Opožděné vyznání
Helena Štáchová, kterou zná odborná i laická veřejnost především jako interpretku Hurvínkovy kamarádky Máničky, vstoupila do slavného Divadla Spejbla a Hurvínka po absolutoriu loutkářské katedry DAMU. A vnesla tam hned od počátku nové prvky – jak ženský půvab (což bylo velmi podstatné, protože právě v těch letech se za paravány skrytí loutkáři začali objevovat na forbíně a v jednom prostoru s loutkami), tak i učednickou zvídavost, zajímavý hlas a loutkovodičskou zručnost – vodila marionety nejen v inscenacích, ale také v sólových komorních číslech. Přišel nesporný tvořivý talent.
Divadelní zkušenosti nabírala se sehranou loutkářskou partou zastoupenou Lubošem Homolou, Bohumilem Šulcem, bratry Hakeny. Ale její herecký talent a divadelní názor tříbil především Miloš Kirschner, který se později stal jejím životním partnerem. Získala mimo jiné pohotovost, kterou vyžadovaly mnohdy improvizované dialogy v češtině i v řadě cizích jazyků. Snoubila se u ní výtvarná představivost, kterou práce s loutkou vyžaduje, autorské nadání a i organizační schopnosti, které ji nakonec přivedly až k postu ředitelky divadla. Za všechny dovednosti ale platila krutou daň, když se na jejím zdraví postupně podepisovala náročná práce v divadle a zejména na zahraničních zájezdech, v časové tísni a stresu. A také dlouhotrvající boj, který svedla o existenci Divadla S+H i o jeho loutkové protagonisty.
Mánička v pojetí Heleny Štáchové přestala být pasivní Hurvínkovou „přihrávačkou“, ale začala v nových inscenacích uplatňovat výrazný ženský element, který byl inspirací především pro dívčí část publika. Hurvínkovi vyrostla dívčí protihráčka, která se stala další výraznou dětskou hrdinkou. Mánička dostala s třetí „adoptivní matkou“ Helenou Štáchovou – a podle ní – i novou výtvarnou podobu, včetně brýlí. Hlasový rejstřík Heleny Štáchové se vedle Mániččiny typické fistulky rozšířil o „chraplák“ hudrující bábinky a schopnost hlasových proměn Štáchová bohatě využila i v řadě dalších figur – zejména v kultovní inscenaci Dějiny kontra Spejbl (1970, 1980, 2012), kde virtuózně sekundovala Kirschnerovi a později Martinu Kláskovi.
Helena byla vynikající dabérka, šansoniérka, dramaturgyně, autorka (nejen divadelních textů), publicistka a manažerka. Na Miloši Kirschnerovi si tak trochu vytrucovala dabování Lízy ze seriálu Simpsonovi, obával se jisté podobnosti a konkurence s Máničkou. Já ale mám v živé paměti především její one-woman show Capocomico (1990) pro dospělé publikum, kterou v Divadle S+H režíroval Josef Krofta. Příběh potulné komediantky, obklopené postavami komedie dell’arte, byl vynikající příležitostí pro herečku jejího formátu. Nešlo o komedii, kterou dokonale ovládala, ale o tragikomický, drsný příběh jednoho hereckého osudu. Helena Štáchová se zde představila ve zcela nové, nečekané poloze.
Helenky, jak se jí v souboru i mezi přáteli něžně říkalo, jsem si nesmírně vážila. Ve vztahu k loutkářské historii, kritice i k profesi jsme se často míjely i neshodly, ale to mi nebránilo obdivovat její lidskou sílu, víru v loutku a její možnosti, i její všestranný herecký talent, který ji přivedl k dokonalé profesionalitě. A nechtěla bych zapomenout na to, že byla také krásnou, statečnou a silnou ženou, do poslední chvíle bojující za své divadlo a lidi v něm. Byla jednou z posledních velkých žijících osobností našeho moderního loutkového divadla. Mrzí mě jen jediná věc: že jsem jí to nedovedla včas a přesvědčivě říci.
Komentáře k článku: Opožděné vyznání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
