Těžký život veřejného důvěrníka
David Jařab změřil již své interpretační síly s mnoha skvělými prózami, během režisérova plodného angažmá v Pražském komorním divadle mě nejvíce zaujaly jeho jevištní „přepisy“ Klímova Utrpení knížete Sternenhocha a Urzidillova Weissensteina. K Legendě o svatém pijanovi podle Josepha Rotha a Srdci temnoty Josepha Conrada jsem měl už jako divák o něco dál, ale to spíš proto, že jsem obě díla měl v sobě ukryta nějak jinak, divadelní tvary svoji kvalitu nepochybně měly.
Marie Spurná, v pozadí Stanislav Majer FOTO MARTIN ŠPELDA
Předlohou pro inscenaci Osamělá srdce v Divadle Na zábradlí je Jařabovi próza amerického spisovatele Nathanaela Westa (mimo jiné i Den kobylek, známý z filmové adaptace Johna Schlesingera) Přítelkyně osamělých srdcí z roku 1933. Hrdinou je ona „přítelkyně“, redaktor, vydávající se za ženu-rádkyni a utěšitelku, která odpovídá na dopisy zoufajících si pisatelů především ženského pohlaví. Některé z žen, především jistá paní Doylová, vytuší, že v „přítelkyni“ jde o muže, a hlavní hrdina se s nimi milostně „zaplete“, také ovšem s manželkou svého nadřízeného. Kniha spěje ke tragickému konci ve velmi svěžím rytmu, fabule i dopisy, které ji prokládají, jsou formulovány brilantně, s krutou ironií a sarkasmem. Jařabova inscenace má náladu melancholičtější, jako by se opírala o poslední epizodu knihy, v níž má „přítelkyně“ náboženský zážitek. Vše se odehrává také v modernějších reáliích, hrdina (Stanislav Majer) naslouchá telefonům, odpovídá do éteru, za ženu se tak pochopitelně nevydává, a pouští pro útěchu písničky (aluze na Písničky od srdce rozhlasové stanice Praha a jejich vtíravý sentiment je velmi výrazná). Všechna dějiště knihy, redakce, bar, domácnost centrální postavy i domácnost šéfova, také však park, kde se utěšitel poprvé setká s paní Doylovou (Natálie Drabiščáková), jsou v jevištní verzi „zastoupeny“ rozhlasovým studiem, Jařab si vlastně ani nehraje na reál, telefonující se zprvu ocitají na distanc od utěšitele tím, že on mluví do mikrofonu, a oni ne, postupně se ovšem studio zalidňuje všemi zúčastněnými. Ve finálovém momentě, kdy je tragikomický hrdina nešťastnou náhodou zastřelen kulhajícím manželem paní Doylové (Leoš Noha), o němž ona hovořila jako o mrzákovi, vedle něhož si kazí život, je stafáž na jevišti kompletní.
Inscenace se vyznačuje čistým stylem, ale poněkud pomalým, až přerývaným tempem, invenčně ovšem působí „písničky na přání“, které zkomponoval Ivan Acher a z nichž se ozývá nefalšovaně „americký“ country prostor i jímavý stesk (jednou z vokalistek na nahrávce je také Lenka Dusilová). Herecky nejvíc vynikne nová posila souboru Stanislav Majer, je přirozený, zprostředkovává přesvědčivě usmýkanost „charitativní“ profesí i citovou neukotvenost hrdiny. Dobře hrají i všichni ostatní, připomeňme ještě Jiřího Ornesta v roli cynického nadřízeného a Kristinu Beranovou-Maděričovou v partu jeho blazeované manželky. Omylem je však obsazení dramaturgyně Lucie Ferenczové jako hrdinovy partnerky Betty (o kvalitě její jevištní řeči bych se nerad zevrubněji rozepisoval). Inscenace nepatří k vrcholům Jařabovy jevištní tvorby, je použitím výrazových prostředků víc literární než divadelní, za zhlédnutí však stojí. Otiskem doby, v níž žijeme, si už tak jistý u tohoto díla nejsem.
Divadlo Na zábradlí – Nathanael West, David Jařab: Osamělá srdce. Překlad Jaroslav Schejbal. Režie a scéna David Jařab, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Ivan Acher, dramaturgie Lucie Ferenczová. Premiéra 30. října 2012.
Komentáře k článku: Těžký život veřejného důvěrníka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
