Ost-ra-var jede! (No. 3)
Tak nám přituhuje teplotně i v hledištích. Vzýváme coca-colu, která nás udržuje ve stavu bdělosti a díky níž přinášíme čerstvou dávku reflexí. V nočních hodinách podnikáme obvyklý průzkum hluku podniků Stodolní ulice. Je pátek, a proto – k naší smůle – se tu všichni chtějí bavit. Požadujeme zásuvku a vypadáme jako Vesmířané. Ale nevzdáváme se.
Marcela Magdová + Berenika Urbanová + Otto Linhart
:::
Gianni Versace Shelley aneb Cenci a Gabbana
Tyranský otec a manžel Francesco Cenci Jana Fišara ovládá celou rodinu. Snímek RADOVAN ŠŤASTNÝ
Scéna Divadla Antonína Dvořáka (NDM) se v pátek dopoledne proměňuje na tři luxusní výlohy, přičemž nad tou prostřední září nápis Cenci. Postavy buď pózují ve výlohách a kopírují figuríny, nebo se procházejí po jevišti jako po mole na přehlídce. Radikální stylizace do módního světa (pochopitelně včetně opulentních kostýmů) může působit jako znásilnění romantického dramatu, ale dramaturgyni Kláře Špičkové a režisérce Anně Petrželkové vyšla. Dámy text výrazně upravily a pochopitelně zkrátily, jinak by byl text básníka Percy Bysshe Shelleyho dnes pravděpodobně nehratelný. Nikoliv však ze strany témat v dramatu obsažených, jako je domácí násilí, konkrétně incest, kterého se dopustí otec na své dceři, korupce, slabošství a právo, které může selhat v konfrontaci s principem nejvyšší spravedlnosti. Blyštivý svět posouvá vyznění hry, jejíž námět čerpal Shelley ze skutečných událostí šestnáctého století v Itálii, do jisté nadčasové dekadence, která je vnějšími znaky ukotvená v dekadenci současné. Pochopitelně úplné oproštění od dobových reálií možné nebylo, což se týká především úlohy církve. Ta ale může představovat jakýkoliv systém vládnoucí nad společností, který slouží jako represivní aparát.
Tyranský otec a manžel Francesco Cenci Jana Fišara ovládá celou rodinu. Dvou synů se zbavil z pragmatického důvodu, aby je nemusel živit, čímž se pochlubí na hostině. Jediný, kdo se mu vzepře, je dcera Beatrice (Andrea Mohylová), kterou posléze znásilní. Tuto scénu podmalovává kýčovitá píseň Mirka Černého Zatímco ty spíš, která je v tomto kontextu dokonalým manifestem pedofilie. Cenciho manželka Lucrezia v podání Anny Cónové, Giacomo (Vladimír Polák), jeden z jejích synů, a Orsino (Igor Ozorovič), milenec Beatrice, se pokusí Cenciho zavraždit. Ovšem spiklenci se vlastním plánem natolik vyděsí, že je to právě Beatrice, která čin nakonec vykoná. Scéna slabošské neschopnosti, vrcholící nádherně komicky vyznívajícím výkřikem matky, který de facto usvědčí dceru: Je mrtev. Zavražděn však ne!, patří z celé inscenace k nejvydařenějším. Všichni spiklenci nakonec před soudem vypovědí, že otce zavraždila Beatrice, čímž ji pošlou na smrt. Ze všech jediná Beatrice je schopna konat v řádu spravedlnosti nejvyšší. Z té nedokonalé, lidské, si nic nedělá.
Ostravští vytvořili dobrou inscenaci, která sice může některé popouzet jistou formalističností a vnějškovostí prostředí, kde se drama odehrává (což je ale podstata módy a luxusního světa jako takových), pro mě však byla působivým, takřka totálním divadlem.
