Ost-ra-var jede! (No. 1)
Dva páry očí, které po dvanácti hodinách divadelního přítmí sotva mžourají do zářícího monitoru, aby nenarušily časovou posloupnost, dospěly k následujícímu rozdělení: jeden to a druhý tohle.
Macela Magdová + Otto Linhart
///
Rozpačité útržky českého národa
Bezesporu jde o gesto odvážné a obdivuhodné. Snímek archiv NDMS Ostrava
Letošní patnáctý ročník festivalu Ost–ra-var zahájila v Divadle Jiřího Myrona ambiciózní inscenace Gottland, která vychází z textu dnes již kultovního polského autora Mariusze Szczygiela. Na její dramatizaci spolupracovali režisér Jan Mikulášek a Marek Pivovar. Bezesporu jde o gesto odvážné a obdivuhodné, neboť samotná kniha je spíš směsicí volně provázaných příběhů bez výrazných dramatických situací. Tím však nabídla inscenátorům širokou paletu interpretačních možností, a to zejména co se režie týče. Podobné pokusy často končí buď úplným propadákem nebo famózním sukcesem.
Jak to dopadlo v Ostravě? Jan Mikulášek je velmi zkušeným režisérem, který se jen tak nezalekne. Právě on byl příslibem veliké podívané. Což potvrzují i jeho další obdobné produkce s nedramatickými texty, za všechny připomínám alespoň Korespondeci V+W a Europeanu v brněnském divadle Reduta. Bohužel, jak se zdá, ostravská sázka do divadelní loterie nevedla k vítězství. Klíčovou kolizí inscenace je vzájemné nesouznění režiséra s hereckým týmem. Herci mechanicky vyplňují zadání, přeskupují se po jevišti podle daného plánu, a tedy záměru, ale ten nepochopitelně stále uniká. Soubor kovaný v psychologickém herectví se podvědomě brání jinému principu. Možná postrádá specifické typy osobností, které by pouze svým zjevem a charismatem unesly tíhu Mikuláškových požadavků. Jediní, kteří jakž takž dostáli jeho nárokům, jsou Gabriela Mikulková (mladá Lída Baarová a Marta Kubišová) a Petr Houska (normalizační šoumen a Němec).
Ostravská sázka do divadelní loterie k vítězství nevedla. Snímek archiv NDMS Ostrava
Celkově však inscenace působí jako rozpačitý koktejl více či méně nápaditých, místy dokonce klišovitých obrazů režisérem manipulovaného šedivého (kostýmově hnědého) davu. Mezi výraznější, divácky přijatelný patří příběh sochaře Otakara Ševce (Miroslav Rataj), nechtěného stavitele Stalinova pomníku. Setkání anonymní masy u dlouhého zasedacího stolu, jež se neúprosně přibližuje k hlavnímu hrdinovi a jeho ženě, vytváří silnou dramatickou situaci a nosné sdělení. Ševcův portrét je ovšem posledním před přestávkou, tedy zhruba hodinu po začátku produkce, která je do té doby vesměs bez energie, čímž se stává divadelně impotentní. Zcela nepřijatelná v rámci celku je druhá část příběhu Lídy Baarové (Alexandra Gasnárková), která se proměnila v srdceryvný monolog a obhajobu herečky před národem. Patetické gesto odhození pugétu růží během věty A za to teď krutě platím je režiséra Mikuláškova formátu doslova nehodno, o nasazení andělských křídel této postavě ani nemluvě.
Leukoplastí na divákovu bolístku zn. Zklamání snad může být poměrně nosný závěr, kdy uniformní herecký dav skáče do rytmu znějícího Krylova songu, neboť Kdo neskáče, není Čech, jak zní podtitul hry. Osobní zklamání naštěstí vyvažuje vědomí o dalších počinech pro mě nadále velkého mága českého jeviště, neboť od premiéry Gottlandu (20. ledna 2011) stačil Jan Mikulášek uvést sérii nových umělecky plodnějších titulů jako To léto v Huse na provázku či Láska a peníze v pražském Divadle v Dlouhé.
