Divadelní noviny > Zahraničí

Osmašedesátý se vrací aneb Avignonský maraton 2014 I.

Sotva náhodou sloužila jako upoutávka letošního Avignonského divadelního festivalu fotografie zaplněného hlediště Cour d’Honneur – tedy tzv. Čestného dvora – Papežského paláce, nejdůležitějšího dějiště festivalu, na představení Sastrova Richarda II. (Richard v podání Denise Podalydèse) v roce 2010. Podíváme-li se na snímek důkladněji, všimneme si i kousku jeviště a uvidíme, že na něm leží velká kláda, na které sedí tři herci, nalevo je stůl a za ním nejasná postava…

Po vtipném zesměšnění, přesněji „odhalení“ tohoto prostoru Marthalerem v jeho inscenaci Papperlapapp ve stejném roce, jsem v recenzi na ni do DN napsal: Kdo vrátí tomuto krásnému prostoru – jak jej chápal zakladatel Avignonského festivalu Jean Vilar – jeho důstojnost? A je to vůbec ještě možné? Že to byla Sastrova inscenace – po zcela jiném, i když samozřejmě rovněž originálním, ideologicko-kritickém přístupu Marthalerově – ukazuje na tvárnost tohoto pozoruhodného místa. Inscenace navíc prostoru vrátila i jeho dávnou důstojnost, neboť přímo využila jeho neobyčejné klasické krásy a rozmanitosti. Zdá se, že obdobně to cítí i nový ředitel Avignonského festivalu Olivier Py, a proto použil onu fotografii. Další „stylotvornou“ inscenací pro jeho vizi Avignonského festivalu je – zdá se – Fisbachova Slečna Julie (2011), jejíž snímek se také objevil v některých festivalových materiálech včetně internetové prezentace. Obě tyto produkce patřily k těm nemnohým skutečně vynikajícím činohrám (dál bych k nim zařadil inscenace Wajdiho Mouawada, především Littoral, Incendies, Forêts), které jsem v Avignonu v posledních letech navštívil. Tudy se tedy zřejmě bude chtít v příštích letech ubírat Avignonský festival pod vedením Olivera Py.

Nový ředitel

Oliver Py začal usilovat o ředitelské místo v Avignonu poté, co mu v roce 2011 tehdejší ministr „de la Culture et de la Communication“ Fréderic Miterrand, synovec socialistického prezidenta téhož jména, neprodloužil ředitelskou smlouvu na pařížském Théâtre de l’Europe Odeon. Podle něj Py nedostatečně v Odeonu pěstoval evropskou dramaturgii, která by měla být z podstaty poslání tohoto divadla základem repertoáru. Na místo toho údajně upřednostňoval divadlo francouzské a – samozřejmě – své. Py je totiž úspěšný (byť možná přeceňovaný) herec, režisér, dramatik a také básník. Jako osobnost mnoha schopností, zájmů, politické angažovaností a dalších aktivit bezpochyby jsou názory na jeho konání a postavu rozdílné. Realitou je, že v onom roce inscenoval Py v Odeonu vlastní hru, respektive montáž (bohužel bez velkého dramatického náboje) z Mitterandových projevů a jiných textů s názvem Adagio (Mitterrand, le secret et la mort), ve které tematizoval období jeho vlády (zrušení trestu smrti, zavedení procenta pro kulturu, sjednocení Německa, válku v Jugoslávii…), i nemoci (rakovinu prostaty), kterou Miterrand před veřejností skrýval. Py tak byl nahrazen jiným významným evropským divadelníkem, Švýcarem Lucem Bondym. Oba mimochodem měli své inscenace i v Avignonu, Py tu dokonce pod názvem La Servante, histoire sans fin uvedl čtyřiadvacetihodinový cyklus svých her. Bondy v době volby „shodou okolností“ končil jako ředitel Wiener Festwochen. Do uvozovek jsem shodu okolností dal proto, že o rošádě existují i jiné teorie. Ať to bylo jakkoliv, rozhodnutí ministra kultury vyvolalo ve francouzských uměleckých kruzích prudké reakce (konkrétně tak významných osobností jako Isabelly Huppert, Daniela Auteuile, Patrice Chéreaua, Jeana-Pierra Vincenta či Pierra Bouleze). Sám francouzský prezident usoudil, že to tak nelze nechat, a Py od něj získal podporu kandidatury na post ředitele Avignonu. Jmenováním si pak Py splnil svůj celoživotní sen: Avignonský festival jej prý fascinoval už jako dítě – Py je stejně jako Vilar Provansálec. Pro Avignonský festival to nebyla zrovna špatná volba: poprvé od dob Vilara stojí v čele festivalu aktivní divadelní umělec.

