Divadelní noviny > Kontext

Osamoceni v efektní prázdnotě

Hned dvě významné galerijní instituce v Praze nabídly k vidění současné umění dvou umělců střední generace – Josefa Bolfa (1971) a o něco mladšího Daniela Pitína (1977). Bolf svoji tvorbu představil pod názvem Tušení stínů ve Veletržním paláci NGP, Pitínova výstava s názvem Papírová věž se konala v Galerii Rudolfinum. Obě skončily na přelomu roku. Co oba umělce spojuje, co rozděluje a co přinášejí divákům?

Odpověď na první otázku je jednoduchá. Oba jsou víceméně figuralisté a oba se v odlišných formách zabývají pohledem na současného člověka. A jejich sdělení nejsou příliš optimistická. Divák tak může konfrontovat své prožívání světa s jejich uměleckou reflexí skepse a bezvýchodnosti, u Bolfa dokonce s beznadějí.

Tušení stínu

Josef Bolf rozvíjí tuto tematiku dlouho. Jeho obrazy smutku a duševní bolesti se staly ikonickým zobrazením vnitřní rozervanosti člověka, vyzývají ke konfrontačnímu vztahu s umělcovým světem. Vizualita jeho obrazů úzce konvenuje s obsahem i přesto, že se autor v estetizování výtvarné formy občas ztrácí. Málokterý autor je ale v současném umění tak upřímný, aby vnímavého pozorovatele, který se nespokojí s prvoplánovou přitažlivostí díla, nenutil položit si otázku, do jaké míry se malířova imaginace opírá o životní zkušenost. Neumím se ubránit pocitu, že pro Bolfa je tvorba především terapeutický způsob, jak se vyrovnat s negativní zkušeností dětských let a dospívání. Na výstavě jsou sice zastoupena nová díla z tohoto roku, v nichž prý své „temné“ téma opouští, avšak dochází v nich pouze k proměně výrazu formy, která je sice o něco bohatší v tvarosloví, barevnosti a kompozičním řešení, nicméně autorova chmurná melancholie je v nich stále přítomna. Dokládá to i video vytvořené pomocí animace autorových kreseb a malby, v němž se odehrává příběh chlapce ze sídliště, který v noci usíná, aby se v představách ocitl ve zcela jiném světě. Video v sobě v jisté neobratnosti a syrovosti výrazu nezapře poetiku režiséra Karla Zemana, včetně efektů stékání barev.

Náměty s dětmi a z dětského světa her jsou kromě výjevů z psychiatrických léčeben, temných zákoutí paneláků a s atmosférou opuštěných ulic vděčnou inspirací estetiky ošklivosti, v níž se Bolfova fantazie plně uplatňuje. Vše, co je prázdné, rozbité, zahalené či maskované, je tajuplné a vzrušující, stejně jako tváře s maskou a lidé bez obličeje. To jsou ale často jen rafinované nástrahy, jak diváka svést od přesvědčení, že člověk není jen bídný tvor lapený v bezvýchodnosti své existence. Bolf si s divákem vlastně hraje, když ho nutí odmítnout takové východisko.

Papírová věž

Naopak strategie Daniela Pitína ve vyjádření tématu odcizení je mnohem rafinovanější, neboť svůj nesporný malířský talent doprovází vysokou intelektuální komplikovaností. Jeho obrazové výjevy, ve kterých se ocitá lidská figura, se odehrávají v prostředí veskrze destruovaném, nedokončeném, nedodělaném, jako by se v něm člověk nacházel jen náhodou či nedopatřením. Aranžuje jej v improvizovaných kulisách připomínajících staveniště. Diváka, který se skrze jeho obrazy ocitne v prostředí zmatečném a vlastně neznámém, tím značně – a jistě záměrně – znejišťuje. K tomu využívá všemožné výtvarné nástroje. Iluzivně pracuje s malířskou náhodou detailu, se strukturou i plasticitou barvy, stejně jako s promyšlenou volbou tvarových prvků, včetně reálných i abstraktních geometrických forem. Tato fikce, inspirovaná i současnými digitálními možnostmi zpracování obrazu v počítači, je ale jen věčnou modernistickou a postmodernistickou snahou skloubit či propojit formy, které jsou ve výtvarném umění již dávno ověřené. Na jedné straně realistické výjevy, na straně druhé kubistické či abstraktní formy, přičemž oba přístupy se propojují v jednom v obraze, a na základě nelogického střetu těchto dvou zcela odlišných forem vzniká zdání nové reality. Jeho obrazy jsou vlastně kolážemi, v nichž autor spojuje zdánlivě nespojitelné, čímž vytváří novou iluzi obrazu.

Typickým rysem jeho malby je intervence kubistického tvaru do realistické formy, například v obličeji či v celé postavě (patrné je to v obrazech Sochař či Jezdkyně).

Pitín spoléhá na nezvyklost zvolených výtvarných prostředků. Plasticita geometrických tvarů, jimiž prokládá realisticky bravurně ztvárněné figurální motivy, vytváří prostorovou iluzi snové reality, v níž to, co se odehrává, jde proti logice a normalitě. V obraze Bazén plave žena v podlaze, přičemž vodu evokuje pouze modrá skvrna asociující kaluž. V obraze Roleta sedí muž, a vlastně i nesedí, zatímco žena před ním zatahuje u okna v bludišti konstruktivních prvků roletu, která tam není.

Atmosféru napětí a nervozity podtrhuje zdánlivý klid, který vzbuzuje pocit nejistoty. Divák neví, co se vlastně v obraze děje, protože vše, co se v něm odehrává, děje se mimo čas a divákovo vědomí. A nevědí to ani sami aktéři v obraze, které Pitín zobrazuje v různých obvyklých i naopak zcela neobvyklých činnostech. Přesně tím vyjadřuje existenciální pocit současného „zmateného“ člověka.

Neúplnost, naznačování a nedopovězenost jsou základními rysy Pitínovy vytříbené estetiky formy, v níž si efektně hraje s perspektivou a prostorem. Bílý čtverec či trojúhelník přimalovaný do realistické formy je vnímán vždy „před“ malbou. Zvýrazňuje hloubku prostoru, ale současně může být brán i jako cizorodý, nepatřičný prvek. Pitín dovede s tímto efektem pragmaticky zacházet, skvěle ho využívá pro zdůraznění tématu prázdnoty a odcizení.

V abstraktních či nefigurativních obrazech má sice problém s komunikativností svých děl, nicméně jeho vytříbený a sebevědomý malířský projev v esteticky rafinovaných kompozicích dobře vyjadřuje existenciální nejistotu současného člověka. Fotografie či video, které jsou rafinovaně dramaturgicky aranžovány ve vizualitě Pitínových obrazů, odkrývají způsob autorova přemýšlení o obraze i o tom, co jím chce sdělit. Apeluje na současného člověka. Vždyť už snad vedle smartphonů, všemožných eventů a konzumace se k ničemu podstatnému nevztahuje. Boha zrušil, půdu i rodinu opustil a vztahům nevěří. Kromě života nemá nic, k čemu by se dnešní člověk vázal. A právě o tom jsou Pitínova i Bolfova díla.

Josef Bolf: Tušení stínu. Kurátor Otto M. Urban, Národní galerie – Veletržní palác, Praha, 20. září 2019 – 5. ledna 2020.

Daniel Pitín: Papírová věž. Kurátor Petr Nedoma, Galerie Rudolfinum, Praha. 26. září 2019 – 29. prosince 2019.

• Autor: Jan Paul
• Publikováno: 7. ledna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Osamoceni v efektní prázdnotě

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