Opožděný rozhovor s Bořivojem Navrátilem
Tento rozhovor měl vyjít před řádkou let v týdeníku Reflex v době, kdy se Bořivoj Navrátil chtěl rozloučit s divadlem. Nakonec nevyšel a rozloučení se také nekonalo. Důvod? Bořivoj se nechtěl smířit s tím, že interview může mít jen omezený počet stránek. Titulní postava Titus Andronicus i dojemná role v Havlově Odcházení zas potvrdily, že herecké schopnosti jsou navzdory věku neomezené. Dobře si vzpomínám na zážitek z našeho setkání. Vstřícný, sebeironický, přesně formulující herec, pro mnohé jistě výjimečný životní společník, který teď odešel důstojně a statečně, jak žil.
V titulní roli Shakespearovy tragédie Titus Andronicus v Divadle v Dlouhé, režie Ivan Rajmont FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK A EVA HRUBÁ
Podlehl jsem klamu, že jsem hodný člověk
Na přání režiséra Miroslava Macháčka jste si kvůli roli v inscenaci Ze života hmyzu oholil před více než čtyřiceti lety hlavu. Zajímalo by mě, co všechno jste ochoten pro režiséra podstoupit?
Když bezpečně vím, že režisér ví, co chce, tak opravdu leccos. V zásadě vše, co by bylo v mých silách. A právě Macháček byl tento případ. Ze života hmyzu byla nakonec krásná slavná inscenace, s níž jsme tehdy objeli celou Evropu, což i v polovině šedesátých let byla výjimečná příležitost.
Vám bylo tenkrát dvaatřicet let. Jaké to je – změnit v takto mladém věku totálně svou podobu?
Na mé hlavě už toho tolik nezbývalo, takže o nic totálního nešlo. Pravdou je, že dneska máte holohlavého kdekoho, protože se to stalo módou, ale tenkrát, když jsem vlezl do tramvaje, měl jsem stoprocentní jistotu, že nějaké děťáko vypískne, Maminko, proč ten pán nemá vlasy? Maminka v rozpacích, ale já už měl připravenou odpověď: Víš, proč nemám vlasy? Protože jsem nejedl polívku. A co ty, jíš polívku? Dítě zděšeně přikyvuje, maminka zachráněná a já měl pokoj. Nicméně to tehdy pro mě znamenalo, že jsem se kvůli takové blbosti ocitl na křižovatce svého hereckého osudu. Do té doby jsem hrál, byť s parukou, zamilované chlapce a najednou bum prásk, začali přicházet gestapáci a podobné potvory.
Vzpomete si na svůj první pohled do zrcadla, když jste tu proměnu dokonal?
Jak jsem už říkal, taková změna to zase nebyla, a navíc: mně se ulevilo, že už nadále nemusím předstírat, že nějaké vlasy mám. Bylo to přiznání skutečného stavu věci. Osvobozující pocit. Ale to všechno je tak dávno. Rád bych náš rozhovor pootočil do přítomnosti. Dneska mi je už přes sedmdesát a ani jako divák nemám rád, když trnu, jestli starý herec přejde jeviště, a když si musí kleknout, jestli při tom neupadne a zda-li se pak dokáže zvednout. Jinými slovy, dospěl jsem k definitivnímu rozhodnutí ukončit svou divadelní kariéru.
Z mého pohledu jde o trochu předčasné rozhodnutí, ale chápu, o čem mluvíte. Na druhou stranu si vzpomínám na herce, který říkal, že se stačí dožít určitého věku, a najednou se nabídky na role jenom hrnou.
To je pravda. Málokdo z herců je ve vyšším věku při síle a málokdy je navíc ochoten se podřizovat zkušenosti někoho jiného, zejména když cítíte, že vás žene zpátky někam, odkud vy jste se už vrátil. V poslední době jsem odmítl několik nabídek, které – kdyby přišly dřív – by mě učinily velice šťastným. Zvláště bolestné to bylo v případě Jakuba Špalka, který mi nabídl roli, o jaké bych myslím hodně věděl, ale současně vím, že už nemám sílu dát to na scéně najevo. Jako divák rád sleduji, když na mě z jeviště sálá přebytek energie, a běda, když se energie nedostává.
Z přebytku energie jste jako kluk začal hrát divadlo?
Za války a těsně po ní, to byla pro nás romantická doba Foglarových knížek. Založil jsem několik klubů Rychlých šípů, ale pokaždé jsem se snažil, abychom hráli divadlo. Když mi bylo asi pět let, vzali mě prvně na představení s živými herci. Žádné loutky, ale nějací ochotníci s pohádkou Zlatovláska. Mně se to strašně líbilo, jenom mi bylo trochu divné, že Zlatovláska má vlasy spíše hnědé a rozčísnuté uprostřed na pěšinku à la Božena Němcová. Pak jsem pochopil, že mi tím velice připomínala mou maminku, která krátce předtím zemřela. Oba rodiče zemřeli v mých necelých čtyřech letech.