Mezi politikou, poezií a snem

Hned tři produkce, které jsme mohli na festivalu letos zhlédnout, byly spojeny se jeho jménem: na motivy pohádky bratří Grimmů napsal, zrežíroval a na festivalu uvedl hru pro děti a mládež La Jeune Fille, le Diable et le Moulin (Mladá dívka, ďábel a mlýn). Z Řecka přivezl svou inscenaci Vitrioli (Skalice), což je hra ze současnosti od řeckého autora Yannise Mavritsakise. Na příběhu dospívání mladého muže, na jeho vítězstvích a prohrách je v ní znázorněná současná řecká společnost a politická situace. Svému srdci i poetice evidentně blízkou hru inscenoval Py v řeckém Národním divadle v minulém roce. Především ale přímo pro festival napsal a zrežíroval text Orlando ou l’Impatience (Orlando aneb Netrpělivost). Její premiéra společně s novou inscenací Kleistova Prince Homburského letošní festivalový program otevírala.

I v Orlandovi jde o příběh dospívání a hledání sama sebe. Hledání lásky, ale také divadelní formy, poetiky divadla a jeho smyslu i postavení ve společnosti. Divadlo je látka, co znovu a znovu okouzlí, sen, který sám sebe pokládá za skutečnost, říká se v textu. Py napsal i teoretický spis o divadle, a tak neudivuje, že ve hře klade otázky a hledá odpovědi na to, co je pravé divadlo a umění, jaké je jeho postavení mezi „komerčností, poezií a snem“. Hra je pozoruhodná i formou. Místy je téměř kabaretem (postavy jako profesor dikce, osteopat, miliardář, ředitel kanceláře, „affirmatolog“ a – snad – tunelář, všichni šílení, resp. potrhlí, poradci ministra, popřípadě jeho šašci), jinde zas specifickým divadlem na divadle, které samo sebe komentuje: Orlando, syn famózní herečky, hovoří o tom, že by rád napsal hru, která by se jmenovala Netrpělivost. Byl by to příběh chlapce, který hledá otce, a táhne proto od jednoho divadla k druhému. Hra by nesla tvář mé netrpělivosti, byla by trochu bláznivá a přesto zábavná. Chvílemi by byla nesrozumitelná… A tak tomu skutečně je. Řekni mi jeho jméno!, křičí Orlando hned na začátku hry na svou matku, famózní herečku. A už začínající písmeno ve jméně hlavního hrdiny naznačuje, že jde o alter ego autora. Ten ale Orlanda za své alter ego nepokládá. Říká, že autobiografické motivy jsou rozděleny mezi řadu postav. Netrpělivost je pro mne synonymem spirituální žízně, spirituálního chtíče. Netrpělivost je to, co mne nutí psát… co mi umožňuje poznávat… Lásku pocítí Orlando po překonání řady obtíží ve vztahu ke Gaspardovi, mladšímu muži, který se mu stává spolubojovníkem v zápase s dosti hanebným ministrem kultury, který podle vlastního vyjádření umění a kulturu nenávidí a Orlanda (slibuje mu dobré místo ředitele ve významném divadle) – i sexuálně – zneužívá. Poté, co jej Orlando odmítne, nechá si přeměnit pohlaví a vystupuje jako blondýna v brokátovém šatu, která s sebou hrdě nosí svůj amputovaný úd v dřevěné krabičce. Orlando končí na ulici a Gaspard se na konci představení objevuje jako vypasený divadelní ředitel…

Jméno Orlando nebylo zřejmě zvoleno náhodně i z jiných důvodů. Jedná se totiž o narážku na rytířské eposy Orlando furioso Ludovica Ariosta, respektive Boiardův nedokončený epos Orlando innamorato, v nichž Orlando rovněž překonává řadu nebezpečenství (mimochodem letos přivezla skupina divadelní školy Teatro Dimitri na Off-Avignon vynikající inscenaci tohoto eposu). Bezpochyby si detailní znalci francouzského kulturního milieu a historie přišli na své (a opravdu se při představení mnozí diváci zasvěceně smáli). Přemýšlel jsem, jak by to bylo s překladem, jak by hra zabrala u nás – i zde jsme měli podivné ministry kultury. Skutečností je, že exministr Miterrand se – stejně jako Py – svojí sexuální orientací na stejné pohlaví netají.