MARCELA MAGDOVÁ
///
Skříň plná psychopatů
Tvůrcům se mnoha scénickými prostředky podařilo vytvořit svéráznou karikaturu Ruska. Snímek archiv KS Aréna Ostrava
Známý moskevský boháč a donjuán Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin spáchal všeho všudy tři hry a jednu brutální vraždu mladé Francouzky. Podepsal se sice jen pod první tři, ale i ty ho udělaly slavným. Poslední z jeho tří her, Smrt Tarelkinovu, režíroval v Komorní scéně Aréna Ivan Krejčí. Stvořil grotesku, která nejen pod vlivem vodky balancuje na všechny strany a nakonec dobalancuje k celkem slušnému výsledku.
Zadlužený Tarelkin využije smrti svého souseda Kopylova, aby si s ním vyměnil místo a zbavil se tak neúprosného tlaku věřitelů. Tato záměna odstartuje koloběh podvodů, nedorozumění a všeobecného chaosu, který vyvrcholí nesmyslným masovým zatýkáním.
Tvůrcům se mnoha scénickými prostředky podařilo vytvořit svéráznou karikaturu Ruska. Scéna Milana Davida představuje chaotický zelenočerný příbytek, kde žádná stěna není rovná a odkud z kteréhokoli zákoutí může vylézt nevítaná návštěva. Epicentrem všeho chaosu se stává velká průchozí skříň, ze které může vylézt pokaždé někdo jiný, stejně tak jako do ní některé postavy nenávratně zapadají.
Inscenace stojí především na hercích. Bohužel nejslabším hereckým článkem je titulní postava, samotný Tarelkin, přestrojený za Kopylova v podání Josefa Kaluži. Dvě střídající se postavy v jeho podání jsou sice nesmírně komické, Kaluža ale příliš reaguje na divácký smích, a tak se mu často stává, že je pouze prvoplánově směšný. Herecky zajímavější jsou tak oba představitelé vyšetřovatelů (René Šmotek, Marek Cisovský), kteří na sebe skvěle reagují, a když se k nim ještě připojí jediná alespoň trochu civilizovaná postava, generál Varravin (Albert Čuba), stává se z jejich setkání skutečně atraktivní herecké divadlo.
OTTO LINHART
///
Pachuť nadějně tvořivé formy
Samotné divadelní zpracování působí jako kombinace rozhlasové hry s živým statistou a loutkovou ilustrací v zadním plánu. Snímek archiv Divadlo loutek Ostrava
Kreativní banalitu, sousloví, které dokonale vystihuje titul Dívka s pomeranči uvedlo v rámci festivalu v odpoledních hodinách pro školy Divadlo loutek. Režisérem a dramatizátorem v jedné osobě byl umělecký šéf Václav Klemens. Původní příběh Josteina Gaardera vypráví o chlapci, který odhaluje prostřednictvím nalezeného dopisu otce tajemství lásky a podstaty lidského bytí. Vznosné téma, není-liž pravda. U prvotního záchvěvu nadšení ale všechna očekávání skončila. Divák – a nutně je třeba si položit otázku jaký, tedy jaká je cílová skupina – sleduje jednoduchý popis sladké romantiky nesmělého seznámení chlapcových rodičů. Samotné divadelní zpracování působí jako kombinace rozhlasové hry s živým statistou a loutkovou ilustrací v zadním plánu. Ta je jediným nápaditým nábojem pomerančové soap opery. Za plátnem sledujeme výtvarné hrátky s dřevěnými figurínami a vtipné dvourozměrné obrázky pomerančů v různých konfrontacích. Důvěra v sílu literární předlohy ale nestačila ke kýženému vyjádření metafyziky. Zůstávala spíše pachuť nadějně tvořivé formy degradované kýčovitě zpracovaným obsahem.
MARCELA MAGDOVÁ
///
Salieri s dikcí spalovače mrtvol
Zatímco Mozart (Igor Orozovič) překonán svým talentem umírá, Salieri (Jan Fišar) žehná všem průměrným. Snímek RADOVAN ŠŤASTÝ
Inscenovat Amadea Petera Shaffera nikdy nebyla jednoduchá záležitost. A už vůbec ne po Formanově filmovém zpracování, díky němuž se Salieri F. Murrayho Abrahama a Mozart Toma Hulce zapsali do dějin nejen filmových. Inscenace Pavla Šimáka na prknech Divadla Antonína Dvořáka se vypořádala s výzvou, jakou Amadeus je, celkem se ctí.