BERENIKA URBANOVÁ
///
Bezručmeni
Bezruči hrají jako o život. Snímek TOMÁŠ RUTA
Mou včerejší adoraci Rodinné slavnosti a chválu souboru Divadla Petra Bezruče za volbu aktuálních textů střižených na míru aktérům dnes bohužel vyvrátila jejich nejnovější inscenace Bluesmeni, kterou s nimi v podzimních měsících nastudoval režisér J. A. Pitínský. Programová brožura jej zároveň uvádí jako autora námětu a scénáře, i když s autorstvím to bude trochu komplikovanější, neboť je v ní zmíněné i jméno spisovatele Michala Šandy a tajemné označení „a další“. Ale pozor to není všechno, program také operuje s pojmy jako „citace“ a „inspirace“, za nimiž nalezneme poezii R. M. Rilkeho, drama Heinera Müllera, film Akiho Kaurismäkiho a další a další. Snad právě v „dalším“ tkví problematika této inscenace.
Koláž rozličných textů nutně nemusí znamenat chaos a marné hledání leitmotivu, což například dokázal v loňské sezóně v pražském Divadle Komedie uváděný Miusee@poetrymusical Romana Zacha a Lucie Ferenzové, obávám se však, že v případě Bluesmenů se tak stalo. V průběhu půldruhé hodiny sledujeme úpornou honičku všech zúčastněných herců za čímsi, co zjednodušeně můžeme nazvat ústředním (či aspoň nějakým) tématem či výpovědí. A honička je to pohříchu zběsilá. Bezruči hrají jako o život. Mastí přemety, extaticky vykřikují, křečovitě se svíjí po jevišti, s rychlostí blesku přecházejí z role do role. Nutno dodat, že bravurně, jak je jejich dobrým zvykem. Avšak bez úspěchu.
Předimenzovaná energie se míjí s diváky asi tak, jako by Bezručtí kosili trávu na louce zaváté půlmetrem sněhu. Člověk po čase nabývá dojmu, že mají potřebu dokázat sami sobě správnost svého konání. Na druhou stranu, herec, který by nebyl o něčem podobném přesvědčen, je hercem špatným. Kde tedy vězí chyba?
Jednotlivé výstupy, či spíše – a nebojím se toho označení – scénky, především postrádají jakoukoli čitelnou spojitost. Není jí ani depresivní stav mysli či sexuální podtext bluesové melodie, jak si inscenátoři alibisticky namlouvají. Jako úkrok do zcela odlišné galaxie působí úvodní rozhovor rozhlasových moderátorů Rádia KQFC. Slovní přestřelka osobních invektiv, hladce přecházející v profesionální publicistický tón, je sice hereckou exhibicí pánů Norberta Lichého a Lukáše Melníka, ale v rámci celku obsahovým nonsensem. I když právě ona byla pravděpodobně výchozí k následujícímu jevištnímu dění. Inscenace tak více než legendy bluesového žánru představuje stávající a budoucí herecké legendy Bezručů.
MARCELA MAGDOVÁ
///
S tradicí a vkusem nejen o tradicích
Jsme svědky poctivého realistického divadla. Snímek RADOVAN ŠŤASTNÝ
Josef Topol, básník českého divadla, a jeho drama Konec masopustu si v poslední době nacházejí opět svoje místo na domácích jevištích. Před třemi lety (6. listopadu 2008) text v pražském Divadle Disk uvedl mladý režisér Štěpán Pácl, který později podle něj pojmenoval i svou nezávislou uměleckou skupinu Masopust, pod jejíž hlavičkou se účastnil i výběrového řízení na pronajímatele Divadla Komedie. V loňské sezoně (prem. 26. května 2011) se po téměř padesáti letech vrátila – pod režijním vedením J. A. Pitínského – do Zlaté kapličky. A už od 4. listopadu roku 2010 baví a dojímá ostravské publikum.