Hledaný otec se objevuje v různých podobách (všichni otcové jsou hráni stejným hercem): otec exaltovaný, otec zoufalý, otec zapomenutý, otec bezectný a také otec znovuzačínající. V recenzích jsem se dočetl, že hledaje otce hledá Orlando Boha (Py studoval i teologii, je fundamentalistický, ovšem i kritický, levicový katolík). Domnívám se ale, že mnohem víc mu šlo o hledání svého divadelního otce (každý z otců je prezentován jinou formou divadla), kterého nalézá ve Vilarovi, k jehož odkazu a slavné éře se letos jednoznačně přihlásil.

Francouzské katastrofy

Oliver Py nabídl prostor – beze strachu z konkurence – řadě v Avignonu dosud neznámých a zajímavých osobností činoherního divadla. Na druhou stranu z festivalového programu zmizelo několik jmen, která byla v minulých sezonách určující. A s nimi i mnozí diváci, které si předchozí ředitelé vychovali. Soustředěním letošní dramaturgie na slovo – francouzské slovo – se stal festival přece jen pro zahraniční účastníky méně atraktivní a stravitelný. To spolu s dalšími okolnostmi bezpochyby negativně ovlivnilo i návštěvnost.

Se zajištěním festivalu i jeho průběhem to Py totiž neměl vůbec lehké. Po letošních volbách se zdálo, že v Avignonu bude starostou zástupce strany Front National, která tu získala 40 % hlasů. Stalo-li by se tak, neviděl Py pro festival jiné řešení, než (Avignon) opustit. Cituji jeho prohlášení ve France Info Libération v den zahájení festivalu 4. července. Shodou okolností byl ten den ve Francii dnem špatných zpráv: Předpovědi počasí se dlouhodobě nelepšily, Francouzi prohráli na fotbalovém mistrovství světa v Brazílii a ještě ke všemu museli v Avignonu, ne kvůli FN, ale stávce zaměstnanců, odříct s napětím očekávanou premiéru Kleistova Prince Homburského. Dokonce se objevily obavy, že by stejně jako v roce 2003 – kdy zaměstnanci stávkovali z obdobných důvodů – mohl být festival letos zrušen.

Intermittents

O co stávkujícím jde? Ve francouzském divadelním systému pracuje celá řada herců a vůbec divadelníků, tedy i techniků a dalších pracovníků z příbuzných oborů, na víceméně volné noze. Jim – tedy takzvaným „intermittents du spectacle“ – stačí být pouhých 507 hodin během deseti měsíců v zaměstnaneckém poměru, aby získali podporu v nezaměstnanosti. Toto velkorysé rozhodnutí stojí Francii ročně jednu miliardu eur. V době nezaměstnanosti je tento způsob přežívání pro mnohé herce, kterých je ve francouzské oblasti nadbytek (stačí jim například místo statisty), velmi důležitý. Není tedy divu, že se počet intermittents od začátku osmdesátých let zdesetinásobil.

Bez nich by ale nebylo možné uskutečňovat akce, jako je právě Avignonský festival. Jinými slovy je tímto způsobem vlastně na úkor jiných oborů nepřímo subvencována francouzská kultura (například Ariane Mnouchkin jen tímto způsobem dokáže udržet své náročné divadlo). Což je ale samozřejmě trochu sporné. A tak se „sociální partneři“ dohodli na tom, že první měsíc nezaměstnanosti nebude vyplácen. Proti tomu se divadelníci postavili, a to i vzdor skutečnosti, že francouzský premiér v poslední chvíli přislíbil výplatu zajistit.

