Oscar i Plyšák pro Marka Daniela
Je-li pravda, že programová rada České televize odmítla projekt satirického sitcomu Kancelář Blaník, a proto vznikl „nouzově“ na síti, pak ti, kdo to mají na svědomí, svou hloupostí či vstřícnou předpodělaností připravili koncesionáře po Hořícím keři, Terapii i Občanu Havlovi o další vpravdě průlomový počin. Kancelář Blaník je politická satira, jaká tu 25 let nebyla – aspoň ne na obrazovce. Proti ní je stokrát převařeným čajem i to nejodvážnější politické „netančení“ či „harašení“ Bubílkové a Šimka, a všechny další řachandy od Tele-tele, Krausových nejlepších show, rozjívených Partiček až po beznázorové mišmaše Pečených sněhuláků, ba ve stínu Blaníka bledne i legendární, s přibývajícími lety silně nadceněná Česká soda.
Kam teče beton, tam tečou prachy FOTO NIKOLAS TUŠL
Dokonce i ti nejposedlejší sledovači sledovanosti z Kavčích hor musí teď blednout závistí. Seriál má v průměru 300 tisíc zhlédnutí a počty neustále stoupají, takže poslední nejúspěšnější díly (Krtek a ku…a, Prověrka pro kancléře, První máma) buď se blíží, nebo už dávno překročily půlmilionovou návštěvnost. Podstatnější je pozoruhodná nosnost základního nápadu: cokoli se v českém Absurdistánu udá, od demokraticky zvoleného prezidenta, který se jezdí do Číny učit, jak pomocí tanků a cenzury internetu stabilizovat společnost, přes bezednou korupční žumpu zvanou Opencard, ohřívanou Chobotnici a nekonečný prasečí seriál s Lety, schizoidní vztah k protiruským sankcím, kancléře vesele vládnoucího bez bezpečnostní prověrky, pozdního disidenta a bojovníka za očistu politiky Kalouska, návrat fotbalového bosse Ivánka, výroky soudružky Semelové, aféru s korunovačními klenoty až po letošní vydatný sedmnáctý listopad ve znamení vajíček a červených karet – ke všemu je možné připojit dodatečnou story s železnou logikou vysvětlující, jak to ve skutečnosti bylo: že to má všechno na svědomí všemocná vlivová agentura v čele s Tondou Blaníkem. Tahle snová kancelář, jež jako opravdový blanický rytíř vyjede vždy do boje, když je nějaký politik v troubě, není pojata v nějakém spikleneckém americkém stylu, nýbrž je to ušmudlaných pár metrů čtverečních s ušmudlanou sekretářkou (Halka Třešňáková), fatálně neschopným asistentem Žížalou (zatím snad životní role Michala Daleckého) – a nám Čechům nějak podezřele povědomým šéfkuchařem mediálního podvodu Tondou v kongeniálním podání Marka Daniela. Kongeniálním proto, že ač není scenáristou (těmi jsou režisér Marek Najbrt, Benjamin Tuček, Robert Geisler a Tomáš Hodan), věty i gesta z něj padají tak přirozeně jako z hrajícího autora. Stejně přirozeně, jako kdysi padaly – ať hráli vlastní, či cizí text – z Wericha, Kopeckého či Horníčka, jde zkrátka o autorské herectví par excellence. Werichovo jméno tu ostatně nepadlo náhodou: tak jako V+W ve svých předscénách, kvůli nimž se do Osvobozeného chodilo především, večer co večer dodatečně přikládali obrácenou, klaunskou interpretaci skutečným událostem toho nebo včerejšího dne, podobně může Tonda Blaník dodatečně re-interpretovat cokoli, co se stalo, jako své dílo. Součástí každého dílu je proto rychlá střihová montáž skutečných novinových titulků ze skutečných kauz, jež zařídila Blaníkova genialita. K tomu, aby V+W kdysi diváka vpustili do všech pater svého humoru, byla prý nutná maturita plus znalost politiky a tisku: také Blaníka, jakkoli má i svou „nižší“, řekněme primitivnější rovinu gagů, může plně ocenit jen ten, kdo pravidelně sleduje politiku. Odrazí-li Marek Daniel Žížalův nápad se zapojením pražské „lumpenkavárny“ do protizemanovské akce slovy – co to plácáš, Žížalo, žádná taková neexistuje, tu jsem Milošovi vymyslel já –, pak musí divák přinejmenším znát prezidentovy Hovory z Lán. To, že nejsou všechny díly, zvláště ty „nesatirické“ (Teambuilding) stejně dokonalé, nemění nic na skutečnosti, že se tu zrodilo něco mimořádného, co míří k podstatě věci: Ubohý vtip je takový vtip, který nemíří k substanci, který nevychází z rozporů, jež jsou v podstatě věci samé… (G. W. F. Hegel) Proto všichni konkurenti Blaníka tak selhávají: naše životy řídí lidé, o kterých – pokud náhodou na mol opilí za volantem někoho nepřejedou – ani nevíme, jak vypadají. Ti nejnebezpečnější pracují v anonymitě (jako pracoval Janoušek za Bémovy éry a jako teď pracují třeba pánové Bis a Růžička z Bison+Rose, jedné z agentur na mytí našich mozků z našich peněz, z níž ten druhý je poradcem(!) ministra vnitra, viz ČT2, Nedej se: Planeta Bison, Pomáhej si a chraň se!). Právě tyto šíbry našich životů má Marek Daniel v malíku: ne vnější karikaturou, ale způsobem myšlení.
Zato naprostým fiaskem je hercovo zpodobení Václava Havla ve třech posledních dílech Českého století. U něj (ale stejně třeba u Pleslova Václava Klause, nebo předtím u Hájkova prvoplánového „ožraly“ Jirouse) jsem si říkal, že by bylo mnohem čistší, kdyby Robert Sedláček pozval do seriálu na Havla či Klause rovnou imitátora Jablonského. To nebyly dramatické postavy, ale „gumáci“ politiků. Napodobit některé vnější znaky a deformace, jež reálná postava udělá třeba 3× během hodinového proslovu (Havlovo kývání trupem a rozpačité přešlapování u pultu – málem jako u Zdi nářků), a sestavit pak figuru jen z těchto vnějších šumů, aniž se herec pokusí proniknout do jejího myšlení, to dokáže, s odpuštěním, i opice. Havel byl jistě člověk chybující, ale měl nezpochybnitelné charisma. Po zhlédnutí dílu o listopadu 1989 se jeden recenzent případně optal, proč neelektrizoval půlmilionové davy na Václaváku či na Letné místo Havla rovnou estébák Oskar Krejčí. Danielovu Václavu Nekňubovi by asi sotva tleskal vestoje celý Kongres Spojených států. Na vině však není herec, ale režisér, libující si ve vnější karikatuře: ideálem nekarikovaného demokrata bez bázně a hany, jak prokázal svými servilními filmovými portréty, mu je totiž Miloš Zeman nebo František Čuba.
Komentáře k článku: Oscar i Plyšák pro Marka Daniela
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