Režijně-dramaturgické koncepce se v Divadle Jiřího Myrona zhostilo sehrané duo Marek Pivovar (dramaturg) a Janusz Klimsza (režisér). Na rozdíl od pražské snahy inovovat a aktualizovat za každou cenu, zvolili cestu tradičního, stále ale divadelně účinného zpracování. Hlavní slovo totiž mají herci. Vše ostatní – výprava, hudba, režijní a dramaturgická interpretace textu – jim slouží. Klimsza, sám původem herec, vede jednotlivé interprety od obecností k detailu, aniž by zapomínal čerpat z jejich vlastních osobností. Jsme svědky poctivého realistického divadla, které může průkopníky nových forem popouzet. Lepší ale pravdivá jednoduchost než nepodařený experiment.
MARCELA MAGDOVÁ
///
Rozpaky mezi hroby s houslemi, hlínou a nacistickým lingerie
Tabori bojuje proti děsivým událostem černým humorem. Snímek archiv KSA Ostrava
Letošní Ost-ra-var nabídl dvě inscenace vycházející ze stejné historické události – holocaustu. Obě hry jsou od známých židovských autorů. V Lebensraumu Isreala Horovitze jsou všechny postavy živé, někdy až moc. A vzhledem k možnostem loutkového divadla jich jsou desítky. Naopak v Jubileu George Taboriho jsou až na jednu spornou výjimku všechny postavy dávno mrtvé…
Tabori ve své hře nechává na židovském hřbitově povstat z mrtvých pět obětí holocaustu. Pravidla jejich posmrtné existence nejsou ve hře naznačena skoro vůbec. Postavy komunikují přes telefon, opakovaně se vracejí zpátky do hrobů, aby z nich po chvíli opět vylezly. Mezi nimi se pohybuje osoba, která je uváděná jako hrobník Wulf – čili Smrt, a pak v ní vystupuje ještě jediná postava, u které není úplně jasné, zda je živou, či mrtvou, nacista Jürgen, odpudivá to zrůda.
Živé mrtvé tvoří starý manželský pár, jejich postižená neteř a dva homosexuálové. Znají se dobře, i když spolu často nesouhlasí. Vyprávějí si historky ze života i ze smrti, filosofují, diskutují a docházejí k děsivým závěrům. Přesto přese všechno je hra groteskou. Tabori bojuje proti děsivým událostem černým humorem.
Vyprávějí si historky ze života i ze smrti. Snímek archiv KSA
V Komorní scéně Aréna nabízejí řemeslně dobře odvedenou inscenaci. Scénografie, pod kterou je podepsán sám režisér André Hübner-Ochodlo, dokresluje ponurou atmosféru předlohy – mrtvý strom, hroby pomalované hákovými kříži a hlína pokrývající celou podlahu. Mrtví se nepohybují jako obvykle (dle filmu Noc oživlých mrtvol) zobrazované zombie, spíš vypadají jako oživlé marionety. Nacházejí si – jako hudebník Arnold v podání Vladislava Georgieva, který se po scéně pohybuje chaplinovskou chůzí – vlastní pohybové vzorce. Celé tělo výtečné Terezy Dočekalové jako dívky Mitzi ovládá a zmrtvuje její vrozený tik. Josef Kaluža je karikaturou homosexuála. Albert Čuba je prakticky k nepoznání, jeho „chodící splín“ do hry dobře zapadá. A nemohu opominout ani Marka Cisovského jako transexuálního nacistu Jürgena. Jeho spodní prádlo se svastikami v oblasti bradavek se bude ještě dlouho a obtížně smazávat z mé paměti.
Jubileum je groteska černá z nejčernějších. Míra násilí a zvráceností je ale stále únosná a inscenace je s mírnými rozpaky přijatelná i pro uměřeného diváka Komorního divadla Aréna.
