Horňácká jízda po jednom osudu
Kdyby se každý švec držel svého kopyta jako režisér Břetislav Rychlík svých tvůrčích předností, celý umělecký svět by mohl tančit až do rána. Někomu se zkrátka jeho fundament nerozpadne stejně jako ručně šité boty. Rychlík – původně herec (Slovácké divadlo, poté HaDivadlo) – je jako režisér na herce náročný, jako dokumentarista zas ke svým zpovídaným postavám nekonečně empatický. Obě vlastnosti se šťastně protnuly v jeho poslední inscenaci Osobní poplach (Balada o řezníkovi), kterou nastudoval v Městském divadle Zlín podle knihy místního autora Josefa Holcmana.
Folklorní prostředí Horňácka se stává živoucím účastníkem příběhu Josefa Slováka (Zdeněk Julina, vpravo). Jan Holcman (vlevo) hraje jeho synovce v mladším vydání, ve zralejším věku ho ztvárňuje sám autor textu Josef Holcman FOTO MAREK MALŮŠEK
Rychlík s Holcmanem spolupracovali na folklorních pořadech, v divadle se sešli před šesti lety v Uherském Hradišti nad hrou Karla Steigerwalda Cena facky vycházející z Holcmanových knih. Tehdy vznikla po mém soudu nejpronikavější dramatická studie bolševické brutality padesátých let. V Osobním poplachu byl Rychlík autorovi věrnější, a to doslova: Josef Holcman hraje ve Zlíně sám sebe coby synovec hlavní postavy a vypravěč jejího strhujícího osudu. Jde o pozoruhodný úkaz: na scéně se promítají fotografie ze života autentického hrdiny, řezníka Josefa Slováka, na kterého vzpomíná reálný svědek jeho bouřlivého života a smrti.
Pomyšlení na dokumentaristické pásmo od první chvíle vytlačí Rychlíkova divadelní imaginace, která staví velkorysý dramatický oblouk. Řezníka Jožku Slováka z rodu hrabalovských pábitelů i vesnických furiantů hraje s úctyhodným nasazením Zdeněk Julina. Nemá sice řeznickou figuru, zato emotivní výbušnost i uvěřitelnou houževnatost. S ní Jožka vzdoruje prokletí generace, která celý svůj dospělý život byla nucena prožít v komunistickém režimu. Švejkovský humor sycený slováckou slivovicí sice prorážel díry ke svobodnému nadechnutí, když se ale přidaly i soukromé karamboly jako nemožnost mít dítě a smrtelná choroba manželky, nadechnout se nedalo.
Režisér Rychlík spolu s autorem proměňují výhodu dokonalé znalosti výlučného prostředí Horňácka v inscenačně úžasně barvitou podívanou. S hudbou Jiřího Pavlici a ve scénografickém rozmachu Jana Štěpánka a kostýmech Markéty Sládečkové se folklorní pozadí stává živoucím účastníkem příběhu, metaforickým sloupem jednoho konkrétního osudu. Stejně podstatnou oporu vytvářejí herecké výkony dalších postav, Evy Daňkové v tragické úloze manželky anebo soucitného švagra v podání Gustava Řezníčka. Beze stínu karikatury vystihnou své postavy Luděk Randár či Rostislav Marek, kteří coby primář psychiatrie, respektive funkcionář KSČ, nemají s potížistou ochlastou slitování. A to stačím jmenovat jen část z celého zlínského souboru.
Rychlíkova inscenace má jedinou chybu: je o něco delší, než by měla být. Ke konci první části jí takzvaně spadne řetěz, jelikož se režisér příliš empaticky zaposlouchal do množství vtipných historek a hlášek furiantského řezníka Jožky. Po přestávce sice dopadne slivovicové pábení tvrdě na zadek, když se ocitneme v psychiatrické léčebně těžkých alkoholiků – mimochodem tak sugestivně předvedené delirium tremens jsem na jevišti nezažil –, ale tempo představení se navzdory tomu zpomalí. Ke svému finále přesto míří neúprosně i jímavě; koneckonců i v trochu větších botách se lze protancovat až do rána.
Městské divadlo Zlín – Josef Holcman a Břetislav Rychlík: Osobní poplach. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Vladimír Fekar, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Jiří Pavlica, choreografie Hana Achilles. Premiéra 29. února 2020.
Komentáře k článku: Horňácká jízda po jednom osudu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
