Ošidnost hvězdiček
Lze umělecké dílo změřit? Postihnout jeho hodnotu počtem bodů nebo procenty? Možná případná otázka nad různými kritickými „stoupačkami“ a „hitparádami“ úspěchů či propadů, které se v současném mediálním světě staly obyčejem a často jedinou normou, jíž se čtenáři řídí. Kladu si ji pokaždé, když mám v Kritickém žebříčku Divadelních novin udělit určitou sumu hvězdiček příslušné inscenaci. Ano, jisté měřítko to je, ale vždy jenom neúplné, fragmentální a bez doprovodných argumentů, jež kritikovu soudu dodávají váhu. A tak nehodlá-li hodnotitel přistoupit k tomuto úkolu s flagelantským gestem granda, sotva se vyhne bolení hlavy. Někdy může bolet víc než dost, jak se přihodilo mně při bodování inscenace Hany Burešové z Divadla v Dlouhé, složené ze dvou Feydeauových aktovek. První – Dáme děťátku klystýr! – je podle mého mínění nahrubo načrtnutá salónní burleska s nesnesitelně ječícím chlapečkem v roli potenciální klystýrové oběti, „nadupaná“ omšelým drastickým humorem, a jako lovosice se vlekoucí, že jsem si intenzivně přál, aby co nejdřív skončila: v našem žebříčku mohu hodnotit nanejvýš dvěma hvězdičkami (na vlastní nebezpečí). Druhá – „Kašlu na to“, řekla Hortenzie – jiskřivé, moderně pojaté defilé lidských povah, plné osvobozujícího smíchu, a s jedinečným výkonem Pavla Tesaře v úloze ušlápnutého zubaře smýkaného neurotickým okolím: možná až pět hvězdiček (zážitek). A co teď, když bodování nelze na dvě části rozdělit? Zvolil jsem kompromis – hvězdy tři (dobré vidět) – ale bylo to oboustranně spravedlivé?
Jinak se přiznávám, že všemožné stupnice a žebříčky čtu ve všemožných tiskovinách rád. Smrtelně vážně je však neberu.
Komentáře k článku: Ošidnost hvězdiček
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