Inscenace má ale jeden závažný, pokrytectvím zavánějící problém. Téma holocaustu na divadle, s kterým – jak jsem v úvodu zmínil – pracuje i Horovitzův Lebensraum, je podle mne vysoce problematické. Dopředu totiž determinuje divákův úsudek. Zlo, které bylo na obětech holocaustu spácháno, nelze negovat a nelze popírat (popravdě lze, ale kým by se pak člověk stal). Když se tedy toto téma využije v divadelní hře, ztrácí divák svobodu přijímat text otevřeně. Pokud není židem, nebo nemá v rodokmenu aspoň jednu z obětí té doby, sleduje a přijímá bolest, která není v zásadě jeho. Je postaven před hotový a nezvratný fakt, který během představení nikdy z povědomí nezmizí. V případě Jubilea se vlastně směje humoru, kterému by se smát neměl.
Nad tak strašnou krutost, která je v Jubileu popisovaná, se nedokážu plně povznést. Snímek archiv KSA Ostrava
Lze si položit otázku, co vede Taboriho „hníst“ humor z holocaustu? Oprávnění jistě má, vždyť jeho otec přišel o život v Osvětimi. Snad všichni dramatici, kteří píšou humorné texty na téma holocaust, jsou židy a přišli v koncentračních táborech o některé ze svých příbuzných (Tabori, Horovitz nebo třeba A. Goldflam). Je v tom jistě vyrovnávání se s minulostí, ale myslím i hodně alibismu. My můžeme, vy ne! Zajímalo by mne, jak by se inscenovala a jak by byla přijímaná hra groteskního charakteru na toto téma od někoho, kdo nemá s holocaustem nic společného. Pominu teď herce, ti jsou v podstatě najatí profesionálové, ale vypočítavost při inscenování tohoto tématu cítím z režiséra Ochodla, který se nenechává vyfotit jinak než se sedmiramenným svícnem nebo židovskou hvězdou a tváří se, jako by mu patřila historie židů od dob Mojžíše.
Co si tedy od ostravského Jubilea myslet? Po pravdě řečeno, nevím. Nasadilo mi brouka do hlavy. Stále se nemůžu rozhodnout, zda by bylo moudré ukončit svou úvahu alibistickou větou: Snad mi tento názor na zpracovávání tématiky holocaustu moji židovští předci odpustí. Nad tak strašnou krutost, která je v obou inscenacích popisovaná, se zkrátka nedokážu plně povznést, pokud nejsem jedním z tvůrců.
OTTO LINHART
///
Vtipné i diskutabilní glosy z prvního rozborového semináře v odposlechu
Gottland
Mikulášek neumí udělat inscenaci chytřejší, než je on sám. (Vladimír Mikulka)
Pro mě to byla zbytečná inscenace: rozptýlená, průměrná, divná. (Věra Ptáčková)
Pro mě je to výsostné divadlo 21. století. (Vladimír Just)
Hákový kříž na zádech Lídy Barové není metafora. (Josef Herman)
:::
Tarelkinova smrt
Nikde nebyli démoni, o kterých se ve všech propagačních materiálech píše. (námi neidentifikovaná osoba)
Všímáme si neschopnosti pochopit, že přestávka v inscenaci není vždy v její přesné polovině, přesto řada referentů z nejasnýchh důvodů s železnou pravidelností používá termín první a druhá polovina.
:::
Dívka s pomeranči
Scénografie byla pro mě normálně IKEA. (námi neidentifikovaná osoba)
Herci hrají dle úvahy: Musím tam být, neboť mi tam teď napsali. (námi neidentifikovaná osoba)
:::
Pornohvězdy
Téma křesťanství je tu dramaturgickým fetišem. (námi neidentifikovaný, leč fundovaný kolega)
Tohle je problém autorů, kteří se nedostatečně odevzdají autorské autocenzuře. (Ladislav Vrchovský)
/Více se o festivalu můžete dozvědět na facebooku a festivalových stránkách Ost-ra-var. Link na festivalový Zpravodaj z tohoto dne: Zpravodaj No. 4/
Komentáře k článku: Ost-ra-var jede! (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
