Opravdu k neuvěření

Baron Prášil v Divadle Hybernia se pyšní podtitulem, či spíše reklamním sloganem muzikááál … k neuvěření. Zřejmě pro jevištní efekty, které v produkcích Oldřicha Lichtenberga převažují už delší dobu, aby se v Baronovi Prášilovi staly hlavním prodejním artiklem. Stejně postupoval takový Emanuel Schikaneder ve Vídni před nějakými dvěstěpadesáti lety a další převážně „lidoví“ divadelníci, prostě čas od času v dějinách divadla převáží nad slovem podívaná a nad dramatikem jevištní strojník a dekoratér. V našem případě pyrotechnik a především kameraman, neboť většinu fantaskních prostředí a příhod, o nichž Baron Prášil vypráví, zajišťují právě dotáčky, technicky kvalitní, kombinované s jevištním děním – jakási zjednodušená laterna magika či vzdálený příbuzný někdejšího theatergraphu E. F. Buriana, vzato ryze technicky. Jednotlivé sekvence jsou navlečeny na chatrné spojovací nitce, která horlí proti současnému zkomercionalizovanému světu, jako kdyby právě muzikál k neuvěření nebyl jeho součásí: Baron Prášil vypráví staré příhody ve svém malém pensionu ohrožovaném honosnými mrakodrapy, odehrává se tedy v současnosti. O penzion, a zejména o lukrativní pozemek pod ním, by Prášila chtěl připravit správce Wilcox, proto pozval notáře Omena a soudního znalce v oboru psychiatrie Nomena, aby barona zbavili svéprávnosti. Ve skutečnosti se nic neděje, jen se poslouchají Prášilovy příhody. Dílu nepomohlo ani až legračně historizující patetické textové provedení scénáře a písňových textů, i když vyložených neobratností, jaké zaplevelily podobné produkce, je tu méně, než bývá zvykem.

Nejde tedy o to, co se říká, ani moc o to, co se zpívá, neboť hudba Zdeňka Bartáka je neméně zapomenutelná a stejně jako příběh postavená na vzorech, za které diváci už rádi platili. Jde o přehlídku přezdobených kostýmů, efektně nasvícenou a zalitou projekcemi. Spíš jako na přehlídkovém molu než na jevišti se tu toporně postává, chodí, tančí a gestikuluje, základní poetikou je inzitní popisnost – nejslibovanější atrakce, let hrdiny na dělové kouli, je malá lanovka se zavěšenou koulí, na níž sedí jeden ze tří Baronů Prášilů (Daniel Hůlka, Josef Vojtek nebo Marián Vojtko). Texty se deklamují se školometskými intonacemi a literární výslovností. Sotva koho tu lze označit za herce, ať už jím opravdu je, nebo není, lhostejno, čím v divadle už prošel. Koná se přehlídka skutečných i jen rádoby hvězd a hvězdiček, které v potu mediálních tváří dobývají obživu, přehlídka garderoby a atrakcí. Podepsaly to mnohé pražské špičky oboru, nepůjde tedy jen o neumění, ale o podnikatelský záměr zacílený na konkrétní cílovou skupinu diváků. Neměl jsem dojem, že odcházeli moc spokojeni, ale bylo plno!

V kadém případě jde o další posun v pražském muzikálovém šoubyznysu, z dlouhodobějšího hlediska, obávám se, zhoubný, neboť vizuální atrakce nelze donekonečna stupňovat, a jakmile narazíme na strop technických možností, divák nad jejich opakováním jen zívne. Rozvíjet se dají myšlenky, i když, měřeno Avatarem, i světovým filmařům docházejí a nahrazují se vizualitou.

Diváci sami rozhodnou, zda si nejnovější výrobek Divadla Hybernia koupí, po stránce umělecké není co komentovat. Přesto si Oldřich Lichtenberg opět rýpl do pražských grantů, které by zřejmě rád pobíral: k fotkám mnoha lidí, kteří produkčně jistě obtížné a možná i nákladné dílo připravovali, otiskl v programu k inscenaci i fotku primátora Pavla Béma s konstatováním, že pro představení neudělal zhola nic. Primátor ovšem správně učinil.

Divadlo Hybernia – Zdeněk Barták, Petr Markov: Baron Prášil. Hudba Zdeněk Barták, scénář a texty písní Petr Markov, režie a spoluautor výtvarné koncepce projektu Filip Renč, choreografie Kristina Kloubková, scénografie Šimon Caban, kostýmní výtvarník Roman Šolc, light design Pavel Dautovský, sound design Petr Ackermann, producent a spoluautor námětu a scénáře Oldřich Lichtenberg. Premiéra 25. února 2010.