Py sice pokládá požadavky „intermittents“ za oprávněné, nedomnívá se však, že správným řešením je nehrát. Právě naopak: Poétique et politique je v odkazu na Vilara jeho divadelním konceptem. Avignon musí podle něj být „místem politické vzpurnosti“, a to právě na jevišti. Už z jara navázal kontakt s jedním z hlavních představitelů intermittents, se kterým se dohodl na v podstatě elegantním kompromisu. Přesto letos odpadly kvůli stávce a špatnému počasí více než dvě desítky představení. Což představuje i značnou finanční ztrátu. I letos bylo v hlavním programu více než čtyřicet projektů a na Off dalších zhruba 1300.

Obnovená legenda

Legendární Vilarova inscenace Prince Homburského je v Avignonu, v Maison Vilar, stále přítomna výstavou fotografií a kostýmů. Je legendou. Dokonce na zdi jednoho z domů v centru města je zpodobněn Gérard Philipe ve Vilarově inscenaci. Poprvé od té doby tuto málo u nás známou Kleistovu hru inscenoval v Avignonu až letos italský režisér Giorgio Barberio Corsetti. Právě on patří – i když už dříve ve Francii působil (spolupracoval tam především se Stéphanem Braunschweigem – Doktor Faustus od Thomase Manna) – k novým „tvářím“ festivalu. Inscenuje činohru, operu a i cirkus, zabývá se po léta videem a jeho použitím v divadle. Zajímají jej německy píšící autoři. Inscenoval Goethova Fausta, hry Büchnera, zabýval se i Nietzschem. Ve středu jeho zájmu je ale Franz Kafka – podle něho dokonce v roce 2001 přejmenoval svoji skupinu na Fattore K. Letos přivezl na festival ještě další Kleistovo drama – Familie Schroffenstein.

Hlavní otázkou pro všechny diváky bylo: Jak bude Corsetti inscenovat zdejší ikonickou legendu? Nově, nebo ve shodě s tradicí?

Centrem Vilarovy inscenace hrané krátce po válce byl jeden z ústředních motivů hry – kritika subordinace titulního hrdiny vůči kurfiřtovi. Vilar ji spojil s představou pruské disciplíny, která v Německu vedla k mnoha tragédiím, zlům a válkám. Corsetti se na rozdíl od Vilara soustředil na psychické stavy Prince (Xavier Gallais) – na jeho somnambulismus, který způsobuje, že reálné situace (i jednání, při němž jsou předávány instrukce o vedení bitvy) není schopen řádně vnímat, na jeho psychické zhroucení a emocionální labilitu, která stojí v kontrastu s emočně chladným okolím, které ho obklopuje – především kurfiřt (Luc-Antoine Diqué), který je mocensky uvažujícím politikem, ochotným obětovat své říši cokoliv, štěstí vlastní i svého okolí.

Inscenace začínala vstupem několika nahých mladých mužů, kteří Prince oblékli a ozdobili vavřínovou korunou. Šlo zřejmě o Princovy sny o jeho vstupu do germánské síně slávy. Úžasné bylo po celý čas nasvícení scény (Marco Giusti – ve Francii je vždy tvůrce světelného designu jmenován podobně jako scénograf) i práce s videem (Igor Renzetti). Fascinující například bylo, jak na zeď Papežského paláce promítaný Princ vyjel do bitvy. Pozoruhodně aktuální byla jednání důstojníků, kteří se chovali stejně jako současní diktátoři. Poněkud nepochopitelný byl konec, kdy se Princ houpal v prostoru jako marioneta. V zásadě šlo ale o velkolepé, výtvarně působivé představení s dobrými hereckými výkony. Přesto se obávám, že režisér nenašel zjevný důvod, proč tuto hru dnes hrát.

