaného divadla, která je plně městu podřízená. Tedy pokud by si město usmyslelo, že ředitelé divadel se mají pro zdravý chod divadelního provozu střídat, bez problémů necháte DS+H někomu, koho město vybere. Necítíte tedy žádnou vazbu na svou funkci se spojení s onou ochrannou známkou S+H, kterou se svou rodinou vlastníte, a předáte vedení divadla svým – městem určeným – nástupcům. Nejsem vůbec proti, ostatně dr. Pavlovský tvrdí v podstatě totéž (že jste divadlo interpretační), a omlouvám se Vám, že jsem měl dojem, že DS+H považujete v zásadě za své a že všechny aktivity S+H (tedy i knihy, filmy a reklamní předměty) jsou s jeho existencí spojené. Pokud to tedy je tak, bylo by asi dobré, aby onu ochrannou známku vlastnilo město, a bude vše v richtigu. Budete procházet konkursy na ředitele, jako tomu je u městem zřizovaných divadel (loni DnV a Švandovo, letos DNz a DpP, za rok tedy DS+H) a v odborných kruzích se může začít diskutovat, zda by měl v uměleckém směrování DS+H nastat zlom a kdo by je měl řídit. Zatím se mi toto téma jevilo jako tabu.
Ostatně, nevyjádřila jste se k variantám navrhované systémové změny – byl jsem pro Variantu 1, z Vašeho vyjádření ale začínám mít dojem, že by to měla být spíš ta druhá.
16.05.2013 (13.57), , Trvalý odkaz komentáře,