Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
OST-RA-VAR 2019 (No. 5)
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
buďte pozdraveni u mých zápisků z 23. ročníku Festivalu ostravských činoherních divadel Ost-ra-var, jehož atmosféra s léty nepřichází o přitažlivost takřka hypnotickou. I proto mé deníkové poznámky do světa pouštím ex post. Užijte si je!
Nikterak nehodlám zastírat, že jsem se na svůj ostravarský návrat po cca pěti letech nesmírně těšil. Bilanční přehlídka ostravského činoherního kvasu pro mě je a vždy byla srdeční záležitostí, a pokud jsem zde zrovna nemohl být osobně přítomen, alespoň mou podporu vždy měla i nadále mít bude. Proto je mi zatěžko hned v úvodu seriálu prohlásit, že 23. ročník mně uvítal jedním z nejslabších úvodů, které jsem zde dosud zažil.
Odstartováno ve středečním dopoledni bylo ambiciózní scénickou adaptací Bulgakovova románu Mistr a Markétka v režii Alexandra Minajeva. Temperamentní tvůrce je bezpochyby vynikající herecký pedagog, jeho režijní rukopis však trpí archaickými postupy i zbytečně svazující úctou k předloze. Samozřejmě rozumím ochotě Divadla Petra Bezruče vycházet vlastním divákův vstříc, ovšem nahlížet jurodivou (post)faustiádu povrchním prismatem gymnaziálního referátu považuji za plýtvání materiálem i hereckými silami. Tříhodinová stopáž v bezprostřední souvislosti se značně monotónním temporytmem inscenace mně ve finále do letargie ukolébala. Herecká kolektivní kvalita DPB však naštěstí trvá. Jevišti pomocí svých osvědčených atributů charismaticky vládne Norbert Lichý, jehož ďábel je zde spíš žoviální čert pojišťovák, než suverénní vládce temnot. Potěšil návrat Jana Vlase jehož ztělesnění Mesiáše je empatické i emotivní, dosyta se sympaticky vyřádil Jakub Burýšek coby Kocour Kňour, nepříjemně zarazilo nedůsledné vytěžení klíčového vztahu Mistra (Lukáš Melník) a Markétky (Pavla Gajdošíková). Inscenace na půli cesty, dramaturgie na scestí.
Sekundární programovou složkou letošní festivalové středy se stala Machiavelliho Mandragora ve tvůrčí gesci uměleckého lodivodstva Komorní scény Aréna. Pražský Činoherní klub není jen dávno přiznaným ideovým vzorem uměleckého směřování KSA, ale často i zřídlem místní dramaturgické inspirace, zejména v případě tzv. provozních titulů. Krejčí původní commedii eruditu zbytečně vulgarizuje směrem k dell´arte, jíž navíc naprosto chybí adekvátní dramaturgická vize i režijní drive, vše se zde rutinně spoléhá na mnohokrát ověřenou hereckou virtuozitu ústředních hráčů. Tu velmi dobře podpořila nejnovější posila hereckého souboru Viktoria Pejková, jež disponuje velmi dobrou úrovní jevištní mluvy, i nepřehlédnutelným sex appealem. Od produkce Arény však očekávám víc než rutinní řachandu. Tentokrát nestalo se.
Komentář k následující inscenaci bude v případě tohoto reportu stručný: Hodgeova nesmyslně přeceněná hra Collaborators (v češtině Rádce, respektive Spolupracovníci) je případem titulu, jenž by neměl přejít ani přes druhé dramaturgovo čtení. A přesto se hra v českém kontextu honosí hned dvěma inscenacemi. Znamení bídy? Ostravská inscenace se rozhodně nepovedla. Režie neúnavného Janusze Klimszy sice kreativně využívá kompletní technický arzenál Divadla Jiřího Myrona s točnou v čele, a zúčastnění herci se pokorně snaží s chabě napsaných charakterů vydojit alespoň promile potenciálu, limity Hodgeovy frašky však mají rozměry zákeřné Annapurny, jíž v tomto případě nelze zdolat. Zbytečná skvrna na repertoáru činohry NDM.
Upřímně jsem doufal, že osud poněkud zoufalé středy zachrání punkeři a undergroundisté z absintového klubu Les, žel divadelnímu bohu, nestalo se tak. Pseudopolitický kabaret Tomáše Vůjtka Po sametu aneb Tahle země není pro blbý, po slibném začátku vytasil své dásně bezzubé. Další z jasných příkladů, že výročí zabíjí divadlo, a umrtvují dobrý vkus.
Bujarost navazujícího večírku naštěstí zažehnala chmury. Ostravo, pluj!
Pokračování záhy!
///
Více o festivalu Ost-ra-var na i-DN:
…
Komentáře k článku: OST-RA-VAR 2019 (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