Dnešní kluci našli své foglarovky v Harry Potterovi. Znáte scénu, kde Harry v zrcadle nejtajnějších přání spatří své mrtvé rodiče? Nestalo se vám divadlo takových zrcadlem?
Nevím, v tom prvním zážitku byl ale motiv matky nejsilnější. Na divadle mnozí hledají to, co nezažili v reálu. Proto mě na jeviště vzrušovalo, když jsem někomu mohl říci, Maminko. Anebo když jsem na jevišti směl vyznat krásným způsobem lásku, což jsem v civilu neuměl, rozhodně ne krásně. A tak dále.
Vaše vysokohorská nemoc v Himálajích sice byla tématem několika rozhovorů, přesto se k ní ještě vrátím, protože mě samotného jen těsně minula.
Tehdy mi oba expediční doktoři zachránili život: jeden svou riskantní medikální léčbou, kdy se mi až později přiznal, že dost experimentoval. A ten druhý se mnou podnikl cestu dolů: to by byl film! Ne ten, co jsme natočili.
Kolik šerpů vás neslo?
Snad si nepředstavujete nosítka? První tři dny mě na zádech v nosítku z lana nesli na střídačku dva šerpové. Jenomže byli dost malí, takže jsem nohy coural po zemi a udržet výš jsem je nedokázal, protože jsem pořád upadal do bezvědomí. Na týden jsme potom zkysli v nějaké díře, než nám poslali tři jaky s majitelem. Na jednoho jaka přivázali mě, druhý nesl naše zavazadla a třetí seno pro všechna tři zvířata. Jaci šli sami naučenými stezkami, ale majitel vzal každou chvíli klacek a začal je mlátit, aby ukázal, že jim velí. Měl někde schovanou flašku, protože se během dne ožral tak, až jsme ho museli mlátit my. V městečku Namčhe Bazar jsme jaky vyměnili za kobylku a ta už mě vlekla na místo, kde přistávalo malé letadlo. Kobylka sice byla březí a na rozdíl od jaků jí to po skalách moc nešlo, ale jmenovala se, poslouchejte dobře – Doma, což znamenalo velkou psychickou vzpruhu.
S Janem Třískou jako tajemník Hanuš v Havlově Odcházení v Divadle Archa, režie David Radok FOTO VIKTOR KRONBAUER
Vaše životní štace: Jihlava, JAMU, Těšín, Opava, Ostrava a pak vás oslovilo pražské Národní. Jak to tenkrát chodilo?
V době, kdy byl režisér Krejča ještě šéfem, vypsal konkurs do tzv. pomocného uměleckého souboru, kam jsem se přihlásil. Protože si mě ale pamatoval z jedné ostravské premiéry, přijal mě bez konkursu, a navíc mi poslal partituru Fibichovy Smrti Hippodamie, abych si vybral – to se mi od té doby už nikdy nestalo – jednu z těch tří krásných rolí. Současně jsem po Vladimíru Rážovi převzal role Laerta v Hamletovi, kterého jsem hrál snad dvěstěkrát, a to už jsem vplynul do regulérního souboru.
Pro mladé herce dnes nepředstavuje Národní nedostupný Everest, tak jako pro vás.
Když Krejča tenkrát angažoval mladičkého Třísku, Tomášovou, Munzara, tak to byl skutečný průlom. Do té doby hrávali dvacetileté čtyřicátníci. Krejča pak v Národním udělal skutečnou éru. Spolupracoval s režisérem Radokem, tehdy ještě mladým Macháčkem a Pleskotem a sám režíroval nádherné inscenace – Srpnovou neděli, Křišťálovou noc, Drahomíru; sám jsem s ním bohužel spolupracoval jenom při Romeovi, kde jsem hrál Parise, s parukou, samozřejmě.
Čím snadněji se do Národního dnes dostává, tím lehčeji se také odchází. Jenomže vy jste bouchl dveřmi po třicetiletém angažmá!
Oni mě vyhladověli. Když v devadesátém nastoupili režiséři Rajmont s Kačerem, obklopili se jinými lidmi a pro nás zbývaly drobky. Tak to šlo tři roky a když jsem si na fermanu přečetl obsazení další sezony, šel jsem pryč.
Jak takové rozhodnutí vypadá?
Není to bez bolesti, ale jak říkám, tehdy jsem přicházel k divadlu a nohy se mi samy otáčely. V podstatě jsem chtěl s divadlem skončit. Za dva dny na to mi ale zavolal režisér Petr Lébl, který potřeboval zachránit situaci, a karta se obrátila. Když jsem ale tu výpověď dával a ocitl se bez povinností a trnutí, v čem a s kým budu zase hrát, tak jsem doslova létal. Od té chvíle jsem se o sobě rozhodoval sám a i když jsem se dopouštěl hloupostí, mohl jsem je vyčítat jen sám sobě.
A vaše první role u Petra Lébla v inscenace Fernando Krapp mi napsal dopis?
