Opravdu obhajoba vraždy? (aneb Hepnarová na Zábradlí)
Lid, demos, tato nepoliticky politická veličina, tento nepříliš zásadový, v demokracii prý zásadní hybatel už toho měl dost. Takhle to dál nejde! Konzumenti konzumu a televizních seriálů, klienti cestovních kanceláří spojte se! Zahřmělo a z nebe se na provazech mediálního deště snesly volební urny. Přepřaháme! Nový kočí prý umí také některé úplně nové písničky…
Magdalena Sidonová jako Olga Hepnarová v inscenaci Šedá sedmdesátá Divadla Na zábradlí FOTO KIVA
Rovněž Divadlo Na zábradlí lehounce zavánělo stojatými vodami, dost možná, že se i tam někdo s někým spároval, i když bez velkého třesku tragikomického skandálu. Přepřáhlo se, ale jiným způsobem, podle jiného scénáře. Demos zůstal za dveřmi. A Jan Mikulášek, Petr Štědroň ani Dora Viceníková samozřejmě nejsou Andrej Babiš. Analogie poněkud pokulhává, ale to, o čem bude řeč, je do značné míry res politica.
Názory na podzimní sezonu divadla se od sebe příliš neliší. Je to začátek nové, velmi nadějné éry, nástup originální, neotřelé poetiky, ať už je zcela původní nebo přece jen v něčem odvozená. Z osmi premiér největší pozornost vyvolaly Buržoasie, Zlatá šedesátá a Korespondence V+W, jevištní útvary vycházející z Buňuelova filmu či Juráčkova deníku, ze silného příběhu či silného textu, inscenace vyrovnané a jednolité, které nejdu proti srsti své inspiraci. Zato Šedá sedmdesátá! Nepochybně mají svou sílu a kvalitu, ale proč proboha autoři vyvedli Olgu Hepnarovou po schodišti až někam pod střechu a posadili ji na madlo zábradlí, aby se sklouzla a sesmekla do přízemí, do divadelního foyer, odkud ji, jen nepatrně se vzpouzející, vyvlekli na jeviště? Vždyť je to umělecký a myšlenkový omyl! Nebo ještě ostřeji řečeno freudovská obhajoba vraždy. Pro pořádek zopakuji, že Hepnarová v roce 1973 jako řidička malého nákladního vozu najela úmyslně na chodník a usmrtila osm lidí, kteří tam čekali na zastávce tramvaje.
Kritici a recenzenti zdůraznili, že tato událost souvisí s normalizační dobou jen okrajově, respektive časově, že šlo o čin deviantního jedince, kteří se vyskytují v každé společnosti, bez zřetele na její společenské uspořádání. A Magdalena Sidonová se do Hepnarové převtělí tak pěkně a účinně, že to vyvolává až nezasloužený soucit. Co by tomu asi řekli pozůstalí obětí?
Autoři inscenace se v divadelním programu zaštítili, a to nepříliš šťastně, Vratislavem Effenbergerem. Vzhledem k následné argumentaci nezbývá než citovat závěrečné věty: Proti této hnilobě (hnilobě tohoto světa – J. J.) Olga Hepnarová protestuje tím, že se mstí. Identifikace jejího Ega se Superegem je těsnější a hlubší než u Jana Palacha. Effenbergerovy texty lze do jisté míry zjednodušovat, projasňovat, přepisovat do srozumitelnějšího jazyka, ale tím jejich autor poněkud vyblédá a ztrácí. Je proto lépe ponechat jej v jeho freudisticko-marxistickém příšeří. Přesto: intepretace vyvozující, že Hepnarová jde nad Palacha či pod Palacha, tedy hlouběji, že jej dovršuje, že je Palachem normalizace, je zcela mylná. Pokud Effenbergerovi rozumím, argumentuje v tom smyslu, že Hepnarová protestuje proti hnilobě světa eo ipso, proti lidské zbabělosti, pokrytectví, chamtivosti a zákeřnictví, tedy skutečnostem nadčasovým a obecným, u kterých záleží především na tom, do jaké míry si je člověk připouští, do jaké míry se jimi cítí ohrožen. Palachův čin byl naproti tomu aktuální, protože se obracel proti zlu politicko-mocenského násilí, neboli proti sovětské okupaci vojsky Varšavské smlouvy a jejím důsledkům.