Cíp rudé látky

Než jsme ale mohli začít sledovat osud nešťastného Prince, oslovili nás z hlediště všichni účinkující. Na pruských uniformách z roku 1914 měli – a to i během představení – cíp červené látky, kterou se v Avignonu vyjadřovala solidarita se stávkujícími. Asi tak čtvrt hodiny nás informovali o důvodu stávky a situaci „intermittents“. Podobně tomu bylo pak i na dalších představeních In (Off, kde účinkující pracují vesměs ve vlastní režii, se podobné akce nekonaly), takže jsem postupně se zájmem sledoval, do jaké míry a jak originálně byla tato vystoupení zapasovaná do jednotlivých produkcí. V některých případech jsme vyslechli sto let starou, ale stále aktuální řeč Viktora Huga. Jinde zas útočně vůči pracovnímu úřadu zazněla slova jako: Opovrhujeme vámi, vámi a vašimi čísly! I některé další výroky stojí za překlad: Pokud si myslíte, že je kultury příliš, je to jen proto, že vy sami žádnou nemáte! Pánové ze spolku zaměstnavatelů, nemáte-li nás rádi, vězte, že ani my vás rádi nemáme. A také a především: Nešťastná země, která opovrhuje svou kulturou!

Co máte proti demokracii?

Dokladem toho, že rok 1968 je stále inspirativní, byla další velká festivalová produkce Mai, juin, juillet (Květen, červen, červenec) Denise Guénouna, jež vznikla v TNP Villeururbanne. V Paříži – a ve Francii vůbec – probíhal památný rok 68 s jinými emocemi a důsledky než v Praze a Československu, to ale neznamená, že byl méně pohnutý. Ba možná naopak. Všecko začalo přeplněnými univerzitními sály, uzavřením univerzity v Nanterre a obsazením pařížské Sorbonny. Studenti z ní byli policií vytlačeni, a tak došlo ke skutečným pouličním bitkám a stavbám barikád, především v Latinské čtvrti. Jen na krátkou dobu se studentům podařilo dosáhnout spojení s dělníky, od nichž si slibovali nejsilnější podporu. Ti sice přišli se známými marxistickými požadavky zespolečenštění výrobních prostředků, ale komunistická strana – velká konzervativní síla ve francouzské společnosti – studenty nepodporovala, a tak se toto spojení rychle rozpadlo. I dnes je mnohým lidem nejasné, co vlastně studenti proti tehdejší demokracii měli a o co jim šlo. Nepoučený návštěvník avignonského představení mohl získat celkem poučnou lekci na dané téma. Méně však viděl skutečné divadlo a už vůbec ne osobní dramata. Šlo spíš o velkou dějinnou fresku a divadlo slova.

Hra začíná debatou studentů v Odeonu – vynikajícím způsobem je zahrána postava jeho tehdejšího ředitele Jean-Louise Barraulta. Ten během nepokojů studentům Odeon jako diskusní forum otevřel. Za to byl ministrem André Malrauxem (i ten se v představení mihne) zbaven nejen své funkce, ale bylo mu zakázáno pracovat v jakékoli státem subvencované organizaci. Teprve v osmdesátých letech pro něj francouzský stát vybudoval nové divadlo…

I když nesčíslní komparsisté či herci malých rolí z plně obsazených lóží (hrálo se v Avignonské opeře) celkem usilovně pokřikovali různá politická hesla, nebylo k uvěření, že jde o něco jiného než chladně naaranžované divadlo. Dosti zábavná byla debata mezi komunistickým dělníkem a snad i odborářem a revoltujícími studenty, kteří jeho představy „drtili“ jako značně maloměšťácké. Vynikajícím způsobem byl znázorněn jeden z vůdců tehdejší revolty Daniel Cohn-Bendit (v programu označovaný jako „militant trés connu“, nezapomínejme, že tato osobnost je stále ještě důležitým evropským politikem – je členem Evropského parlamentu a spolupředseda politického klubu Eurepean Greens-European Free Alliance). Nejzajímavější – alespoň pro mne – byly scény z Avignonu s – opět výborně zahraným – Jeanem Vilarem. Studentům, kteří ho napadají, že svým festivalem vytvořil supermarket divadla a spolupracuje na něm s „fašisty“, vysvětluje, že fašisty zažil za války a že ne každý demokraticky zvolený politik je automaticky fašista. Jímavé byly jeho rozhovory o divadle s mladou dívkou, s kterou se seznamuje a schází na avignonském předměstí Champfleury (tedy tam, kde dnes stojí La FabricA).

Mám výhrady k této inscenaci i hře – ale na druhou stranu neznám žádné divadelní zpracování našeho osmašedesátého českým autorem. I zde se tedy máme čím inspirovat.

(Dokončení v příštím čísle)

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 1. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Osmašedesátý se vrací aneb Avignonský maraton 2014 I.

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