Přesto trpí jistou schizofrenií. Na jednu stranu používá kostýmy laděné do módního stylu osmnáctého století, hudba živého komorního orchestru a Mozart preludující na křídlo prostřed pódia, na druhou stranu jsou na jevišti plastové girlady, umělohmotný labyrint s otáčivými zrcadly, dva průvodci v černých oblecích a tmavých brýlích a nadměrně velké, pitoreskní kašírované hlavy. Konstrukce labyrintu je navíc prakticky nevyužitá. Naopak klavírní křídlo, které se mnohokrát přesunuje z jedné strany na druhou, se stává komunikačním prostředkem mezi postavami.
Rivalita Salieriho a Mozarta je založena na množství talentu, jejich přijetí u Boha a u Lidí. Zatímco Mozart překonán svým talentem umírá, Salieri žehná všem průměrným. Je tak trochu ironií, že herecký výkon Igora Orozoviče v roli Mozarta zastiňuje výkon Jana Fišara jako Salieriho stejným způsobem, jako zastiňoval Mozart Salieriho ve skutečnosti. Bohužel se ale zřejmě nejedná o režijní záměr.
Největším problémem inscenace je právě Salieri Jana Fišara. Postavu, která prochází několika velkými transformacemi, hraje naprosto ploše. Až na pár výjimek si udržue stejnou dikci, která velmi připomíná Rudolfa Hrušínského v roli Spalovače mrtvol. Hovoří pomalu, civilně a jako by bez přerušení, a na konci rytmus věty mrtvolně zpomalí. Výjimkou jsou snad jen scény, kdy Salieri hovoří o ženách. Tehdy se stává slizkým a perverzním. Na plastičtější kresbu postavy to však nestačí. Je to škoda. Jinak je totiž ostravský Amadeus řemeslně dobře odvedenou – byť spíše provozní (tedy bez větších ambicí) – inscenací.
OTTO LINHART
///
Porno nebylo nikdy tak zábavné
Vznikla svižná parodie muzikálové tvorby. Snímek TOMÁŠ RUTA
Závěrečnou tečkou rozjezdového dne byly Pornohvězdy Bezručů. Jejich pražská mutace, uvedená ve světové premiéře v prosinci roku 2009 v hudebním klubu ROXY, se stala hitem pražské sezóny. Ostravské dvojče porodil týž autorský tým, tedy dramatik Petr Kolečko, režisér Tomáš Svoboda a skladatel Petr Wajsar. Vznikla svižná parodie muzikálové tvorby. Chytrá, dobře napsaná hra nalezla vhodného společníka v herecké razanci a přímočarém, lehce provokativním režijním i výtvarném zpracování. Trefa na diváckou bránici těch, kteří disponují alespoň dávkou intelektu a schopnosti sebeironie.
Komentáře k článku: Ost-ra-var jede! (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
J. Mikulášek: „Práce na Gottlandu probíhala v duchu naprostého neporozumění“ /s herci/ (Zpravodaj Ost-ra-varu 2/2011, s. 6)
01.12.2011 (11.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Zpravodaje Ost-ra-varu
najdete na festivalových stránkách: http://www.ndm.cz/cz/cinohra/stranka/60-ost-ra-var.html
V příštích zpravodajstvích na tomto blogu na ně budeme vždy odkazovat přímo. Nyní tedy zde
Zpravodaj No. 1: http://www.ndm.cz/userfiles/archiv_priloh/clanky/letaky-plakaty/2011-2012/zpravodaj-1-1322645077.pdf
Zpravodaj No. 2: http://www.ndm.cz/userfiles/archiv_priloh/clanky/letaky-plakaty/2011-2012/zpravodaj-2-1322718342.pdf
O festivalu se také můžete více dozvědět či diskutovat na facebooku: http://www.facebook.com/pages/OST-RA-VAR/316120718403790
01.12.2011 (15.32), , Trvalý odkaz komentáře,