Jednalo se o záskok v náročné roli, což není špatné, když už je role víceméně prošlapaná a vyhovuje vám. Petr mě ihned okouzlil svou bezbřehou fantazií, ale když jsem s ním pak spolupracoval dál, zažil jsem, jak herce protahuje svým hledáním, což má v sobě hodně bolesti. Z Národního jsem byl zvyklý, že režiséři přicházeli s velikým předstihem, věděli vše a my je horko těžko doháněli. Tihle kluci, k nimž jsem si svým odchodem otevřel dvířka, jako Lébl, Pitínský, Nebeský, Morávek, jsou jiní: přijde zkouška a všichni stojíme na stejné startovací čáře.
Kdy jste přišel na to, že Léblova fantazie a hravost balancuje nad propastí jeho nemoci?
Nikdy jsem na to nepřišel. Bylo mi sice divné, že tu a tam rozmlátil svou kancelář, na zkoušku ale přišel zas jako poklidný usměváček. Nebo když mi někdo říkal, že nepřišel pár dní do divadla, přičítal jsem to na vrub jeho geniality.
Ani když ve vaší postavě v Rackovi zpodobnil svůj stav hluboké deprese?
Takto to učinil přes více figur, například i do Trepleva dával vše, co věděl a co si myslel. Přesto mi to naplno nedocházelo.
Dnešní mladá generace filmových diváků vás zná kupříkladu ze Zelenkových Knoflíkářů, ale řekl bych, že nemá tušení o posledním filmu Sergeje Gerasimova zachycujícím konečné období Lva Tolstého.
K postavě Tolstého rodinného lékaře jsem se dostal díky frapantní vnější podobě. Při natáčení se mi dostalo něčeho omamného, protože Gerasimov, v Rusku ohromná autorita, na mě udělal krásnou fintu: všichni ve štábu se ke mně chovali, jako bych byl skutečnou postavou onoho dobrotivého Dušičky, který sloužil jako prostředník mezi Tolstým a jeho rozhádanou rodinou. Tak moc mě měli rádi a tak na mě byli neuvěřitelně hodní, až mi nezbývalo nic jiného, než tu roli přijmout se vším všudy. Navíc sám Gerasimov hrál Tolstého a jeho ženu skutečná manželka Tamara Makarovová. Na půl roku jsem zcela podlehl klamnému zdání, že jsem hodný člověk. Dneska už jsem zas dávno v pořádku.
Hercova paměť, to jsou pokaždé malé dějiny českého divadla. Avšak studenty herectví zajímá především jejich vlastní budoucnost. Vy sám jste učil dvacet let: rozlišují studenti, kdo z jejich pedagogů hraje, a kdo už jen učí?
Určitě jim to není jedno. Ale řeknu vám ze svých dějin dobrý příklad. Mě učil na JAMU Jaroslav Lokša, což byl takový brněnský pandán Zdeňka Štěpánka. Svůj obor uměl, ale jako pedagog, to bylo něco tak směšného, že jsme si z jeho vyjadřování dělali srandu. Dokonce nás nutil, abychom hráli jako on, prostě antipedagog. Jeho manželka, která nás také učila, byla herečka na baterky, ale jako pedagog vynikající! Ta skutečně dovedla reálně poradit. Problém je také v tom, že vyučování je strašně náročné na čas i na nervy, a proto zodpovědní pedagogové, kteří současně hrají tak jako Boris Rösner, jsou vzácnou výjimkou.
V posledních letech hrajete mezi mladými ve Spolku Kašpar. Řekl bych, že tu procházete omlazovací kůrou, a tím více mě udivuje vaše avizované loučení.
To máte sice pravdu, ale na druhou stranu mi věřte, že úpadek může přijít ze dne na den. Přestanu chodit, vypadají mi zuby, zapomenu text. Kdo je v pětasedmdesáti při síle? Když si vzpomenu, jak si po svých jménech šlapali herci jako Zdeněk Štěpánek nebo Eduard Kohout, bože můj, říkal jsem si, proč to dělají?
Když vás šerpové, pak jakové a nakonec kobylka Dolma snášeli do podhůří, také jste rekapituloval svůj život? Vzpomínal na syna?
Víte, co je hrozné? Že jsem na něj dost nemyslel. Uvědomil jsem si, že je zabezpečený, a dost. Hlavou mi šly docela jiné hlouposti, v bezesných nocích jsem se trápil, co jsem komu kdy řekl a že už nemám šanci se třeba omluvit. Svůj odchod ze světa jsem si představoval mnohem dramatičtěji, ale tento probíhal téměř banálně, bez vzrušení, prostě jinak, než jsem očekával. Takže chci mít teď pod kontrolou alespoň svůj odchod od divadla.
Poslední otázka: je pravda, že jste svá vnoučata nechával z lásky kreslit fixou po vaší hlavě?
Dneska už jsou velké, ale dělávaly to. Nedávno měla vnučka taneční; sledoval jsem ty kluky navlečené proti jejich vůli do obleků a motýlků a brala mě nostalgie. Když můj syn dospíval, neměl jsem čas to pozorovat, až dneska u vnoučat si to konečně užívám.
Komentáře k článku: Opožděný rozhovor s Bořivojem Navrátilem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