Viděl jsem Buržoasii i Korespondenci V+W. Jsou to znamenitá představení, možná že zdařilejší než Šedá sedmdesátá, ale ta se víc zaryjí pod kůži, jsou pro mě emočně působivější. Asi proto, že mám s normalizací a s Hepnarovou nevyřízené účty. Její osobnost a jednání byly tehdy posuzovány psychiatry, kteří měli nakonec ve věci rozhodující slovo. Jsem přesvědčen, že znalci ji svým málo empatickým způsobem vyprovokovali k roli automatu zla, k roli lhostejné, necitelné, anetické osobnosti a nerozuměli její nenávisti a zoufalství. Její čin jistě nelze ospravedlnit, nepodléhám nepatřičnému soucitu, ale domnívám se, že patřila k jedincům, kteří jsou po určitém čase schopni určité věci nahlédnout a kteří jsou – třeba jen v omezeném rozsahu – schopni vnitřní proměny. Trest smrti oběšením byl vynesen a vykonán proto, že psychiatrický a psychologický posudek vyloučil jakoukoliv možnost resocializace. Kromě jiného nesouhlasím s trestem smrti jako formou odplaty za spáchané zlo a – feministky mi to jistě prominou – myslím si také, že ženy by si navíc zasloužily jisté ohledy. Ironií dějin Hepnarová zabíjela na dnešní třídě Milady Horákové.
Jde tedy skutečně o myšlenkový a umělecký omyl? O znevážení Palachova odkazu a freudovskou obhajobu vraždy? Nebylo by lepší inscenaci přepracovat a monolog této obskurní a netypické postavy z ní vyřadit? Jsem přesvědčen, že nikoliv, a že podobné názory vycházejí z předsudku kauzality. Jev má v tomto pojetí v dané struktuře význam jen tehdy, je-li s ní propojen příčinnými vztahy. Pak je typický a důležitý, nikoliv nahodilý. Z tohoto hlediska je v našem diskursu mezi dneškem a normalizací (a totalitními režimy vůbec) jen jeden zásadní rozdíl: tehdy existoval trest smrti, popravovaly se i ženy a naše antihrdinka měla tu smůlu, že mezi nimi byla ta poslední. Ani toto samo o sobě není úplně zanedbatelné.
Zbavíme-li se kauzality, otevírají se nám nové, překvapivé významy a vztahy. Kontrast umrtvující nehybnosti a křečovité destrukce všech hodnot se zdá být metaforický i doslovný. Hepnarová vstoupila na jeviště podle principu synchronie a koláže, zdánlivě odjinud, jako útržek novin do kubistického zátiší, přivlekla na ně událost, která se v daném čase udála. Normalizace ji nezrodila, proti hnilobě sedmdesátých let neprotestovala ani ji nedehonestovala. Její osud, hrůznost a temnoty tohoto činu, vše, co s ním souviselo, však cosi velmi významného o této době vypovídají, zpětně tuto dobu charakterizují a dokreslují, jsou jejím symbolem a přízrakem. A pokud se Hepnarová sesmekla do inscenace po zábradlí čitelného, ale třeba i méně srozumitelného autorského záměru, nikoliv hladce, ale trhaně a skřípavě, je to natolik znepokojivé a provokující, že nás to během představení vytahuje za límec z pohodlí pouhého diváckého zážitku.
Jiří Janatka
(autor je psychiatr a spisovatel)
Komentáře k článku: Opravdu obhajoba vraždy? (aneb Hepnarová na Zábradlí)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
